Nechtěná dcera
Od dětství si Tereza myslela, že je adoptovaná. Když jednou zůstala sama doma, začala procházet různé dokumenty, aby našla ten o adopci. Našla však pouze svůj rodný list, ve kterém bylo uvedeno, že její rodiče jsou skutečně jejími biologickými.
Člověk by očekával, že ji to potěší, ale místo toho byla zklamaná. Pořád nechápala, co je na ní špatně.
Tereza byla nejstarším dítětem v rodině. Tři roky po jejím narození se rodičům narodila další holčička – Klára. Přirozeně, před narozením sestry si Tereza moc věcí nepamatovala. Ale od chvíle, kdy přišla na svět Klára, vzpomínky už byly dost jasné.
Kolem Kláry se všichni točili. Kláře se kupovaly nejlepší věci a hračky, zatímco Tereza často nosila oblečení po sestřenicích. Už ve škole, když Tereza přinesla špatnou známku, rodiče ji hrozně káral a omezovali ji v různých věcech, jako byla televize nebo procházky s kamarádkami. Pokud Klára přišla s pětkou, maminka ji vždy uklidňovala, že známky nejsou to nejdůležitější.
Nejhorší věta pro Terezu byla „Klára je mladší.“ Poté obvykle následovalo, že má přenechat hračku nebo sladkost.
Když děvčata vyrostla, Klára si také začala všímat, že rodičovská láska je rozdělená nerovnoměrně. A začala toho drze využívat. Vyrostla z ní vynikající herečka, která uměla zaplakat na povel a lichotit rodičům. Tereza takové schopnosti neměla a v maximálním rozčilení práskla dveřmi.
Tereza neprosadila se na univerzitu, a tak šla na střední školu. Rodiče řekli, že nemají peníze na její studium. Odkud by je vzali, když všechny prostředky šly na Klářiny doučování a na její budoucí studium.
Po prvním roce Tereza našla práci a po první výplatě si najala pokoj a odstěhovala se od rodičů. Jejich přítomnost a přítomnost mladší sestry byla každým rokem nesnesitelnější.
Klára, vědoma si toho, že rodiče ji všechno prominou, školu zanedbávala a hodně se bavila. Ona to věděla, že její vzdělání bude zaplaceno, tak proč se snažit?
Kromě toho, dokud Tereza neodešla, Klára si bez dovolení půjčovala její oblečení a kosmetiku a jednou dokonce rodičům zalhala, že cigarety, které našli, jsou Terezy. Samozřejmě, starší sestra popírala, ale bylo jasné, kterému dítěti věří.
Nakonec Tereza odešla. Ale pocit křivdy a nepochopení v ní stále zůstal. Snažila se s rodiči a sestrou stýkat co nejméně, protože každá návštěva končila oslavami Kláry a výčitkami Tereze. Výčitky byly vymyšlené, stejně jako pochvaly pro mladší dceru.
Po absolvování školy Tereza získala dobré zaměstnání a slušně vydělávala. Vyměnila pokoj za prostorný byt, našla skvělého partnera a začala chodit k psychologovi. Dobře věděla, že dětské komplexy jí brání žít. A toužila mít laskavou rodinu, plnou lásky a péče. Byla ale rozhodnutá, že bude mít pouze jedno dítě. Bez ohledu na to, jak dobrý psycholog je, strach, že zopakuje chování rodičů, nikdy nezmizel.
Brzy jí její partner Jakub požádal o ruku a vzali se tiše, bez velké svatby a co je hlavní, bez Tereziny rodiny. Mimochodem, s Jakubovou maminkou měla Tereza velmi dobrý vztah. Dokonce jí jednou svěřila, jaký vztah měli její rodiče k ní a její mladší sestře.
„Neber si to osobně,“ usmála se na ni. – „S tebou je vše v pořádku. Jen jsou lidé, kteří mají nekonečnou zásobu lásky, a pak ti, co jí mají pouze určité množství. Tvoji rodiče jsou ten druhý případ. To je jejich chyba, jejich problém. A ty víš, že jsi teď i moje dcera.“
Postupně se Tereze a Jakubovi všechno dařilo. Koupili byt na hypotéku, pořídili si kocoura a žili šťastně. Občas Tereza volala rodičům jen, aby se ujistila, že jsou zdraví. Se sestrou se nevídá, věděla jen, že je ve třetím ročníku školy.
Jednoho večera, když Tereza se svým manželem sledovali seriál, zazvonil telefon. Mluvila její maminka, což Terezu překvapilo. Obvykle volala ona rodičům, ti na ni málokdy mysleli.
„Co se stalo?“ zeptala se a pauzovala seriál.
„Holčičko! Je problém!“ vykřikla maminka.
„Co je s tátou?“ zeptala se vyděšeně Tereza. Ať už byli její rodiče jacíkoliv, vychovali ji. A měla je ráda, i když s jistou nelibostí.
„Ne. S Klárou.“
Ke své sestře Tereza necítila nic jiného než zlost a křivdu. Kdyby se Klára chovala jinak, možná by nevnímala tolik rozdíl v rodičovské lásce. Ale mladší sestra to vždy využívala a neustále Terezu podrazila, protože věděla, že ji, Kláře, uvěří.
„Co se stalo?“ zeptala se slušně Tereza.
„Nějaká matná záležitost…“ zamumlala maminka.
Tereza byla zvědavá. Myslela, že sestra skončila v nemocnici nebo ji vyloučili ze školy. Ale matná záležitost…
„No, Klára prý někoho přejela.“
„Klára má řidičák a auto?“ podivila se Tereza. Ne že by ji překvapilo, kdyby rodiče splnili jakékoliv její přání.
„Ne,“ udělala pauzu maminka. „To prý auto kamaráda. Ale nevěřím, že Klára může za to.“
Tereza si jen potichu povzdechla. No jistě, Kláruška je přece svatá.
„A co jako?“
„Říkají, že byla opilá a ten člověk skončil v nemocnici. Je to hrozné! Mohou ji zavřít! A mohou ji vyhodit z univerzity. Musíme něco udělat, Terezo.“
Tereza měla chuť říct, že pokud nedokázali normálně vychovat dceru, tak ať ji život vychová sám. A bude správné, když ponese následky svých činů, aby si uvědomila, že každé jednání má důsledky. Ale věděla, že maminka to nebude vnímat. Proto se jen zeptala:
„Co dělat, mami?“
„No my jsme se s tátou poradili a rozhodli se podplatit policii a zaplatit tomu člověku, aby nevznesl obvinění.“
Tereza v první chvíli myslela, že se přeslechla.
„Chápeš vůbec, co říkáš?“ zeptala se potichu. „Chceš porušit zákon, přestože víš, že tvoje dcera bez řidičáku a opilá někoho přejela?“
„Ano, udělala chybu,“ odpověděla celkem ostře matka. „Ale musíme odpouštět chyby. I my jsme přece nad tvými zavírali oči.“
Tereza se nervózně zasmála.
„Nad kterými? Že jsem ztratila klíče od domu? Nebo že jsem zapomněla koupit chleba?“
„O tom teď nemluvíme,“ přerušila ji maminka. „Musíme se složit. Říkala jsi, že šetříte na auto. Musíš ty peníze dát, abys pomohla sestře. Na auto ještě našetříte, její život může zničit.“
Možná v tomto okamžiku si Tereza uvědomila, že už nechce mít nic společného se svou rodinou. Že se už na ně nechce vídat. Našla si totiž novou, milující rodinu ve svém manželovi a jeho mamince. A to jí stačí.
„Peníze nedám. A budu ráda, když Kláru zavřou. Myslím, že dostala, co si zaslouží.“
„Jak můžeš?!“ vykřikla matka. „Takhle jsme tě nevychovali!“
„Ano, to ne. Vychovávali jste mě jako druhořadou dceru. Nepamatuji si, že bych od vás někdy cítila lásku. Zato druhé dceři jste všechno odpustili a její drzost jste přehlíželi. Teď sklízejte plody. Mladší jste zkazili, a starší už o vás nechce vědět.“
Položila telefon. Jakub, slyšící celý rozhovor, objal třesoucí se manželku a ona se mu rozplakala na rameni. Když slzy skončily, jako by Terezu něco osvobodilo. Zjistila, že bez rodičů může žít. A už nebude dokazovat, že je dobrá, chytrá a laskavá. Nepokusí se upoutat jejich pozornost.
Časem se dozvěděla od příbuzných, že Kláru odsoudili na menší trest. Buď rodiče nenašli peníze, nebo pokus o úplatek selhal.
Tereza brzy otěhotněla. Když pak porodila krásnou dceru, uvědomila si, že chce ještě jedno dítě. Časem si uvědomila, že nebude jako její rodiče. A to vše díky manželovi a tchýni, kteří téměř každý den slovem i skutkem dokazovali, že je skvělá matka.
Když se Tereze narodilo dítě, vedena hormony, přesto rodiče informovala, že se stali prarodiči. A obdržela odpověď, že od nynějška mají jednu dceru, která se od rodiny v těžkých chvílích neodvrátí.
A co je zajímavé, Terezu to ani nezranilo. Měla radost. Teď nemusela mít pocit viny, že své dceři odepře prarodiče. Tereza jim dala šanci, oni ji nevyužili. A Tereza si nějak pomyslela, že tak to bude pro všechny jednodušší.
