Božena nežila. Ona dožívala.
Sedmdesát dva let, garsonka na okraji Vrahovic, důchod, ze kterého po dvacátém zbývaly drobné. A ticho.
Před půl rokem Josef odešel. Ne k jiné – prostě odešel. Tiše, ve spánku, ani nechrčel. Božena se ráno probudila a on už studený. Jeho ruka ležela na okraji postele, jako by se chtěl natáhnout a nestihl to.
Dcera Markéta přiletěla z Brna na pohřeb, zůstala tři dny, nechala na lednici prášky na tlak a ujela se slovy: „Mami, zavolej, kdyby něco.“ Božena nevolala. Markéta volala. Jednou za dva týdny, přesně jako podle hodin.
– Mami, jak se máš?
– Normálně.
– No to je dobře. Pusinkuju.
Celý rozhovor. Celé pouto. Celý smysl.
Božena chodila do obchodu. Do lékárny. Občas na polikliniku, kde jí měřili tlak a říkali „méně nervozity“. Ona nebyla nervózní. Necítila vůbec nic. Jako nábytek. Jako ta stará skříň na chodbě, kterou Josef chtěl vyhodit, ale nikdy nevyhodil.
Ten den, obyčejný listopadový, s nízkým nebem a drobným deštěm, se Božena vracela z polikliniky. Tlak jí zase vyskočil. Doktorka zakroutila hlavou, vypsala další papírek. Božena strčila recept do kapsy a ani se na něj nepodívala.
U popelnic se něco pohnulo.
Kočka. Vyzáblá, tříbarevná, s natrženým uchem. Seděla přímo na mokrém asfaltu a dívala se na Boženu. Ne žalostně, ne. Ne prosebně. Ale jaksi… odhadovala. Jako by zvažovala: ta pravá, nebo ne?
Božena prošla kolem.
Kočka vstala a šla za ní. Mlčky. Nezamňoukala, nepředběhla ji, jen šla tři kroky pozadu jako stín.
Božena se otočila u vchodu.
– Nech mě být.
Kočka si sedla. Mrkla. A zůstala sedět.
Božena vyšla do svého třetího patra, zavřela dveře, zapnula rychlovarnou konvici. Postála u okna – dole, na lavičce před domem, seděla ta stejná kočka.
Pomatená kočka.
Ráno Božena otevřela dveře a málem upadla. Na rohožce, stočená do klubíčka, spala ta samá kočka. Jak se dostala do třetího patra, nebylo jasné. Ale ležela tam, jako by tam přesně patřila.
– No a co si s tebou mám počít? – zeptala se Božena.
Kočka otevřela jedno oko. A zase zavřela.
Jako by odpověď byla jasná.
Božena ji dovnitř nepustila. Tedy, ona si to myslela.
Prostě vynesla mističku s mlékem. Prostě nechala dveře pootevřené, protože bylo dusno, listopad, a topení hřálo jako bláznivé. A kočka prostě vešla.
Božena stála na chodbě a dívala se, jak ta vyzáblá drzá čenichá roh předsíně. Pak kuchyň. Pak pokoj. A najednou se zastavila.
Josefovo křeslo. Staré, prošlapané, s odřenými opěrkami. To samé, ve kterém sedával každý večer, cvakal ovladačem a říkal: „Boženo, no koukni, co vyvádějí.“ Božena se půl roku tomu křeslu vyhýbala obloukem. Nemohla si do něj sednout, ani ho vyhodit. Stálo tam jako pomník. Jako díra v místnosti.
Kočka skočila dovnitř. Zakroužila v prohlubni a lehla si. Stočila se do klubíčka, schovala nos do ocasu.
A začala příst.
Boženě se zachvěly rty. Chtěla vykřiknout: „Slez!“ Ale hrdlo se jí stáhlo a místo křiku vyšlo cosi chraplavého, nesrozumitelného. Sedla si na pohovku a dlouho se dívala, jak kočka spí v křesle jejího muže.
– Přečkáš tu noc, – řekla Božena chraptivě. – Zítra tě vyhodím.
Druhý den nevyhodila. Ani pozítří. Kočka zůstala.
Dala jí jméno Míca.
– Míco, pojď jíst, – říkala Božena, stavějíc na zem mističku.
Míca jedla. A dívala se na Boženu zespoda tím stejným pohledem. Odhadujícím. Klidným. Pohledem toho, kdo ví něco, co ty ještě nechápeš.
Za týden koupila Božena krmení. To nejlevnější, ve žlutém pytlíku, v akci. Stála v obchodě pro zvířata a připadala si jako blázen. Prodavačka, holka kolem dvaceti, s růžovými nehty, se zeptala:
– Jaké plemeno?
– Bez plemene. Vetřela se, – zabručela Božena a vyšla ven bez rozloučení.
Pak koupila záchod. Pak misku. Normální, keramickou, protože z mističky Míca pořád rozlévala. Pak škrabadlo za sto devadesát korun, protože kočka začala drát roh pohovky, a pohovka byla jediná věc, kterou měla Božena v slušném stavu.
„Dočasně,“ opakovala si. „To všecko je jen dočasně.“
Ale život už se měnil. Neznatelně, záludně, jako voda brousí kámen.
Dříve se Božena budila v devět, ležela a zírala do stropu. Teď v půl osmé usedala Míca vedle polštáře, dívala se do obličeje a mlčela. Nemňoukala. Jen seděla a čekala. A z toho němého čekání se nedalo nevstát.
Božena vstávala. Šla do kuchyně. Nasypala krmení. Zapnula konvici. A najednou zjistila, že už deset minut stojí u okna a dívá se na dvůr. Jen tak. Nemyslela na tlak, nemyslela na důchod, nemyslela na Josefa.
Večery byly ještě zajímavější. Dříve Božena zapínala televizi – ne aby se dívala, ale aby neměla to mrtvé ticho. Hlasy z obrazovky zaplňovaly prázdno a zdálo se, že nejsi sama. Teď si Míca lehala vedle na pohovku, k boku, a přede. Tiše, rovnoměrně, jako motůrek. A Božena poprvé za půl roku vypnula televizi.
Ticho nebylo děsivé. Ticho s předením – to je úplně jiné ticho.
Přistihla se, že s kočkou mluví. Nemazlí se, ne, Božena se nikdy mazlit neuměla, ani s Markétou, když byla malá. Prostě mluvila. Jako s člověkem.
– Zase tlak sto šedesát. Ta doktorka, Tereza Nováková, se na mě dívá jako na mrtvolu. A já si třeba ještě užiju. Navzdory všem.
Míca mrkala.
– Markéta volala. Zase svoje: „Mami, jak se máš?“ A jak? Nijak. Ač… dříve – nijak. A teď… teď nevím.
Kočka se otírala hlavou o dlaň. A Božena ztichla, protože v krku jí zase bylo těsno.
Sousedka Pavlína se stavila na čaj, uviděla Mícu a spráskla ruce:
– Boženo! Vždyť jsi říkala – za nic, nikdy!
– A pořád říkám – je to dočasné.
– Ále dočasné, – ušklíbla se Pavlína, hledíc, jak se kočka tře o Boženiny nohy. – Máš krmení na třech místech, misku keramickou a škrabadlo. Náramně dočasné.
Božena se otočila k oknu, aby Pavlína neviděla, že se usmívá. Poprvé za půl roku.
Pak zavolala Markéta. Božena sama nevěděla, proč jí o kočce řekla. Vyklouzlo to. Možná se chtěla podělit – poprvé po dlouhé době měla o co se dělit.
– Sebrala jsi kočku? – přeřekla Markéta. – No, aspoň nějaká zábava, mami.
Nějaká zábava.
Božena položila sluchátko a ucítila vztek. Skutečný, horký, živý. Ne křivdu – křivda byla zvyková, vatová, beztvará. Ale vztek. Ten, při kterém chceš praštit pěstí do stolu a říct: „Ty vůbec nechápeš?!“
V prosinci se vše sesypalo.
Míca začala jíst méně. Nejprve si Božena ničeho nevšimla – no, nedojedla, stává se. Pak se jídla nedotkla vůbec. Miska stála plná od rána do večera a krmení osychalo hnědou krustou. Míca ležela v Josefově křesle a skoro se nehýbala. Jen dýchala – rychle, mělce, jako by jí docházel vzduch.
– Hej, – Božena si dřepla, nahlédla kočce do očí. – Co to s tebou je?
Míca mrkla. A otočila hlavu ke zdi.
Boženě se uvnitř něco utrhlo.
Nikdy nebyla u veterináře. Josef v dětství choval psa, ale Božena ne, ani jednou, vůbec nechápala lidi, co tahají zvířata k doktorům, utrácejí peníze, nervy. „Lidé sami nemají na léčbu,“ říkávala dřív. Ještě nedávno to říkala.
A teď stála v předsíni s přepravkou v rukou. Přepravku koupila včera. Čtyři sta korun ve výprodeji – plastová, s oprýskanou mříží. Nacpávala tam Mícu a kočka se nebránila. To bylo vůbec nejděsivější. Dříve by se drápala, svíjela, syčela, ale teď ležela jako hadr a koukala.
Veterinární klinika „Zvířátko“ u Horního náměstí. Malá, stísněná, páchne léky a mokrou srstí. Božena seděla na plastové židli, tisknouc přepravku ke kolenům, a připadala si mimo mísu. Všude mladí návštěvníci, s rasovými psy, s huňatými kocoury v drahých taškách. A ona – důchodkyně ve starém kabátě, s ošuntělou přepravkou, uvnitř které ležela bezplemenná kočka s natrženým uchem.
Doktor byl mladý. Úplný kluk, kolem třiceti, v brýlích a modrém plášti. Jmenoval se Adam Procházka, ale sám řekl: „Můžete mi říkat Adame.“ Prohlédl Mícu, osahal břicho a zmlkl. Tvář se mu změnila.
– Co? – zeptala se Božena.
– Potřebujeme ultrazvuk.
Udělal. Dlouho vodil sondou po Mícině břiše, cvakal myší, mračil se. Pak se otočil k Boženě a promluvil opatrně, jako se mluví s těmi, kterých je líto:
– Má nádor. V břišní dutině. Potřebuje operaci. Pokud neuděláme – dva, tři měsíce, možná o trochu víc.
– Kolik to bude stát? – zeptala se Božena.
– Dvacet osm tisíc. S narkózou, s pooperační péčí.
Božena kývla, vzala přepravku a vyšla ven.
Dvacet osm tisíc. Její důchod. Celý. Beze zbytku.
Sedla si na lavičku před klinikou. Prosinec, zima ďábelská, prsty jí mrznou. Míca v přepravce – tichá, nehybná, jen oči se lesknou skrz mříž. Kouká. Nežádá, nestěžuje si, jen kouká.
Božena vytáhla telefon a zavolala Markétě. Signál, druhý, třetí.
– Mami, jsem v práci, rychle.
– Markéto, potřebuji pomoc. Kočka potřebuje operaci. Dvacet osm tisíc.
Ticho. Pak povzdech. A hlas, ze kterého bylo Boženě chladněji než z prosincového větru:
– Mami, to myslíš vážně? Dvacet osm tisíc na toulavou kočku?
– Není toulavá. Je moje.
– Mami. Je to kočka. Jen kočka. No umře, vezmi si jinou. Vždyť jich je plný dvůr.
Božena zavřela oči. Náhle uviděla jasně jako fotografii – Josefa v křesle. Jak přepíná kanály a říká jí: „Boženo, ty jsi nejzarputilejší člověk na světě. Když se rozhodneš, hory přeneseš.“ Opakoval to tak často, že se zlobila. A teď by dala vše, aby to slyšela ještě jednou.
– Mami? Slyšíš?
– Slyším, – řekla Božena. – Děkuji, Markéto.
A zavěsila.
Tři dny přemýšlela. Tři dny – to je dlouho, když někdo blízko umírá.
Míca ležela v křesle a tália. Jako svíčka. Jedla po lžičce. Pila málo. Předení přestalo. Božena seděla vedle, na zemi, na staré dece, a hladila kočku po hlavě – lehce, konečky prstů.
– Řekla jsem přece – jsi moje. Moje a hotovo.
Čtvrtý den vstala Božena v šest ráno. Oblékla se. Šla na poštu. Odstála frontu na důchod – tři babky před ní, každá se svými složenkami, všechny pomalé, všechny věčné.
Bankovky ležely v kapse kabátu a Božena šla ulicí, tisknouc ruku k boku, jako by nesla něco křehkého. V jistém smyslu to tak bylo.
Na veterinární klinice položila peníze na pult. Ruce se jí třásly – zimou nebo strachem, nerozeznávala.
– Přivezla jsem kočku na operaci.
Adam se podíval na peníze, pak na Boženu, pak zase na peníze. Kývl. Neřekl nic zbytečného. Jen:
– Prognóza je dobrá. Pokud přežije narkózu – bude vše v pořádku.
Pokud.
Božena si sedla na chodbě. Plastová židle, bílá stěna, pach dezinfekce.
Snažila se vzpomenout, kdy naposledy takhle čekala. Vzpomněla si. Před dvaceti lety, v porodnici. Markéta rodila. Božena seděla na chodbě – přesně tak, na židli, tisknouc tašku k hrudi, a čekala. Tehdy vše dobře dopadlo. Ozval se dětský pláč a svět se změnil.
Dveře se otevřely. Vyšla sestra – mladá, v zeleném, s unavenýma očima.
– Jste majitelka té tříbarevné?
– Ano, – řekla Božena a vstala. Nohy jí ztuhly, kolena křupala.
– Všechno v pořádku. Operace proběhla. Vaše kočka je bojovnice.
Božena kývla. Nemohla nic říct – hrdlo se jí stáhlo. Jen kývala a kývala a sestra se jí dotkla ruky:
– Hej, jste v pořádku?
– Ano. Ano. Všechno v pořádku.
Mícu vynesli – obloženou plenkami, ospalou, s vyholeným bříškem a tenkým stehem. Božena vzala přepravku oběma rukama, přitiskla si ji k sobě a šla k východu.
Doma poprvé položila kočku na svou postel. Na tu polovinu, kde dříve spával Josef. Míca ležela na boku, dýchala pravidelně a steh na jejím bříšku růžověl tenkou nití. Božena si lehla vedle, položila dlaň na teplý kočičí bok a zašeptala:
– Jsi moje.
Míca se uzdravovala pomalu. První den ležela, jedla po kapkách, koukala zakalenýma očima. Pak začala zvedat hlavu. A za týden sama došla k misce a snědla vše. Božena stála ve dveřích kuchyně a dívala se, jak kočka vylizuje keramické dno, a myslela: tady to je, štěstí. Hloupé, grošové, na čtyřech nohách.
V únoru byla Míca zase stará. Lítala po bytě jako šílená, shazovala ze stolu slánku, brousila si drápy o škrabadlo – a hned nato o pohovku, protože charakter. Božena hubovala, mávala ručníkem, křičela: „No to je ale zvíře!“
Sama Božena žila skoro jen z krup a brambor. Pavlína jí nosila obden buď boršč v lahvi, nebo pytlík s jablky – „přebývá, vem si“. Božena věděla, že žádné přebývání není. Že Pavlína sama počítá každou korunu. Ale brala. Protože hrdost je hezká věc, ale jíst se musí.
Na konci února zavolala Markéta.
– Mami, zkontroluj si účet. Poslala jsem ti peníze. Dvacet osm tisíc.
Božena ztichla. Pak:
– Proč?
– Proto. – Pauza. Dlouhá, těžká. – Dala jsi celý důchod za tu kočku. A neřekla jsi mi to. Zavolala Pavlína.
– Pavlína… – Božena zavřela oči.
– Mami, já se to nemám dozvídat od sousedky.
Božena mlčela. Ne proto, že by se urazila – ale protože nedokázala z tisíců slov vybrat jediné správné. A vybrala to nejjednodušší:
– Přijeď, Markéto. Jen tak. Prostě přijeď.
Ticho. Vteřina, dvě.
– Přijedu, mami. V sobotu.
Božena položila sluchátko. Postála. Pak klesla do Josefova křesla – poprvé za celou tu dobu. Prostě si sedla. A nic se nestalo. Jen prohlubeň v sedáku jí byla trochu velká.
Míca skočila na klín, strčila čelem do dlaně a začala příst – hlasitě, až vibrace rezonovala někde uvnitř.
Za oknem padal sníh. Božena seděla a kochala se. Ne proto, že by dříve sníh nebyl. Ale protože si ho dříve nevšimla.