Olga nežila. Jen dožívala.
Sedmdesát dva let, garsonka na okraji Ostravy, důchod, ze kterého do dvacátého zbývaly drobné. A ticho.
Před půl rokem odešel Geněk. Ne k jiné – odešel prostě. Tiše, ve spánku, ani nezachrápal. Olga se ráno vzbudila a on už byl studený. Jeho ruka ležela na kraji postele, jako by se chtěl natáhnout, ale nestihl to.
Dcera Jitka přiletěla z Prahy na pohřeb, zůstala tři dny, nechala na lednici prášky na tlak a odjela se slovy: „Mami, zavolej, kdyby něco.“ Olga nevolala. A Jitka volala. Jednou za čtrnáct dní, přesně na čas.
– Mami, jak se máš?
– Normálně.
– No to je dobře. Pusinkuju.
A byl celý rozhovor. Celé spojení. Celý smysl.
Olga chodila do obchodu. Do lékárny. Občas do polikliniky, kde jí měřili tlak a říkali „míň se stresujte“. Ona se nestresovala. Ona vůbec nic necítila. Jako by byla nábytek. Jako ta stará skříň na chodbě, kterou chtěl Geněk vyhodit, ale už to nestihl.
Ten den, obyčejný listopadový, s nízkým nebem a jemným deštěm, se Olga vracela z polikliniky. Tlak jí zase vyskočil. Doktorka zavrtěla hlavou, vypsala další recept. Olga ho strčila do kapsy a ani se na něj nepodívala.
U popelnic se něco pohnulo.
Kočka. Vyzáblá, tříbarevná, s potrhaným uchem. Seděla přímo na mokrém asfaltu a dívala se na Olgu. Ne žalostně, ne. Ani prosebně. Ale jaksi… hodnotícím pohledem. Jako by si zvažovala: ta pravá, nebo ne?
Olga prošla kolem.
Kočka vstala a šla za ní. Mlčky. Nemňoukla, nepředběhla ji, jen šla tři kroky pozadu jako stín.
Olga se otočila u vchodu.
– Nech mě být.
Kočka si sedla. Mrkla. A zůstala sedět.
Olga vyšla do třetího patra, zavřela dveře, zapnula konvici. Stála u okna – dole na lavičce u vchodu seděla ta samá kočka.
To je ale bláznivá kočka.
Ráno Olga otevřela dveře a málem zakopla. Na rohožce, stočená do klubíčka, spala ta samá kočka. Jak se dostala do třetího patra, bylo záhadou. Ale ležela tam, jako by to bylo jediné místo, kam patří.
– No a co s tebou mám dělat? – zeptala se Olga.
Kočka otevřela jedno oko. A zase zavřela.
Jako by odpověď byla jasná.
Olga ji nepustila dovnitř. Tedy, alespoň si to myslela.
Jenom vynesla misku s mlékem. Jenom nechala dveře pootevřené, protože byl dusný listopad a topení hřálo jako bláznivé. A kočka prostě vešla.
Olga stála na chodbě a dívala se, jak ta vyzáblá drzá tvář očichává kout předsíně. Pak kuchyň. Pak pokoj. A najednou se zastavila.
Křeslo Gendova. Staré, proleželé, s odřenými područkami. To, ve kterém sedával každý večer, cvakal ovladačem a říkal: „Olginko, no podívej, co to vyvádějí.“ Olga půl roku to křeslo obloukem obcházela. Nemohla si do něj sednout, ani ho vyhodit. Stálo jako pomník. Jako díra v pokoji.
Kočka skočila. Zakroužila na prohlubni a lehla si. Stočila se do klubíčka, schovala nos do ocasu.
A začala příst.
Olze se zachvěly rty. Chtěla křiknout: „Slez!“ Ale hrdlo se jí sevřelo a místo křiku vyšlo jen cosi chraptivého, nesrozumitelného. Sedla si na pohovku a dlouho se dívala, jak kočka spí v křesle jejího muže.
– Přespíš, – řekla Olga chraptivě. – Zítra tě vyhodím.
Zítra ji nevyhodila. A pozítří taky ne. Kočka zůstala.
Dala jí jméno Míca.
– Míco, pojď jíst, – říkala Olga, když stavěla na zem misku.
Míca jedla. A dívala se na Olgu zdola nahoru tím samým pohledem. Hodnotícím. Klidným. Pohledem někoho, kdo ví něco, co ty ještě nechápeš.
Za týden Olga koupila granule. Ty nejlevnější, ve žlutém pytlíku, v akci. Stála v obchodě pro zvířata a připadala si jako blbec. Prodavačka, holka asi dvacet, s růžovými nehty, se zeptala:
– Jaké plemeno?
– Bez plemene. Vnutila se, – zabručela Olga a vyšla, ani se nerozloučila.
Pak koupila záchod. Pak misku. Normální, keramickou, protože z podšálku Míca pořád rozlévala. Pak škrabadlo za sto devadesát korun, protože kočka začala drápkat roh gauče, a gauč byl jediné, co Olga měla v slušném stavu.
„Dočasně,“ opakovala si. „Všechno je to jen dočasně.“
Ale život se už měnil. Jen nenápadně, plíživě, jako voda, která dokáže obrousit kámen.
Dřív se Olga budila v devět a ležela, zírala do stropu. Teď v půl osmé usedla Míca vedle polštáře a dívala se jí do tváře. Mlčela. Nemňoukala. Jen seděla a čekala. A z toho němého čekání se prostě nedalo nevstát.
Olga vstala. Šla do kuchyně. Nasypala granule. Zapnula konvici. A najednou zjistila, že už deset minut stojí u okna a dívá se na dvůr. Jen tak. Bez přemýšlení o tlaku, o důchodu, o Gendovi.
Večery byly zajímavější. Dřív Olga pouštěla televizi – ne aby koukala, ale aby neměla to mrtvé ticho. Hlasy z obrazovky vyplňovaly prázdno a člověku připadalo, že není sám. Teď si Míca lehla vedle na gauč, k jejímu boku, a přede. Tiše, pravidelně jako motůrek. A Olga poprvé za půl roku televizi vypnula.
Ticho nebylo děsivé. Ticho s předením bylo úplně jiné ticho.
Přistihla se, že s kočkou mluví. Nemazlí se, ne, Olga nikdy nemazlit neuměla, ani s Jitkou když byla malá. Jen mluvila. Jako s člověkem.
– Zase tlak stošedesát. Ta doktorka, Božena Nováková, se na mě dívá jako na nebožtíka. A já možná ještě budu žít. Jen abych jim to natřela.
Míca mrkala.
– Jitka volala. Zase svoje: „Mami, jak se máš?“ A jak se mám? Nijak. Teda… dřív – nijak. A teď… teď nevím.
Kočka se otřela hlavou o její dlaň. A Olga ztichla, protože v krku jí zase začalo být úzko.
Sousedka Božena stavila na kafe, uviděla Mícu a zatleskala rukama:
– Olgo! Vždyť jsi říkala – za nic, nikdy!
– Já říkám pořád – je to dočasný.
– Jasně, dočasný, – usmála se Božena a koukala, jak se kočka tře o Olžiny nohy. – Tady máš granule na třech místech, keramickou misku a škrabadlo. Hodně dočasný.
Olga se otočila k oknu, aby Božena neviděla, že se usmívá. Poprvé za půl roku.
Pak zavolala Jitka. Olga sama nechápala, proč jí o kočce vyprávěla. Vypadlo to z ní. Možná se chtěla podělit – poprvé po dlouhé době měla o co.
– Kočku sis vzala? – ujistila se Jitka. – No, aspoň nějakou zábavu máš, mami.
Asi nějakou zábavu.
Olga položila telefon a ucítila vztek. Skutečný, horký, živý. Ne křivdu – ta byla obvyklá, vatová, beztvará. Ale vztek. Ten, při kterém chceš bouchnout pěstí do stolu a říct: „Víš ty vůbec o co jde?!“
V prosinci se všechno sesypalo.
Míca začala méně jíst. Nejprve si Olga ničeho nevšimla – no, nedojedla, stane se. Pak se jídla nedotkla vůbec. Miska stála plná od rána do večera a granule ztvrdly do hnědé kůrky. Míca ležela v Gendově křesle a skoro se nehýbala. Jen dýchala – rychle, mělce, jako by jí docházel vzduch.
– Hej, – Olga si dřepla k ní, podívala se kočce do očí. – Co to s tebou je?
Míca mrkla. A otočila hlavu ke zdi.
Olze se uvnitř něco utrhlo.
Nikdy nebyla u veterináře. Gendo měl v dětství psa, ale Olga ne – ani jednou, ona vůbec nechápala lidi, kteří tahají zvířata k doktorům, utrácejí peníze, nervy. „Na lidi nemáme,“ říkala dřív. Ještě docela nedávno.
A teď stála v předsíni s přepravkou v ruce. Koupila ji včera. Čtyři sta korun ve výprodeji – plastovou, s oloupanou mříží. Nacpávala do ní Mícu, a ta se nebránila. A to bylo nejděsivější. Dřív by škrábala, svíjela se, syčela, a teď ležela jako hadr a koukala.
Veterina „U Kocoura“ na levém břehu. Malá, stísněná, páchne léky a mokrou srstí. Olga seděla na plastové židli, tiskla přepravku ke kolenům a cítila se úplně mimo. Všude kolem mladí návštěvníci s čistokrevnými psy, s huňatými kočkami v drahých taškách. A ona – důchodkyně ve starém kabátu, s oprýskanou přepravkou, uvnitř které ležela bezplemenná kočka s potrhaným uchem.
Doktor byl mladý. Skoro kluk, asi třicet, v brýlích a modrém plášti. Jmenoval se Tomáš Dvořák, ale sám řekl: „Klidně mi tykejte.“ Prohlédl Mícu, prohmatal břicho a zmlkl. Ve tváři se mu něco změnilo.
– Co? – zeptala se Olga.
– Potřebujeme ultrazvuk.
Udělali ho. Dlouho jezdil sondou po Mícině břiše, cvakal myší, mračil se. Pak se otočil k Olze a promluvil opatrně, jak se mluví s těmi, kterých je líto.
– Má nádor. V břišní dutině. Potřebujeme operaci. Když ne – dva, tři měsíce, možná o trochu víc.
– Kolik to bude stát? – zeptala se Olga.
– Osm tisíc korun. S anestezií a s pooperační péčí.
Olga kývla, vzala přepravku a vyšla.
Osm tisíc korun. Její důchod. Celý. Beze zbytku.
Sedla si na lavičku u kliniky. Prosinec, zima jak v psinci, prsty jí mrznou. Míca v přepravce – tichá, nehybná, jen oči jí svítí skrz mříž. Dívá se. Nežadoní, nestěžuje, jen se dívá.
Olga vytáhla telefon a zavolala Jitce. První, druhý signál.
– Mami, jsem v práci, dej to rychle.
– Jitko, potřebuju pomoc. Kočka potřebuje operaci. Osm tisíc.
Ticho. Pak vzdech. A hlas, od kterého Olze bylo ještě chladněji než od prosincového větru.
– Mami, to myslíš vážně? Osm tisíc na bezdomou kočku?
– Není bezdomá. Je moje.
– Mami. Je to kočka. Prostě kočka. Když umře, vezmeš si jinou. Těch je plný dvůr.
Olga zavřela oči. Najednou viděla jasně jako fotku – Gendu v křesle. Jak přepíná kanály a říká jí: „Olginko, ty jsi nejvíc paličatý člověk na světě. Když se rozhodneš, hory přeneseš.“ Říkal to tak často, že ji to štvalo. A teď by dala všechno, aby to slyšela znovu.
– Mami? Slyšíš?
– Slyším, – řekla Olga. – Díky, Jitko.
A zavěsila.
Tři dny přemýšlela. Tři dny – to je dlouho, když vedle tebe někdo umírá.
Míca ležela v křesle a tály. Jako svíčka. Snědla lžičku. Pila málo. Přestala příst. Olga seděla vedle na zemi, na staré dece, a hladila kočku po hlavě – lehce, konečky prstů.
– Řekla jsem, že jsi moje. Moje a hotovo.
Čtvrtý den vstala Olga v šest ráno. Oblékla se. Šla na poštu. Vystála frontu na důchod – tři babky před ní, každá se svými složenkami, všechny pomalé, všechny věčné.
Bankovky ležely v kapse kabátu a Olga šla po ulici a tiskla ruku k boku, jako by nesla něco křehkého. V jistém smyslu to tak bylo.
Ve veterině položila peníze na pult. Ruce se jí třásly – zimou nebo strachem, nevěděla.
– Přivezla jsem kočku na operaci.
Tomáš se podíval na peníze, pak na Olgu, pak zase na peníze. Kývl. Neřekl nic zbytečného. Jen:
– Prognóza je dobrá. Když zvládne narkózu – bude to v pořádku.
Když.
Olga se posadila na chodbě. Plastová židle, bílá zeď, vůně dezinfekce.
Snažila se vzpomenout, kdy naposledy takhle čekala. Vzpomněla si. Před dvaceti lety, v porodnici. Jitka rodila. Olga seděla na chodbě – úplně stejně, na židli, tiskla tašku k hrudi a čekala. Tehdy všechno dobře dopadlo. Ozval se dětský křik a svět se změnil.
Dveře se otevřely. Vyšla sestra – mladá, v zeleném, s unavenýma očima.
– Vy jste majitelka tříbarevné?
– Ano, – řekla Olga a vstala. Nohy jí ztuhly, kolena zapraskala.
– Všechno je v pořádku. Operace proběhla. Vaše kočka je bojovnice.
Olga kývla. Nemohla promluvit – hrdlo se jí sevřelo. Jen kývala a kývala, a sestra se jí dotkla ruky:
– Hej, jste v pořádku?
– Ano. Ano. Všechno v pořádku.
Mícu vynesli – obloženou plenami, ospalou, s vyholeným bříškem a tenoučkým stehem. Olga vzala přepravku do obou rukou, přitiskla si ji k sobě a šla k východu.
Doma poprvé položila kočku na svou postel. Na tu polovinu, kde dřív spával Gendo. Míca ležela na boku, dýchala klidně a steh na břiše růžověl tenkou nití. Olga si lehla vedle, položila dlaň na teplý kočičí bok a zašeptala:
– Jsi moje.
Míca se uzdravovala pomalu. První den ležela, jedla po kapkách, koukala zakalenýma očima. Pak začala zvedat hlavu. A za týden došla sama k misce a snědla všechno. Olga stála ve dveřích kuchyně a koukala, jak kočka vylizuje keramické dno, a myslela si: tady to je, štěstí. Blbé, za pár korun, na čtyřech nohách.
Do února byla Míca zase ve své kůži. Lítala po bytě jako šílená, shazovala ze stolu slánku, brousila si drápy o škrabadlo – a hned taky o gauč, protože měla prostě povahu. Olga nadávala, mávala utěrkou, křičela: „Co je to za potvoru!“
Sama Olga žila skoro jenom z krupice a brambor. Božena Nosková jí obden nosila buď polívku ve sklenici, nebo sáček s jablkama – „přebývá, vem si to.“ Olga věděla, že žádného přebytku není. Že Božena sama počítá každou korunu. Ale brala to. Protože hrdost je hezká věc, ale jíst se musí.
Koncem února zavolala Jitka.
– Mami, zkontroluj si účet. Poslala jsem ti peníze. Osm tisíc.
Olga ztichla. Pak:
– Na co?
– Jen tak. – Pauza. Dlouhá, těžká. – Vždyť jsi dala celej důchod za kočku. A neřekla jsi mi to. Volala Božena.
– Božena… – Olga zavřela oči.
– Mami, já se nemám dozvídat takový věci od sousedky.
Olga mlčela. Ne proto, že by se urazila – ale proto, že z tisíce slov nedokázala vybrat jediné správné. A vybrala to nejjednodušší:
– Přijeď, Jitko. Jen tak. Prostě přijeď.
Ticho. Vteřina, dvě.
– Přijedu, mami. V sobotu.
Olga položila telefon. Postála. Pak se posadila do Gendova křesla – poprvé za celou tu dobu. Prostě si sedla. A nic se nestalo. Jen ta prohlubeň v sedadle jí byla trochu velká.
Míca jí skočila na klín, strčila čenichem do dlaně a začala příst – hlasitě, až se to vibrování ozývalo někde uvnitř.
Za oknem padal sníh. Olga seděla a koukala. Ne proto, že by dřív nesněžilo. Ale proto, že si toho dřív nikdy nevšimla.