— Ale no tak, jaká je to katastrofa…
Potkal jsem se na chodbě s Hanou, naší finanční ředitelkou, a ona se chlubila kartonovou krabicí.
Ptám se jí:
— Přinesla jsi platy z banky?
— Ne, to mi v zácpě daroval starý kamarád (na krabici nápis: „Zdravotní technika“)
— A na co tím naráží?
— Na nic. Známe se tak dlouho, že bych mu mohla dát i deodorant a on by měl opravdu radost. Potkali jsme se v devadesátém osmém. Tehdy jsem měla velký problém s autem. Byla jsem mladá a hloupá, koupila Toyotu od překupníka a tam byly přečíslené štítky, nelegální celní deklarace, ba co víc, známí policisté si vzali peníze, slíbili pomoc a nic neudělali. Poslední kapkou bylo, když jsem na silnici musela z peněženky vybrat poslední koruny, aby mě policisté neodtáhli.
Auto bylo drahé a teď už ho mohu jen rozebrat na náhradní díly…
Zaparkovala jsem na našem dvoře vedle popelnic, sedím, jím makovou bábovku a brečím. Nechci v takovém stavu domů…
Na okno někdo zaklepal, otevřu. Chlapík s lopatou v oranžové vestě se omlouvá a říká s úsměvem:
— Mohla byste popojet o pět metrů? Budeme tady asfaltovat. A proč pláčete, stalo se něco?
Chtěla jsem mu něco odseknout a zavřít okno, aby nebylo cítit asfalt, ale nějak jsem mu v pár slovech popsala svůj problém.
Odpověděl:
— Ale no tak, jaká je to katastrofa, hlavně že jste zdravá… Ty bábovky vypadají chutně, nedala byste mi kousek?
Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem sdílela problém s cestářem, a na jeho drzost, ale mechanicky jsem mu podala bábovku.
A on na to:
— A mohl bych dostat ještě jednu pro kolegu? Jsme tu dva…
Byla jsem šokovaná tou drzostí, ale podala jsem i druhou bábovku. Popojela jsem a klidně brečela dál, už nikoho nerušíc.
Asi za deset minut opět zaklepal.
Otevřu a zle se ptám:
— Přišel jste kvůli bábovkám!?
Chlapík:
— Ne, máte něco na psaní? Pište.
Z diktafonu mi nadiktoval telefonní číslo a dodal: To je číslo domů, zavolejte po deváté večer a řekněte, že jste od Karla. Já je upozorním. Je to policejní důstojník a určitě vám pomůže…
Chlapík se rozloučil a zmizel v šedém asfaltovém dýmu. A já zůstala v šoku nevědíc, co si myslet.
Večer jsem přece jen zavolala (co bych ztratila…?)
A už za dva dny mi ráno v registru aut přihlásili auto a dali nové poznávací značky! (i policisté vykukovali z oken, aby mi vyhověli.)
Týden jsem pátrala po Karle, abych mu poděkovala, a nakonec jsem ho našla na vedlejší ulici. Dlouze jsem mu děkovala, dala mu luxusní čokolády, šampaňské, kávu a ještě něco a zeptala se, odkud zná tak dobře důstojníka, že si posílají pozdravy i s jeho ženou…
A Karel mi vyprávěl, že ještě před půl rokem byl velmi úspěšný člověk, obchodoval se zdravotní technikou, ale krize zničila jeho podnikání, teď pracuje na třech místech — denně střídavě, a dokonce i jeho žena, která nikdy nepracovala, začala mýt nádobí ve školní jídelně.
A to vše proto, aby „nevypadli z obrázku“, žili totiž v obrovském dvousetmetrovém bytě prestižního domu a s vypětím sil se snažili udržet. Prodali všechno kromě školních učebnic, ale nikdy nechtěli prodat byt, ačkoli jen za nájem a ostrahu platili měsíčně 20 tisíc korun.
Před sousedy-milionáři si udržovali tvář, přitom žili za dva tisíce korun měsíčně pro tři lidi (naštěstí dcera chodila do normální školy).
Od té doby jsme se s Karlem a jeho rodinou spřátelili. Nový rok slavíme vždycky společně. Ani ne za dva roky se Karel dostal výš, než byl před krizí.
Dnes stojím na semaforu, někdo mi klepe na kapotu, koukám, je to Karel v SUV:
— Hani, chceš geigerův čítač?
— Dej mi ho.
— Na, užívej si ho a ničím se neomezuj…
