Na dovolenou na vesnici jsme s sebou z Prahy přivezli našeho kocoura Jirku. Na venkově bydlí Jirkův vlastní bratr, kocour Ota. Ota má trochu vypoulené oči, což mu mezi místními vyneslo přezdívku Bulík. Nikdo si tady s nějakou jemností hlavu neláme.
Ze začátku to neměl náš Jirka vůbec jednoduché. I když je nenápadného vzrůstu, zažil ze strany Bulíka pořádné šikanování. Odháněl ho od spižírny a syčel přitom, že by se nejedna hvězda české televizní estrády mohla učit.
V jednu chvíli Bulík udělal klasickou chybu místních výlupků začal si až moc věřit a pustil se do Jirky otevřeně. Jirka mu nejprve mával tlapkou před nosem ve stylu ale prosím tě, milostpane, a pak, spíš náhodou, vsadil jeden zdatný pravý hák: Bulíka jsme pak museli vytahovat z koše na bioodpad.
A tak, celý neslavně a neplánovaně, jako vše v Jirkově životě, se Jirka stal hlavou kočičí smečky.
Na vesnici se na kočky dívají hlavně užitkově: od Jirkovy práce na polích ho zachránila jen skutečnost, že panovala krutá zima.
Krmení zde probíhá tvůrčím, ale zcela nepravidelným způsobem. Jirka si dlouho nemohl zvyknout v Praze jedl přesně na čas, z porcelánu, doprovázený domácím sluhou.
Ze stresu se v něm brzy probudily kočičí pudy. Mnohdy jsem ho přistihl uprostřed noci, jak se škrábe na sporák a hlavu má zabořenou v hrnci s polévkou.
Bulík hlídal u stoličky a zoufale syčel, varoval bratra o mém příchodu. Jirka se k němu líně otočil a zamňoukal ve smyslu: Tohoto se neboj, ten je s námi viděl jsi ho někdy hledat v lednici potmě?
Jednoho dne jsme usoudili, že je Jirka připraven a vynesli jsme ho ven, posadili do závěje. Když se k nám otočil, celý čumák měl od sněhu bílý a v jeho očích byla ta zvláštní melancholie z promarněného života, přesně jako má Pacino ve slavné scéně z Zjizvené tváře. Od té doby už jsme ho ven nepouštěli.
Jednoho večera přišli za Pavlem naším synem místní kluci. Uvelebili jsme se v obýváku a já jim četl nahlas Erbena, Svatební košili. V pasáži o maceše, která se proměnila v černou kočku a dusala drápy po dřevěné podlaze, se dveře s hrůzným zaskřípěním otevřely a do pokoje vplul Ota Bulík.
Na naši smůlu Jirka naučil bratra svůj oblíbený trik: otevírání dveří tlapkou, i těch nejzapeklitějších.
Obývák byl malý, ale stejně se nám s dětmi povedlo rozprchnout se do všech koutů. Jednoho chlapce jsme pak vylovili z větračky, naštěstí ho před pádem zachránila babička, která ho skvěle krmí.
A ano, je asi nejvyšší čas zmínit, že Bulík je absolutně, beznadějně černý.
Uznejte sami, klasikům se zřídka povede na děti zanechat takový dojemTen večer jsme si sedli těsně k sobě, každý s bušícím srdcem, a Jirka si hrdě lehl doprostřed koberce, jako by nás všechny osobně vylovil ze spárů temnoty. Ota, pyšný černý stín, po sobě trousil zbytky sněhu a chvilku ostražitě obcházel místnost. Pak ale přiskočil k bratrovi, otřel se o něj hlavou a najednou zavládlo zvláštní kočičí příměří, které přesáhlo i staré rodové křivdy a noční krádeže polévky.
Pavel se sice ještě párkrát ohlédl k oknu jestli se tam náhodou nevynoří nějaká macecha s nadpřirozenými schopnostmi ale nakonec si všichni děti i kočky našli svoje místo: jedna huňatá smečka, která se tísnila kolem teplých nohou a hrdých srdcí.
Zvenčí začaly dopadávat první vločky nového sněhu a mezi třepotáním záclon a klapotem tlapek jsme si najednou připadali, že domov není ani dům v Praze, ani stará chalupa na vsi, ale jen tohle: kruh různých povah, lidských i kočičích, kde je i v tom největším mrazu možné uvařit polévku, rozesmát se a když na to přijde otevřít úplně každé zamčené dveře.
