Ve stáří si děti najednou vzpomněly, že mají matku, ale já nikdy nezapomenu, jak se ke mně zachovaly
Když mě manžel opustil kvůli mladší ženě, děti se okamžitě postavily na jeho stranu přece jen byl váženým ředitelem velké firmy v Brně. Několik let se o mě vůbec nezajímaly, zůstala jsem úplně sama v našem panelovém bytě v Žabovřeskách. Teprve nedávno, když bývalý manžel zemřel, se ukázalo, že veškerý svůj majetek odkázal nové manželce.
A v ten moment si děti vzpomněly, že mají matku. Dnes mě často navštěvují, nosí kávu, bonboniéry a ovoce, ale já dobře vím proč Nedávno dcera Veronika začala dávat najevo, že by bylo rozumné zamyslet se nad tím, co bude se vším majetkem prý bych si měla sepsat závěť. Ani ve snu by je nenapadlo, jaké překvapení jsem si pro ně nechala. To vše se dozvědí, až tady nebudu.
Roky plynuly a já se cítil jako odložený starý kabát na půdě. Mé děti se ke mně chovaly, jako bychom si nikdy neměli co říct.
Po rozvodu s manželem se mezi námi vztahy ještě více zpřetrhaly. Stáli za svým otcem, vždyť byl pan někdo v podniku ČKD, všichni si ho vážili.
Upřímně řečeno, být s ním bylo výhodnější. Já zůstala sama opuštěnou ženou, zapomenutou matkou.
O mém životě děti neslyšely měsíce, jen občas jsem od známých zaslechla, jak si užívají s otcem a jeho mladou ženou. Jezdili do Tater, večeřeli v lepších restauracích na Zelném trhu, plánovali si společné dovolené.
Já zůstala v tichém bytě na předměstí s prázdnou lednicí. Každá podobná zpráva mě bodla jako střep skla.
V jednu chvíli jsem pochopila: musím začít žít pro sebe. Odjela jsem pracovat do Rakouska jako pečovatelka. Poprvé po letech jsem cítila aspoň trochu volnosti.
Nakonec jsem si našetřila dost, abych si vylepšila domov. Po návratu jsem udělala kompletní rekonstrukci bytu, pořídila si nové spotřebiče, pár knih, dobre kávovar a ještě mi něco zbylo do rezervy na stáří.
Mezitím mé děti založily vlastní rodiny. Slyšela jsem, že se jim daří dobře velké svatby, vnuci, oslavy. Pak ale přišla nečekaná zpráva: bývalý manžel dostal infarkt. Veškerý svůj majetek přepsal na mladou ženu a nic víc.
Syn Tomáš i dcera Veronika zůstali bez koruny. Až tehdy si vzpomněli na svou matku, kterou roky neviděli.
Začali ke mně chodit na návštěvy s malými dárky, kávou z kavárny, čokoládami z Cukrárny u Domečku. Ptali se, jak se mám. Usmívala jsem se na ně, ale uvnitř jsem rozuměla jejich postranním úmyslům.
Je mi už dvaasedmdesát. Jsem zdravá, dokážu si vše obstarat sama, jsem spokojená. Ale poslední dobou začala dcera více mluvit o budoucnosti. Jednou dokonce dorazila vnučka Klára, která se nedávno provdala.
Babi, není ti tu samotné smutno? zeptala se upřímně zvědavá.
Ne, cítím se tu moc dobře, odpověděl jsem s klidem.
Ale ten byt je přece obrovský. Copak se ti nechce uklízet? Co kdybychom se s manželem přistěhovali? Tobě by bylo veseleji a nám by odpadlo placení nájmu, pokračovala vnučka.
Jen jsem se pousmál. Jejich vypočítavost byla očividná.
Kdo říká, že byste nemuseli platit? odvětil jsem klidně. Dám vám pěknou slevu, když už
Klára se zarazila. Čekala asi, že jim otevřu dveře dokořán s nadšením, že všechno dávám vnukům. Jenže já měl svůj plán už roky.
Před několika lety jsem si sepsal závěť, kde jasně stojí, že byt se po mé smrti prodá a celý výtěžek půjde do nadačního fondu na pomoc vážně nemocným dětem.
Když to Veronika zjistila, přišla rozčilená, vyčítala mi, že tím beru budoucnost jejich dětem. Syn za mnou také přišel, nabízel, že by se o mě postaral, kdybych potřebovala, ale jejich náhlý zájem mě už nedojal.
Přiznávám, je těžké být někdy sám, ale ještě těžší je zapomínat na to, jak se k vám vlastní děti zachovaly. Už je nikdy nenechám, aby mě využívali. Ani ve stáří neztratí člověk svou hrdost. Naučil jsem se jednu věc: člověk si musí v životě především vážit sám sebe.
