Mladí rodiče byli okamžitě vytlačeni z role rodičů novopečenou babičkou.
Doma Kristýna zjistila, že její koupací lehátko a balík plen byly vystěhovány na balkón.
„Jak skvělé, že budete mít syna. Vždycky jsem chtěla pojmenovat syna Karel! Tak snad ho tak aspoň vy pojmenujete!” radostně volala do telefonu Kristýnina tchyně.
„Paní Věro, už jsme mu vybrali jméno. Bude to Šimon. Šimon Novák zní skvěle,“ snažila se vysvětlit překvapená Kristýna.
„Zase mě vůbec neposloucháš! Jaký Šimon? Těch je všude plno. Já mu vymyslela tak silné a krásné jméno, a ty si toho nevážíš? To je typické. Jsi sobecká,“ rozzlobila se tchyně a zavěsila.
„Své syny pojmenovala Pavel a Tomáš! A pro vnoučka nic lepšího než Karla není?“ rozčílila se Kristýna sama pro sebe.
Když o tom řekla svému manželovi Ondřejovi, ten se jen zasmál:
„Pamatuješ ten tvůj sen? Jakou rybu jsi tam viděla?“
***
Kristýna a Ondřej byli manželé už přes deset let, ale děti stále neměli.
Nejdříve se věnovali kariérám a koupi bytu, pak cestovali.
Když začali uvažovat o dítěti blízko třicítky, ukázalo se, že to není tak jednoduché.
Začali chodit k lékařům, podstoupili vyšetření a léčbu, ale těhotenství stále nepřicházelo.
Oslavovali dvanácté výročí svatby a smutně si přiznali, že zřejmě zůstanou bezdětní. Ondřej si rychle otřel slzu:
„Asi to není naše osud. Ale miluji tě a chci s tebou zestárnout.“
O měsíc později Kristýna zažila podivný sen. Zdálo se jí, že ve vaně plné vody je obrovský kapr.
„Ondřeji, podívej, co tady máme! Nikdy jsi přece na ryby nechodil!“ zvolala Kristýna a probudila se.
Bylo už ráno. Spěchala do práce a řekla Ondřejovi o snu. Ten se zasmál:
„Možná bych měl začít rybařit, když už se ti o rybách zdá!“
Na čajové pauze se o podivný sen podělila s kolegyněmi.
Paní Tamara se záhadně usmála a mrkla na Kristýnu:
„No, Kristýnko! Ulovíš si rybičku navždy!“
„Jak to?“
„Je to signál těhotenství! Uvidíš moje slova!“
Kristýna vzdychla. Nečekala nic. Ale když přemýšlela nad termínem, uvědomila si, že má pátý den zpoždění.
Druhý den ráno nevěřícně zírala na test se dvěma čárkami.
Těhotenství probíhalo dobře, pouze první tři měsíce trápila mírná nevolnost.
Pak ale přišla na scénu tchyně.
***
Paní Věra byla aktivní žena a dlouho očekávala vnoučata. Jakmile zjistila, že Kristýna otěhotněla, hned ji začala poučovat.
„Potřebuješ nejméně padesát plen. Flanelové a tenké. Doufám, že máte dobré žehličku? Musí se prát a žehlit na nejvyšší teplotu z obou stran!”
„Vlastně jsem nepřemýšlela o zavinování. Dnes se dají koupit overaly a plenky.“
„O čem to mluvíš? Bude to kluk! Žádné plastové plenky! Jen látkové! Naučím tě to, abys nepoškodila mého vnoučka od narození!“
„Dobře, ale chci si aspoň vybrat barvu a vzory těch plen,“ ustoupila Kristýna. „Nemám ráda moc křiklavé s potisky.“
„Vybereme, neboj se,“ ujistila ji tchyně.
Přesně za týden Věra s úsměvem postavila před překvapenou Kristýnu pytel plen:
„Co bys chodila po obchodech a sbírala bacily? Já to bez tebe nezvládnu? Podívej, jaký kvalitní flanel!”
Kristýna rozbalovala jednu plenu za druhou: všechny byly křiklavých barev s obrovskými kačenkami, medvídky a autíčky.
„Dobře, koupilas je, co s tím. Nehádejme se kvůli tomu.“
Už u porodnice Kristýna zjistila, že tchyně se k nim nastěhovala „na týden nebo dva, aby pomohla s novorozencem.“
Unavená z těžkého porodu, neměla Kristýna sílu protestovat.
„Pomoc se hodí,“ pomyslela si.
„Ach, držíš ho divně! Dej mi ho, ukážu ti, jak ho správně držet,“ taková byla recepce u tchyně po návratu z porodnice.
Mladí rodiče byli okamžitě vytlačeni novopečenou babičkou.
Doma Kristýna zjistila, že její koupací lehátko a balík plen byly vystěhovány na balkón.
„Naučím vás, jak správně koupat dítě! Na dno vaničky stačí dát plenu, ne ty vaše podivné lehátka! Vždyť mu zlomíte nožičky, mému Karlovi!“
„Jmenuje se Šimon,“ připomněl Ondřej.
„No pro vás je to Šimon, pro mě Karel! Pojď do vaničky, Karle!“
Když byla vana připravena, Věra, se synem přísně požadující, aby dveře byly zavřené, vykoupala dítě. Chlapec plakal, zatímco babička ho rychle mýdlem umyla a těsně zavinula do dvou plen.
„Doma máme teplo,“ protestovala Kristýna.
„Vám je teplo. Jemu bude zima. Nezoufejte se čepičky a nezavinuté, ať tak spí!“
Noc byla pro Kristýnu a Ondřeje neklidná. Dítě nemohlo spát v mokrých plenách a plakalo.
Ráno byla místo odpočinku hora plen k praní a Kristýna a Ondřej mohli soutěžit, kdo má tmavší kruhy pod očima.
Šimonovi se od předepsaného zavinování objevila vyrážka.
„To není vyrážka!“ tvrdila Věra. „To jsi něco snědla a teď ho to všechno osypalo!“
„Vždyť jsem už na dietě,“ odporovala Kristýna.
„Možná tvé mléko není pro něj dobré! Radši bych ho krmila směsí,“ stála si za svým Věra.
„Ne, budu ho krmit sama,“ neustoupila Kristýna.
Věra sýpala jazyk a odešla. Ale od té doby, jakmile včasným ránem zaslechla dětský pláč, vešla Věra do ložnice a vzala si Šimona k sobě.
„Maminka neví, jak tě utišit! Nech alespoň babičku, ať ho nosí. Mám pro tebe dudlík!“
Dítě odmítalo dudlík, ale babička se ho stále snažila krmit.
První vážení ukázalo, že dítě ubírá na váze.
„Je to vina tchyně, která ho stále odebírá od kojení. Tvrdí, že ho krmí lépe než mé prázdné prsy!“ uvědomila si Kristýna a začala bránit své mateřství.
Ráno vtrhla Věra do ložnice s obvyklou nabídkou:
„Pojď radši vařit a prát, já se s vnukem postarám! Co z něj bude mít viset na tvých prázdných prsech!“
„Ne, děkuji! Ještě jí,“ rozhodla se Kristýna, a přitiskla si Šimona k sobě.
„Co by tam bylo!” zasyčela Věra a nespokojeně zasvítila očima. „Nech mě ho nosit!“
„Najde!“ reagovala klidně Kristýna. „Až bude najedený, nech ho nosit.“
Jakmile Kristýna rázně odmítla, že by Šimona brala, chlapeček hned začal přibírat na váze.
Věra jen podrážděně povzdychla a stěžovala si, že Kristýna ho trápí.
„Je čas s babiččinou opatrností skončit,“ rozhodla Kristýna a požádala Ondřeje, aby řekl matce, že se už o dítě umí postarat sami a že se může vrátit domů.
Po rozhovoru s Ondřejem se Věra urazila:
„Chtěla jsem u vás ještě pár měsíců zůstat! Co by si bez mě počal Karel?“
„Budeme tě navštěvovat,“ utěšil Ondřej.
Opravdu k Věře jezdili téměř každý víkend. Ta si vzala vnoučka přímo ke dveřím a radostně ho políbila.
„No odpočiňte si tam, vy dva! Dáme si s vnoučkem chvíli pohovy!“ mávla rukou Věra od nechtěných protestů svého syna a snachy.
