Dneska mám pocit, že se některé věci prostě nedají předvídat. Opravdu mě to naučilo pár věcí o lidech a jejich předsudcích. Všechno se odehrálo v srdci pražské čtvrti Karlín, v jedné z těch moderních kanceláří technologické firmy, kde se točily miliony korun a kde i káva chutná trochu víc byznysově.
Konferenční místnost se leskla čistotou. Anna, mladá žena v obyčejné modré uniformě uklízečky, mlčky leštila skleněné dveře. Uvnitř dva borci v perfektně padnoucích oblecích, Petr a Marek, nadšeně gestikulovali před obrovskou obrazovkou plnou složitých grafů a tabulek. Bavili se nahlas a smáli se, jak je čeká hromada zisku.
Pak Petr s úsměškem upravil svůj drahý kravata, a nahlas prohodil k Markovi, aniž by se obtěžoval sklopit hlas:
Hele, s únikem dat si hlavu nelam. Personál tady? Ti ví sotva, jak se spočítá DPH. Čísla jim stejně nic neřeknou.
Marek jen mávl rukou směrem k Anně, aniž by mrkl okem. Ten jasný pohled oni a my tam visel mezi řádky.
Anna se na vteřinu zastavila, ruka s hadříkem se zarazila proti světýlkujícím číslům na skle. Tiše polkla a dýchla zhluboka. Celé ty roky na matematicko-fyzikální fakultě, které zatím vzala v zástěrku kvůli životní krizi a nedostatku peněz, zatlačily vztek až do úsměvu.
Odložila úklidový vozík ke zdi, narovnala se a rázně vešla dovnitř. Zamířila rovnou k bílé tabuli, kde se skvěl dosud téměř nečitelný zápis značící účetní rozvahu.
Místnost najednou ztuhla. Oba muži vyvedeni z míry mlčeli. Anna chladnokrevně vzala červený fix, zakroužkovala jednu z proměnných a přímo Petru do očí řekla:
Necháte-li marži na pěti procentech, do pátku máte insolvenční správce přede dveřmi. Raději tam dejte sedm celý dva.
Petr zbledl jako čerstvě natřená stěna. Oči mu přelétly od Anniných rukou k číslům na tabuli a zpátky. Marek jen zamrkal. To ticho se dalo krájet nožem na housky.
Anna pevně položila fix na stůl to jemné cvaknutí se neslo jako hrom v nebi.
Přeji pěkný den, pánové. Doufám, že aspoň základní školu jste dokončili, pronesla suše, se stejným klidem, jakým jste zhasli světlo v předsíni.
Bez toho, aby čekala na odpověď, se otočila na podpatku, vyšla ven a zanechala za sebou otřesené krále byznysu a těžký vzduch, ve kterém by se dalo utopit.
Za hodinu už Petr obíhal kanceláře jak splašený kohout, aby Annu přemlouval k pozici hlavní analytičky Jenže ona už byla pryč. Na recepci leželo její jednoduché oznámení o výpovědi, napsané jasně a stručně.
Co mě tahle příhoda naučila? Nikdy nesuďte lidi podle titulku na vstupní kartě nebo barvy jejich pracovních kalhot. Život vás někdy srovná dřív, než stihnete zamrkat. A třeba vám pod nosem uklízí někdo, kdo už teď rozumí vašemu podnikání líp než vy sám.
Tak mě napadá co byste na mém místě udělali vy?
