Annuška si dlouho nedokázala připustit, co se jí právě přihodilo. Její muž, jediný, o kterém byla přesvědčena, že je jejím opěrným bodem, jí dnes do očí prostě řekl: Já tě už nemiluju. To ji ochromilo natolik, že zůstala stát v podivné pozici, zatímco on kolem ní spěchal, házel věci do tašky a cinkal svazkem klíčů. Takovou ránu v té chvíli opravdu potřebovala nejméně. Byla to sotva pár měsíců, co jí nečekaně odešel otec; přes vlastní bolest musela se starat o maminku, která přes noc zešedivěla, a mladší sestru Zuzanu tu připravila o zdraví těžká úraz hlavy v osmnácti, už nikdy z ní nebyla ta samá holka. Rodina sídlila ve vedlejším městečku. Syn Honzík nastoupil do první třídy v září. V červnu jí zavřeli podnik a ona zůstala bez práce. A teď i ten manžel
Annuška se chytila za hlavu, sedla ke stolu a propukla v pláč.
Bože na nebesích, co si počnu? Jak budeme žít? Ach, Honzíček! Musím utíkat do školy pro něj.
Povinnosti ji postavily na nohy.
Maminko, ty jsi plakala?
Ne, Honzíčku, ne.
Brečíš kvůli dědovi? Maminko, tak moc mi chybí!
I mě, synku. Ale musíme být silní. Náš děda vždycky byl statečný. Teď je u Pánaboha neboj se, má už klid. Za života si ho neužil.
A kde je tatínek?
Tatínek? Asi odjel zase na služební cestu. Co škola?
Musíme žít dál. Nemiluje? Nu což. Lásku si člověk nevymůže. Něco v té každodenní shonu přehlédla.
Když Honzík obědval a hrál si s dřevěnými vojáčky, Annuška poprvé v životě otevřela muži jeho počítač. Přihlásit se do e-mailu šlo snadno, ikona byla v levém horním rohu; Vláďa nestačil vymazat poslední korespondenci. Láska se mu rozprskla do všech stran pro něj. Pro Annušku už ne. Deset let byla jeho sluníčko jasné, po osmi letech marných snah o dítě se stala hlavně máma našeho syna”.
Teď je všechno jinak. Musí si zvyknout.
A hlavně najít práci. Nikdo neřeší, že má vysokou školu. Několik stovek korun z úřadu práce jako podpora nezaměstnaných jí nic neřeší.
Co se mu vlastně stalo, že její solidní, zodpovědný manžel se proměnil mávnutím v cizince? Jediné vysvětlení, které nacházela: zbláznil se. Společný dům, stavěný cihlub po cihle, zůstal nedodělaný. Naštěstí střecha stojí a jedna místnost je obyvatelná.
Práce, potřebuju tě! Annuška byla blízko dalším slzám, ale nebyl čas brečet. Musí obstarat rodinu.
Hledání práce trvalo několik dní, bez výsledku. Prvňáček a její samota jí šance nenechaly. Večer dalšího marného dne zazvonil telefon, volal kmotr Roman:
Anno, muž se nevrátil?
Ne.
Co bys řekla na místo skladnice?
Vážně mi to nabízíš?
Vážně, vím, že po Vláďovi ti není do smíchu. Je to na dvě směny, s pauzou můžeš odběhnout pro Honzíka nebo ho nechávat v družině. Plat dvacet pět tisíc. Mál, jasně, ale lepší než nic. Zítra vám přivezu brambory, cibuli a slepici.
Romane, slepice mám, ty nás živí vajíčka nosí.
Tak ať pořád nosí. Na maso je neber.
Děkuju vám. Jak se má Galinka?
To víš, drží se. Je bojovnice.
Roman byl vždycky takový žena Galia přežila těžkou operaci, je na chemoterapii, a nikdy si nestěžuje, i když se vše valí na něj. Stále říká: Dobře je. Annuška si tiše povzdechla: je tu ještě šance na přežití. Díky Bohu. On je nejspolehlivější. Díky za kmotra.
Práce jí sedla a našla si chvíle, kdy byla sama se svými myšlenkami, mohla si poplakat, promyslet, co se to vlastně stalo.
Dny, týdny, měsíce se rozletěly. Po roce Annuška zjistila, že má chuť se najíst, spí klidněji a dokáže se smát radostem svého Honzíka. Bolest z manželovy zrady vystoupí vždycky, když si pro syna přijde na víkend. V tom nikdy nedělala překážky; děti nesmí trpět kvůli dospělým. Tisíckrát by se zeptala, čím mu přestala vyhovovat, ale věděla, že v tom nebylo nic, jen náhlá spalující vášeň Vládi pro jinou ženu. Vzpomněla si na slova z jednoho starého českého filmu: Láska je do první zatáčky, pak začíná život. Pro ni byly láska a život jedno. A pro něj?
Podzim měl tehdy tvář léta teplo, zelené koruny stromů, radostný hluk dětí, předzahrádka zaplavená barvami astrů a chryzantém. Ten den, kdy ji zaujal upřený pohled Michala, se ničím nelišil od jiných slunce snad trochu silněji hřálo, z otevřeného okna sousedů hrála hudba hlasitěji, nebo se prostě osudy dvou samotných konečně měly setkat.
Slečno, dovolte, pomůžu vám. Taková nálož není na krásnou ženu!
Já jsem zvyklá.
To je škoda, když taková krasavice tahá balíky sama.
To pomáháte každé krásce, nebo tu máte službu u obchodu?
Jasně, čekal jsem tu věčně, až přijde ta pravá. Už jsem málem oslepl a dneska jsem ji spatřil.
Bylo nemožné se nesmát. Smáli se opravdově, až jim slzy tekly.
Michal, podal jí ruku, v očích mu poskakovaly jiskřičky smíchu.
Annuška.
Annuško, Annuško, cizí žena, znáte tu písničku?
Ne, ale nejsem už žena.
To je štěstí! Po tolika letech jsem narazil na ženu snů a je volná. Kolem buď všichni slepí, nebo blázni.
Vidím, že humor vám nechybí. Dobré znamení. Ale co vážnost?
Vážnost zvládnu taky. Anno, co kdybychom večer šli do kina, jen si popovídat?
Nemůžu, musím vyzvednout syna z družiny.
To snad není možné! Máte syna? Vypadáte na dvacet, ne na družinu!
Je mi pětatřicet.
Mně taky. To snad není možné, vážně jsem myslel, že jste mladší.
A teď?
Teď to zpracovávám. Chlapi sní o tom, mít syna. Vy jen tak řeknete, že nejste vdaná. A kde je otec?
Nezlobte se, nechci to rozebírat.
Rozumím. Tak nechme to být. Co o víkendu? Můžeme i s Honzíkem na dětský film.
O víkendu je Honzík s otcem.
Annuško, nechci vám být vlezlý. Ale když budete mít dvě volné hodiny, zavolejte mi. Vizitka, telefon. Jsem doktor dětský hematolog.
To je vážná profese.
A na hledání krasavic mi moc času nezbývá.
Dobře, Michale. Ozvu se. řekla klidně a upřímně.
Budu čekat.
Jak krásně ten podzim tehdy zářil! Jako by jim ho osud skutečně daroval. Jemné sluneční paprsky vymalovaly listy stromy do neuvěřitelných barev. Teplé dny otevíraly všechny parky ve městě. A taky jejich něha, která přetavila bolest minulosti a roztočila je v tanec pod václavským listím. Přibližovali se k sobě opatrně, až Annuška sama překvapeně ucítila, jak ji to k Michalovi táhne. Téměř za šest týdnů od prvního setkání ho sama pozvala na čaj.
Aničko, nezlob se. Nepřijdu dnes k tobě. Potřebuju zpracovat vše, co se teď děje, po svém. Důvěřuješ mi?
Nejbližší víkend oni vyrazili do chráněné oblasti, kde Michal pronajal domek připomínající malý zámeček. Uvnitř bylo čisto a útulno, ale Annuška vnímala jen Michalovy velké hnědé oči a ztrácela se v jeho náruči. Netušila nikdy, jak krásné mezi mužem a ženou to nejhlubší může být.
Michale, kde jsem, co se děje? Připadá mi, že snad umírám. Tak tě miluju. Jak jsem mohla žít bez tebe? Je mi s tebou tak dobře.
Ach, ty jsi nádherná. Jsem ten nejšťastnější muž!
Za pár měsíců bylo čím dál těžší se loučit.
Aničko, vezmeš si mě?
Míšo, mám rozvod za dva týdny.
A pak hned svatba. S Tebou, aby mi tě někdo neodvedl!
Já si sama určuju, s kým budu. Mám tě ráda. Ale prosím, bez těch okázalostí, jen podpis, vyrážej se mnou do zámečku, kde jsem se stala tvou ženou.
Jak si přeješ, milovaná.
Roman s Galinou byli jediní u zápisu. Maminka se Zuzanou poslaly nadšenou telegram. Brzy se přestěhovali do dvoupokojového bytu, co Michal pronajal spolu jej pečlivě opravovali, aby z něj udělali domov. Michal obzvlášť vymýšlel pokojík pro Honzíka. Už se poznali předem. Ale pro Honzu byli pořád dvě půlky jablka jeho máma a jeho táta s Michalem navázal kontakt nerad.
Aničko, nezlob se, měli bychom Honzovi zkontrolovat krev. Je až moc bledý.
Míšo, vždyť to prožívá. Byl z toho rozvodu úplně špatný. Pořád doufal, že to nebude trvat. Četla jsem, že rozvod rodičů je pro dítě horší než smrt jednoho z nich.
Jsi moudrá žena. I já to jako kluk vnímal jako konec světa. Ale krev zkontrolujeme, co říkáš, Honzíku?
Ten den přišel Michal domů se sklopenou hlavou. Annuška hned poznala, že je zle.
Aničko, prosím, neznepokojuj se. Honzovi našli změny v krevním rozboru. Bohužel jsem měl pravdu. Zítra si ho vezmu do nemocnice.
To bylo nefér. Jako by za vlastní štěstí měla zaplatit až příliš vysokou cenu. Leukémie Strašné slovo.
Začal jiný život. Annuška si vzala neplacené volno, neuměla si představit, že by Honzík procházel vyšetřeními bez ní. Držela se ho za ruku a šeptala: Vydrž, synku! Jsi silný! Byl jsi vždycky nejvěrnější přítel! Nikdy jsme se neoddělili a budeme spolu navždy.
Když byla úplně vyčerpaná, Michal ji posílal domů si odpočinout a zůstával s Honzíkem. Usnout se jí dařilo málo většinou jen zírala do stropu.
Ozval se bývalý manžel: žádal, aby se Annuška odhlásila z rozestavěného domu.
Synovi se budu věnovat sám. Chodit ke mně do svého domu.
Spíš bys ho měl navštívit.
Nemůžu. Jedu pryč na služební cestu.
Michal ji pohladil po rameni.
Aničko, na to minulost neřeš. Vyděláme si sami.
Je to hořké. Všechno jsem do toho domu vložila, peníze i energii. Ale teď myslím na Honzu, není čas řešit odhlášení.
Mysli jen na syna. Já zvládnu všechno. Vždycky jsem chtěl rodinu. Bůh to ví. On mi vás neodebere.
Míšo, jak dopadly testy?
Pořád bojujeme. Zatím špatné.
Rouška slz Annušku neopouštěla. Honza nesmí poznat, jak je těžké.
Strýčku Míšo, co mám s krví?
Víš, v krvi plavou bílé a červené lodičky. U tebe se teď perou.
Vyhrávají bílé?
Zatím ano.
Co bude dál?
Pomoz červeným.
Maminko, odvezte mě prosím pryč. Jsem strašně unavený.
Aničko, pojďme Honzíka vzít do našeho zámečku. Venku je hezky, můžeme do lesa, načerpá energii.
Jaro rozzářilo jejich kout kvetoucími keři a stromky. Tři dny bloumali lesem, těšili se z každého kvítku, každé travičky. Občas Honzík ztuhl v soustředěném mlčení.
Co je ti, synku? Bolí tě něco?
Maminko, neruš mě. Přichází námořní bitva.
Malý výlet rychle utekl. Syn se změnil vypadal svěže, tváře měl lehce růžové.
Mami, kde je táta?
Je na služební cestě.
Zase? Tak dobře.
Po návratu do nemocnice provedli nové testy. Vedoucí laboratoře přišla osobně.
Pane doktore Michale, kam jste se synem vlastně jeli?
Tady kousek, do chráněného parku. Proč? Co našli v krvi?
Všechno v pořádku. Je v remisi. Krev krásná.
Michal vběhl radostně na pokoj.
Honzíčku, co jsi dělal? Je ti líp, chlapče. Aničko, neplač. Uzdravuje se. Co jsi dělal, synku?
Tati, víš jak jsi mi vyprávěl o lodičkách? Já vždycky vyhrál námořní bitvu červenými.
