Někdy léčení nestojí ani halíř. Tohle se stalo v zapadlé vesničce uprostřed českých kopců, kam se člověk dostane jen pěšky po úzké stezce v lese. Právě tady žije chlapec, jehož jméno zní v okolí téměř pohádkově. Říká se, že dokáže postavit na nohy každého, ale jeho odměna děsí i ty nejbohatší.
Scéna první: Nabídka, kterou nelze odmítnout
Před rozpadající se roubenkou stál naleštěný vozík. V něm tvrdě seděla paní, jejíž kostýmek by zaplatil opravu celého domu. V ruce držela tlustou obálku přecpanou tisícikorunami. Se směsicí zlosti a zoufalství ji podávala chlapci na zápraží.
Vezmi si to! Je tady milion korun, zasyčela. Jen zařiď, abych zase chodila.
Scéna druhá: Jiná měna
Chlapec se na peníze ani nevelel podívat. Jeho pohled sklouzl za návštěvnici k matce, která se na dvorku hrbila pod ohromným nákladem polínek. Klidně, ale neústupně odmítl ruku s obálkou.
Můj dar se za papír nekoupí, řekl tiše. Já smlouvám pouze za pot.
Scéna třetí: Hrdost a bezmoc
Paní se až zalkla vztekem. Rozprostřela rukama své ochrnuté nohy a dotkla se drahého vozíku.
Jsi blázen? Vždyť nic nezvládnu! vykřikla. Už tři roky jsem se ani nepohnula!
Scéna čtvrtá: Křehká dohoda
Chlapec se k ní naklonil tak blízko, že jeho oči jako by rozhrnovaly její pryč střežená tajemství její lakomství, pýchu a to, jak celý život využívala druhé.
Pak polez, dokud nezvládneš víc, našel v sobě šepot, který jí zněl až do morku kostí.
Scéna pátá: Začátek stezky
Prsty chlapce lusknou a v ten okamžik se s ozvěnou v chalupě něco změní. Paní vytřeštěné oči, když její vlastní ochrnutá noha prudce kopne do kola. Vozík se převrátí a ona padá čelem do bláta.
Finále
Leží zabořená v mokré hlíně, lapá po dechu. Doufá, že jí chlapec podá ruku, ale on jen ukazuje na poleno, které spadlo jeho matce z náruče.
Chceš-li chodit, pomoz mojí mamince donést dříví k peci, řekne tvrdě.
To nedokážu to je nemožné! pláče.
Ale s každým nezdarem ji nohy prokřečují v bolestech, nutí ji pohybovat se vpřed. Už nemá na výběr, takže se zuby zakusuje do země a plouží se kupředu. Minuty i hodiny taje potem a slzami, její hedvábné šaty drtí bláto a ruce má do krve rozedřené.
Když poslední polínko do večera vrší pod kamna, chlapec přistupuje. Vydechuje v prachu chalupy, oči má skleněné od únavy i zvláštní úlevy.
Vstaň, řekne tiše.
Nemůžu hlesne.
To nejhorší už jsi zvládla. Zapomněla jsi na sebe a vzpomněla, co je to práce.
Chlapec jí podává ruku, a snový zázrak! ucítí v jejích nohách sílu. Nejprve se třese, ale pak se narovná, poprvé po třech letech stojí na vlastních nohách.
Pohlédne na obálku v prachu. Papír teď už pro ni bezcenný, skoro až směšný.
Tvé nohy poslouchají jen toho, kdo zná chuť hlíny, řekne chlapec v mizejícím světle. Jdi. A už nikdy si nemysli, že si život koupíš.
Žena udělá první krok dolů po kamenité stezce. Každý kámen cítí, poprvé opravdu bohatá.
