Pes se objevil u pekárny v posledním týdnu září, když už ráno vonělo mokrou hlínou a kouřem z komínů rodinných domků.
Nikdo neviděl, odkud přišel. Prostě jednoho rána Božena Novotná zatočila za roh ke své pekárně, a on seděl na schůdkách. Velký, rezavý, s bílou hrudí a nerovně useknutým ocasem. Chundelatá srst se mu lepila v chomáčích. Nekňučel, neprosil. Seděl a koukal, jak vytahuje z kabelky klíče.
Božena se k němu otočila:
– Prč. Táhni odtud.
Pes vstal, odšoural se o čtyři kroky dál a lehl si u obrubníku. Položil čumák na tlapy. Neodešel.
K poledni byl na stejném místě.
Božena vedla pekárnu už devátým rokem. „Chléb u Boženy,“ stálo ručně psané na dřevěné tabuli nad dveřmi, kterou sama nalakovala loni v létě, protože platit za novou bylo škoda peněz. Malá místnost, pult s vitrínou, regál s čerstvými bochníky, dvě pece v zázemí.
Sladké pekli od pěti ráno, chleba sázeli v šest.
Zákazníci byli stálí, z okolí. Babičky z vedlejších paneláků, maminky s kočárky, chlapi po noční směně za teplými koláči. Božena znala skoro všechny jménem, pamatovala si, kdo bere Šumavský chléb a kdo bílý, kdo chce makovou buchtu a kdo se skořicí.
Pekárna živila. Ne bohatě, ale spolehlivě.
Stačilo na nájem, na zálohy, na léky pro maminku, která bydlela ve vesnici za Prahou a volala každý večer ve stejnou dobu. Zvonění v osm znamenalo, že je všechno v pořádku. Když telefon mlčel do čtvrt na devět, Božena začala vytáčet sama.
Manžel odešel dávno. Od té doby všechno sama: i tabuli lakovat, i dodavatele obvolávat, i zámky měnit, i těžké pytle s moukou tahat ze dvora po schodech.
Podzim neměla ráda.
* * *
Pes neodcházel.
Druhý den přišla Božena ráno a on zase seděl na schůdkách. Třetí den taky. Čtvrtý den si všimla, že zákaznice z nedalekého domu, Marta, mladá žena v kulatých brýlích a sesmekávajícím se baretu, staví ke schodům plechovou misku s vodou.
Božena na ni zavolala:
– Marto, nekrmte tady psa. Zaplaší mi zákazníky.
Marta se na ni podívala přes brýle.
– Nikoho neplaší.
– Ale plaší. Včera se paní Lída schůdkům vyhýbala obloukem.
Marta pokrčila rameny:
– Paní Lída se leká i vlastního stínu. To není argument.
– Argument neargument, ale tu misku ukliďte. Já tu nepotřebuju útulek.
Marta misku uklidila. Ale večer, když Božena zhasínala světlo a šla k autu, viděla: Marta dřepí u obrubníku a krmí psa z boxíku. Pes jedl opatrně, ne hltavě, jako ze zdvořilosti.
Božena chtěla něco říct, ale rozmyslela si to. Byla unavená. Den byl dlouhý, dodavatel přivezl pytel mouky s červotočem, musela volat, hádat se, domlouvat vrácení. Hlava jí hučela. Chtělo se jí horkého čaje a ticha, ne řečí o toulavém psu.
Za týden byl pes součástí kulis.
Ráno ležel u schodů. Přes den se přesunul do stínu pod jeřáb, který rostl u parkoviště. Večer se vracel ke dveřím. Neštěkal. Nevrhal se. Prostě byl.
Zákazníci si na něj zvykli rychleji, než Božena čekala. Paní Lída z domu naproti mu nosila vařené drůbky v mističce. Kluci ze školy za rohem ho hladili po vyučování, on to snášel, jen odvracel hlavu, když se dotýkali useknutého ocasu.
Prodavačka Tereza, která pracovala na směny a měla radši psy než lidi, pořád přemlouvala:
– Boženo, co jako. Vždyť je hodnej. Ani mouše by neublížil.
– Já nepotřebuju psa u pekárny.
– A on nepotřebuje pekárnu. Je sám sobě pánem.
– Tak ať je sám sobě pánem. Někde jinde.
Ale pes neodcházel. A Božena ho přestala odehnávat. Ne proto, že by se smířila, ale protože pochopila: je to zbytečný. Odšoural se asi dvacet metrů, lehl si, počkal, až zmizí za dveřmi, a vrátil se.
Byla jedna událost, kterou si zapamatovala. V polovině října se spustil liják, náhlý a zlý, s větrem, který trhal deštníky. Zákazníci nebyli. Božena stála u vitríny, čekala na kurýra s droždím.
A uviděla: rezavý leží na schůdkách, promočený až na kost, a nehýbe se. Voda stékala po srsti, kapala z čumáku, a on prostě ležel.
Vyšla ven s bednou od jablek. Postavila ji naležato ke zdi, hodila dovnitř starou froté deku ze zázemí.
Postavila ji a kývla na bednu: – Na. Vlez si.
Pes se na ni podíval. Vstal. Vlezl do bedny, stočil se. Tlapy čouhaly ven, ale v podstatě se vešel.
– Jenže tady stejně budeš jen dočasně.
Ráno téhož dne se stalo ještě něco. Božena vynesla ke kontejnerům načatý bochník, kterému se připálila kůrka. Prošla kolem bedny, zastavila se. Ulomila kůrku a položila mu ji před čumák. Pes přičichl, opatrně vzal zuby. Žvýkal dlouho, jako by neochutnával chleba, ale její rozhodnutí.
Koncem října mu dala jméno. Ne schválně. Prostě jednoho rána, když otvírala dveře, řekla:
– Už zas ty, Azore.
A pes zvedl hlavu. Podíval se na ni. Jako by se ohlásil.
Problémy začaly v listopadu.
Nejdřív drobnosti. Někdo vyrazil okap nad vchodem. Božena zavolala do správcovské firmy, tam řekli: „Podáme žádost,“ což znamenalo „nikdy“. Přimontovala plech sama, na vruty, stojíc na štaflích v podvečerním šeru. Druhý den někdo okap zase strhl a ten visel na jednom uchycení.
Potom začali chodit divní lidé. Ne zákazníci. Dva, občas tři, v tmavých bundách, s kapucemi staženými do čela. Chodili dovnitř, obcházeli místnost, okukovali pečivo, nic nebrali. Jednou se zeptali Terezy:
– Kdy zavírá paní majitelka?
Tereza odpověděla bez rozmýšlení:
– V devět. V deset, když je úklid.
Potom to řekla Boženě. Ta mlčela, ale ten večer zavřela pekárnu poprvé v půl deváté. Tržbu přepočítala dvakrát.
Po čtvrti se začalo mluvit. Na vedlejší ulici vykradli kadeřnictví. Vlezli oknem, odnesli kasu a fén. V nonstop lékárně u zastávky vyrazili dveře. Obvodní policista obcházel provozovny, něco si psal do notesu, sliboval „posílené hlídky“.
Božena pověsila druhou západku na dveře. Zkontrolovala zámek na dvorním vchodu. Zavolala do firmy na kamery, zjistila cenu, položila telefon. Moc drahý. Za ty peníze by mohla měsíc platit Terezu.
Maminka po telefonu říkala:
– Boženo, neměla bys vzít ochranku?
– Mami, ochranka stojí jako jedna a půl Terezy. Na to nemám.
– A policii?
– Policie přijede, až bude pozdě.
Odmlka.
– Dávej na sebe pozor.
– Dávám.
Azor pořád ležel u schodů. Když ti dva v bundách šli kolem potřetí, zvedl hlavu a koukal na ně bez mrknutí. Nevrčel, neštěkal. Jen koukal. Jeden obešel schůdky obloukem, druhý zrychlil krok.
Božena to viděla přes výlohu. Utřela pult a šla počítat tržbu.
Sedmnáctého listopadu byl čtvrtek.
Božena si datum zapamatovala, protože ten den maminka nezavolala v obvyklou dobu. Zavolala sama až po deváté, když už stahovala rolety. Maminka řekla, že podřimovala u televize a zapomněla. Hlas měla tichý, trochu zadýchaný, a Božena se rozhodla: zítra ráno, před otevřením, skočí k ní, doveze léky a zkontroluje.
Zavěsila. Zhasla světlo v prodejně. Poslouchala, jak hučí chladicí vitrína. Cvakla pokladnou, uklidila peníze do tlusté obálky, obálku do kabelky. Hodila na sebe bundu, vzala klíče. Vyšla hlavním vchodem.
Venku byla tma. Lucerna nad schůdky blikala a hasla. Vzduch páchl mokrým železem a prvními mrazíky. Pomyslela si: „Musím vyměnit žárovku,“ a sáhla do kapsy pro přívěšek od auta.
Kroky uslyšela hned.
Někdo šel rychle, zprava, od rohu budovy. Božena se otočila. Dva. Kapuce. Jeden držel ruce v kapsách.
Ten bližší hodil krátce:
– Stát.
Hlas mladý, tvrdý.
– Dej sem kabelku. A klíče.
Božena ucouvla o krok. Záda narazila do dveří pekárny. Kabelka sjela z ramene a visela na lokti. Myšlenka byla jedna, krátká a zlostná: „Tržba. Denní tržba je v kabelce.“
– Kabelku, říkám.
První přistoupil blíž.
Druhý stál kousek vzadu, rozhlížel se. Božena zahlédla jeho obličej ve světle vzdáleného okna: mladý, asi dvacet, ne víc.
Otevřela pusu, ale hlasivky se jí stáhly. Ne strachem. Zlostí. Devět let táhla tuhle pekárnu. Sama. A teď dva v kapucích chtějí vzít, co nadřela celý den, stojíc u pece od pěti ráno.
Stiskla popruh kabelky oběma rukama.
– Nedám.
První trhl dopředu. Chytil popruh. Trhl k sobě, ale Božena táhla nazpátek, a kabelka jí zůstala v rukou o okamžik déle, než počítal.
To stačilo.
Ze směru od bedny, kde Azor obvykle ležel, se ozvalo zašustění látky, pak skřípění drápů o beton. Pes vstal. Božena ho slyšela, ale neviděla, protože nespouštěla oči z toho, kdo stál naproti.
Až když se ozval zvuk, oba útočníci se zastavili napůl kroku.
Hluboké, hrdelní vrčení. Ne štěkot. Vrčení, které šlo až z hloubi hrudi, jako by země pod nohama zabzučela.
Azor vystoupil ze stínu pod okapem. Srst na hřbetě naježená. Pysky stažené, zuby obnažené. Oči ve světle vzdáleného okna vypadaly žlutě.
Druhý vypravil:
– Co to je…
Azor ho nenechal domluvit. Nevrhl se. Šel. Pomalu, krok za krokem, nespouštěje oči z toho, kdo držel popruh kabelky. Vrčení sílilo, jako by v psovi běžel motor nabírající otáčky.
Vzdálenost se zmenšila na dva metry.
První pustil popruh. Ustoupil o krok.
Azor udělal další krok.
Druhý krátce vydechl:
– Vypadnem.
Běželi. Doopravdy, neohlížejíce se, podél zdi a za roh. A teprve když už utíkali, Azor se odrazil. Štěkot se rozlehl dvorem jako výstřel, dunivý, chraplavý, neznámý. Asi po čtyřiceti metrech se pes zastavil. Postál, těžce dýchaje. Otočil se a šel zpátky.
Božena stála přitisknutá ke dveřím a nemohla pustit popruh. Nohy ji neposlouchaly. Pomalu sklouzla na schůdek. Beton byl ledový, ale na tom už nezáleželo.
Azor přistoupil. Sedl si vedle.
Slyšela jeho dech. Pravidelný, vyrovnávající se, jako by se nic nestalo.
Božena vytáhla telefon. Ruce se jí třásly tak, že číslo vytočila až na třetí pokus. Zavolala policii. Pak Terezu. Pak jen seděla a čekala, a pes seděl vedle, a lucerna nad schůdky blikala, a listopad stál kolem černý a tichý.
Za dvacet minut přijel obvodní policista. Pak přijela Tereza taxíkem, v kabátě přes domácí župan.
– Proboha, Boženo, ty jsi v pořádku?
– Jsem.
– Jsi celá bílá.
– Jsem v pořádku.
Tereza se podívala na psa.
– To je ten?
Božena přikývla.
Tereza si dřepla, opatrně natáhla ruku. Azor si nechal pohladit. Jednou zavrtil pahýlem ocasu a zase položil hlavu na tlapy.
Policista sepsal událost. Slíbil, že to prošetří. Řekl, že popis sedí na ty, co vykradli kadeřnictví. Odjel.
Božena zavřela pekárnu na obě západky. Sedla do auta. Otočila klíčkem, ale nejela. Seděla s rukama na volantu a koukala na prázdné parkoviště.
Azor ležel na svém obvyklém místě. Stočený, přitisknutý bokem k bedně. Froté deka uvnitř byla vlhká.
Vystoupila z auta. Otevřela kufr. Ležela tam stará deka, kterou přikrývala bedny, aby se nerozbily sklenice s marmeládou od sousedky. Vytáhla ji. Přistoupila k psovi.
Přistoupila k psovi a podala mu ji:
– Na. Je zima.
Položila deku do bedny. Azor přičichl, vstal, přešlápl a lehl si na látku. Deka byla umouněná od mouky a páchla skladem, ale Azorovi to bylo jedno.
Božena postála. Pak sáhla do kabelky, vytáhla včerejší buchtu, kterou nesnědla k obědu, ulomila půlku a položila psovi před čumák.
Řekla tiše:
– Děkuju ti.
Sedla do auta a jela domů. Cestou plakala, ale ne kvůli lupičům. Kvůli tomu, že ho skoro dva měsíce odeháněla ode dveří. A jak je dobře, že zůstal.
Druhý den ráno přijela Božena o hodinu a půl dřív. Nejdřív stavila k mamince, nechala jí léky, změřila tlak, pomohla převléknout, domluvila se, že v neděli ji odveze k praktickému lékaři. Matka se jí držela za ruku déle než obvykle. Božena taky nikam nespěchala.
K pekárně přijela v půl sedmé. V ruce měla tašku z chovatelských potřeb. Misku, kovovou, těžkou, aby se nepřevrhla. Granule, které prodavač doporučil pro velké psy. Obojek, tmavě hnědý, jednoduchý, bez ozdob. A vodítko, obyčejné bavlněné, s karabinou.
Azor seděl na schůdkách. Podíval se na ni. Postavila misku ke dveřím, nasypala granule.
Božena se narovnala:
– Jez. A nedívej se tak na mě.
Pes přistoupil k misce. Jedl opatrně, beze spěchu. Božena otevřela pekárnu, rozsvítila, zadělala těsto. Dokud kynulo, vyšla ven a nasadila Azorovi obojek. Necukl sebou, otočil hlavu a strčil jí čumák do zápěstí. Rychle, krátce. A pokračoval v jídle. Vodítko pověsila dovnitř, na háček u klíčů. Aby bylo po ruce, kdyby ho potřebovala.
Marta přišla na buchty v osm. Uviděla misku, uviděla obojek na krku psa a podívala se na Boženu přes brýle.
Božena jí skočila do řeči: „Ani nezačínej.“
Marta se usmála. Koupila pět buchet, Šumavský chléb a balíček sušenek. U dveří se zastavila.
– Jsem ráda.
– Jdi už.
K poledni to věděla celá ulice. Paní Lída z domu naproti přišla s kusem vařeného hovězího v alobalu. Kluci ze školy přinesli gumový míč, ale Azor na míče nereagoval. Tereza přitáhla z domova tlustou podložku a položila ji do zádveří mezi dvoje dveře, kde netáhlo.
– Ať je aspoň den v teple.
Božena mlčela. Ale dveře zádveří od té doby nechávala otevřené.
Téhož večera zavolala elektrikáře. Zaplatila z vlastního, nečekala na správcovskou firmu. Lucerna nad schůdky svítila jasně a rovnoměrně, osvětlovala schody a kus chodníku. Azor ležel v kruhu světla a srst mu připadala měděná.
Maminka zavolala v osm, jako obvykle.
– Boženo, slyšela jsem, že jsi včera měla nepříjemnost?
– Kdo to řekl?
– Lída volala. Ta ví všechno první. Jsi v pořádku?
– Jsem, mami. Mám tady ochranku.
– Jakou ochranku?
Božena se podívala na Azora, který ležel v zádveří na Terezině podložce a koukal na ni jedním okem.
– Dlouhé vysvětlování. Zítra ti to povím.
Lupiče chytili za dva týdny. Obvodní policista zavolal a oznámil: zadrženi, případ předán. Ti samí, co vykradli kadeřnictví a lékárnu. Božena řekla „děkuji“ a zavěsila. Podívala se na Azora, který dřímal u topení v zázemí, kam se sám přestěhoval, když udeřily první mrazy. Zádveří mu teď přišlo moc chladné, a Tereza prostě přenesla podložku dál, k pecím.
Božena zavolala:
– Slyšíš? Chytili je.
Azor otevřel jedno oko a zívl.
Na Nový rok nejela do vesnice k mamince, jako obvykle. Přivezla maminku k sobě. Taxíkem, dvě igelitky mandarinek, krabice bonbonů a závin podle receptu psaného ještě babiččinou rukou na čtverečkovaném papíru.
Stavily se vyzvednout dort, který Božena upekla k večeři. Maminka uviděla Azora u dveří a zeptala se:
– A to je kdo?
Božena se zastavila vedle něj:
– To je Azor. Bydlí tady.
– Tady jako kde?
– Tady u mě.
Maminka se podívala na dceru. Pak na psa. Pak zase na dceru.
Na jaře si Božena objednala novou ceduli.
V tiskárně, pořádnou, s rovnými písmeny a podsvícením. „Chléb u Boženy“. Dole přilepila izolepou: „Psa se nedotýkat, je to zaměstnanec.“
Marta řekla, že je to nejlepší cedule v okolí. Tereza řekla, že je to marketing. Paní Lída řekla, že to tak je.
Azor ležel u schůdků. Koukal na kolemjdoucí.
Vodítko viselo uvnitř pekárny na háčku vedle klíčů, a teď ho brali každý večer.
Po večerech, když Božena zavírala pekárnu, už nikam nespěchala. Zhasla světlo, zkontrolovala trouby, vzala kabelku a vyšla. Azor vstal a šel vedle ní k autu. Otevřela zadní dveře, a on skočil dovnitř.
Domů jezdili spolu.
Každé ráno Božena ulomila kůrku z prvního bochníku a dala ji psovi do misky, než nasypala granule. Už to nebyla náhoda. Byl to rituál.