Nedávno mi zavolala moje matka a požádala mě, abych si vzala všechny své věci z jejího bytu.
— Nemůžeme se tu kvůli tvým věcem ani pohnout, — řekla.
Tento rozhovor se odehrál poté, co jsem odmítla dát svému bratrovi, Davidovi, peníze na zálohu na byt. Ano, dát, ne půjčit, protože dobře vím, že by mi je nikdy nevrátil.
Po mém odmítnutí David rozzlobeně vyběhl z mého bytu. Byl přesvědčen, že mu jednoduše odevzdám všechny své úspory, jen proto, že má rodinu a děti, zatímco já ne.
Potřebuji se o tom podělit, protože mám pocit, že se ke mně moje rodina chová nespravedlivě, zvláště těsně před svátky.
Když jsem se přestěhovala do Brna na studia, hned jsem si našla brigádu.
Nejdříve jsem bydlela na koleji, později jsem si pronajala byt s kamarádkou. Nechtěla jsem být závislá na rodičích, a tak jsem se snažila nejen uživit sama sebe, ale také pomáhat matce.
Nikdy ode mě nepřijímala peníze přímo, ale vždy mě žádala, abych jí přivezla něco užitečného – oblečení, boty, věci do domácnosti.
A co se týče jídla – pokaždé, když jsem přijela na návštěvu, přivezla jsem plné tašky potravin.
Moje matka žije v třípokojovém bytě s Davidem. Náš otec zemřel před třemi lety.
Můj bratr nikdy neměl zájem o studium. Po střední škole odjel pracovat do Rakouska, ale jediná věc, kterou si za tu dobu pořídil, bylo staré auto. Po návratu do Česka začal pracovat jako taxikář.
Později se oženil a přivedl si svou manželku, Terezu, do matčina bytu.
Vždy měli finanční problémy, protože David žil ze dne na den. Jakmile dostali výplatu, hned ji utratili.
Finančně jim pomáhala jak moje matka, tak i rodiče Terezy. David věděl, že se o něj vždy někdo postará, a proto se ani nesnažil vydělávat více nebo zlepšit svou finanční situaci.
Teď mají David a Tereza dvě děti a třetí je na cestě.
Rozhodli se, že matčin byt už je pro ně příliš malý, a začali uvažovat o koupi vlastního bydlení.
Já mezitím bydlím v pronajatém bytě se svým snoubencem, Tomášem. Plánujeme svatbu, ale rozhodli jsme se ji odložit na vhodnější dobu. Naše příjmy jsou stabilní – Tomáš pracuje jako programátor a já vedu několik internetových obchodů.
Neutrácíme peníze za zbytečnosti, ale šetříme na vlastní byt, abychom po svatbě mohli bydlet samostatně.
Moje matka o našich plánech věděla, ale přesto Davidovi naznačila, že mě může požádat o pomoc.
— Chtějí si koupit byt, ale nemají peníze na zálohu, — řekla mi matka.
Když za mnou David přišel a přímo mi řekl, že potřebuje peníze, odmítla jsem.
Byl vzteklý. Myslel si, že mu něco dlužím jen proto, že má rodinu a já ne.
Později mi matka zavolala a řekla:
— Nemáš žádné svědomí. Nevidíš, jak to má David těžké? Je to tvůj bratr, mohla jsi mu pomoci. Pořád myslíš jen na sebe.
A pak dodala:
— Přijď si pro své věci z našeho bytu. Nemůžeme se tu kvůli nim ani pohnout. A na Vánoce sem ani nejezdi. David je na tebe naštvaný a já tě taky nechci vidět.
Nechtěla jsem se hádat. Vezmu si své věci a najdu pro ně místo v našem pronajatém bytě. A až si s Tomášem koupíme vlastní byt, přestěhuji je tam.
Mohla jsem bratrovi půjčit peníze, ale vím, že by mi je nikdy nevrátil. A on si o půjčku ani neřekl – prostě očekával, že mu dám všechny své úspory.
Jen proto, že má děti…
Jak byste se v takové situaci zachovali vy?
