Naklonil se k ovčandě. Ona na něj pohlédla smutným pohledem a zase se odvrátila. Doufat už dávno přestala. Moc dobře znala lidi…
Na sídlišti jim říkali jednoduše psí smečka. Ale jeden muž, co bydlel v paneláku opodál, vždycky opravoval: To není žádná banda. To je pět psů, co drží pospolu, aby přežili.
Šéfkou té smečky byla stará ovčanda poznalo se, že kdysi musela patřit někomu domů. Pravděpodobně ji původní majitelé opustili, když se stěhovali, ani se neotočili. Ona byla ta, co držela ostatní u sebe, chránila je, směřovala, nenechala tu malou pouliční rodinku rozpadnout.
Každý den je ten muž krmil. Ráno cestou do práce, večer při návratu. Jakmile se objevil, pět ocásků někdo měl ocásek zakroucený, někdo svěšený začalo šíleně kmitat jako vrtulky. Tolik radosti v jejich očích, až mu z toho bylo úzko u srdce. Skákali, strkali mokré nosy do jeho dlaní, olizovali ruce. V těch pohledech bylo všechno vděčnost, důvěra, naděje.
Čemu může doufat pes, kterého jednou někdo nechal umřít na ulici? Přesto doufali. Věřili. Měli rádi. Proto nikdy nepřišel jen tak s prázdnýma rukama čekali. A vždycky se dočkali.
Ale toho rána k jeho nohám přiběhli jen čtyři. Kňučeli a nervózně koukali k dalekému konci ulice. Mužovi bylo hned jasné něco se stalo.
Ztěžka si povzdychl a zavolal do práce, že dnes přijde později.
Na samém konci dlouhé ulice, v jedné pražské čtvrti, pod keři ležela ta stará ovčanda. Srazilo ji auto. Tam byl nešťastný oblouk, a auta tam často projížděla rychle, aniž by zpomalila. Tentokrát měla smůlu.
Čtyři její kamarádky žalostně vyly, koukaly mužovi do očí byl to jediný člověk, kterému věřily.
Naklonil se k ovčandě. Z očí ji tekly slzy. Podívala se na něj zoufale, zase se odvrátila. Doufat už dávno nemohla až moc znala lidi. Jediné, co ji trápilo, bylo, co bude s tou čtyřkou, za kterou cítila zodpovědnost.
No jo Bolí? zašeptal muž a vytáhl mobil.
Domluvil si volno, dovezl auto a opatrně přenesl ovčandu na zadní sedadlo. Čtyři její kamarádky u auta poskakovaly, třely se o jeho ruce a jako by mu děkovaly.
Ve veterinární klinice pan doktor ovčandu prohlédl a jen si povzdychl:
Raději bych ji nechal uspat. Moc zlomenin, šance na přežití malá, léčba drahá
Ale naděje je? skočil mu muž do řeči.
Nějaká šance vždycky je, uznal doktor. Ale bude trpět. Má to smysl?
Má, řekl rozhodně muž. Pro mě má. A pro ni taky. Navíc čekají ji čtyři psi. Jak bych jim pak koukal do očí?
Doktor se na něj chvíli podíval a přikývl:
Tak jo. Jdeme na to.
Za týden ovčandu vyzvedl domů. Čtyři zbylé psi celou tu dobu postávali před jeho domem. Když se s ovčandou vrátil, štěkali radostí tak hlasitě, že i ona se vzmohla a pokusila se olíznout své kamarádky.
Odnesl ji do bytu, vyšel ven, a pustil se do řeči. Mluvil o tom, že domov znamená zodpovědnost. Že teď už nemůžou dělat některé věci, na které byli zvyklí venku.
Psi se před ním posadili a naslouchali. Chvilku se zarazil, podíval se na ně a usmál:
Tak co? Na co čekáte? Pojďte dovnitř.
Otevřel branku.
Ovčanda se uzdravovala překvapivě rychle. Pořád se snažila vstát a jít za holkama, ale on hlídal, aby se nepřetěžovala. Když už byla na nohou, oblékl jí speciální obojek pozlacený, s malým zvonečkem.
Teď ráno chodí do práce dřív. Přechází dlouhou prázdnou ulici, na vodítku má pět psů: čtyři malé, legrační, s kudrnatými ocásky, a jednu velkou ovčandu se zlatým obojkem se zvonečkem.
Každý by viděl, jak teď koukají kolem sebe. Teď mají domov. A ona ten obojek. Ovčanda jde, hrdě zvednutou hlavou.
To nepochopíš, pokud jsi nikdy neměl obojek se zvonečkem. Každému psovi je jasné tak chodí ten, koho si ostatní váží.
A tak jdou člověk, který neprošel jen tak kolem, a pět psů, kteří neztratili schopnost doufat a mít rádi, i přes všechno, co zažili od lidí.
Jdou a radují se. Z čeho přesně, netuším. Možná z toho, že mají jeden druhého. Možná ze slunečného dne. Možná z toho, že na světě ještě je láska.
A když se jim podíváš do očí, uvědomíš si dokud takové oči existují, tak ještě není všemu konec.
