Deník, 12. září
Můj svatební den s Veronikou měl být tím nejšťastnějším dnem mého života. Pronajali jsme noblesní restauraci v centru Prahy, kolem dokola hosté z lepší společnosti, dekorace za statisíce korun vše mělo být dokonale načančané. Jenže za tou vyleštěnou fasádou se skrývala hořká pravda, která vyplula na povrch v ten nejméně očekávaný moment.
Seděl jsem vedle Veroniky u hlavního stolu. Vypadala naprosto dokonale ve své na míru šité svatební róbě od známé návrhářky. Jakmile ji ale fotograf nechal být, sklonila se ke mně. Její hlas, obvykle tak milý, byl najednou ledově chladný.
Podívej se na ni. Tím svým laciným šatem mi kazí všechny fotky. Řekni fotografovi, ať ji odřízne, nebo ať si přesedne někam úplně dozadu, zasyčela mi do ucha.
Upřel jsem zrak tam, kam ukazovala. Uprostřed sálu seděla moje maminka. Skromná postava v obnošených šatech, rukama s mozoly pevně svírající ubrus, jak se styděla v tom všem luxusu. Přesto jí oči planuly hrdostí na svého syna.
V tu chvíli se mi srdce zastavilo. Podíval jsem se na svůj perfektní smoking a pak na její prázdný prst, na kterém ještě nedávno nosila jediný zlatý prstýnek.
Tenhle smoking Mamka prodala svůj prstýnek, aby mi ho mohla koupit, zašeptal jsem skoro bez dechu.
Veronika protočila panenky a bez špetky citu odsekla:
No a? To jí přece nedává právo kazit mi estetiku na svatbě. Vyřeš to. Okamžitě!
Něco ve mně v tu chvíli prasklo. Odsunul jsem se od ní, doslova cítil, jak se ve mně míchá smutek s hněvem. Sundal jsem si drahou korsážní ozdobu z klopy a se vší rozhodností jsem ji položil Veronice před nos.
Právě to řeším, řekl jsem pevným hlasem.
Postavil jsem se a bez jediného pohledu zpět jsem prošel sálem. Všechno ztichlo, napětí by šlo krájet. Veronika zůstala zírat s otevřenou pusou, navzdory své představě, že jdu udělat pořádek.
Došel jsem k mámě a naklekl si přímo před ni. Vzal jsem její dlaně do svých a políbil je.
Mami, odpusť mi, řekl jsem nahlas, aby to slyšel každý v sále. Pojďme odsud. Nemáš tu co dělat, kde si neváží tvé lásky.
Pomohl jsem jí vstát, dal jí rámě a zamířil ke dveřím.
Marku! Kam jdeš? Okamžitě se vrať! vykřikla Veronika, v jejím hlase zuřivost a ponížení.
Jenže já se u dveří otočil a jasně pronesl:
Víš, Veroniko, máš pravdu estetika je důležitá. A v mém životě už není místo pro tak ošklivou duši, jako je ta tvoje. Tuhle svatbu ruším.
Odešel jsem, nechal za sebou dokonalou nevěstu ve zlatem ozdobeném, ale prázdném sále. Ten večer jsem sice přišel o manželku, ale zachoval si to nejcennější úctu k mámě a ke svému svědomí.
