Alina byla šťastná, protože našla muže, se kterým chce dál budovat svůj život. Každé rande s ním bylo kouzelné a klidné. Zasypával ji kyticemi květin a dárky. Každá kamarádka jí záviděla její štěstí, jen Barbara to opakovala:
– Je s tebou, protože prostě potřebuje peníze a ty je máš.
Já jsem však na kamarádčina slova nedbala a dál si užívala svého štěstí.
Půl roku poté, co jsem se seznámila se svým přítelem, jsem se rozhodla představit ho rodičům. Rodiče však zpočátku nebyli z mé volby příliš nadšeni, protože můj otec snil o tom, že si vezmu syna jeho obchodního partnera. Otec i matka však mou volbu respektovali a vše šlo skvěle.
Do roka jsme se oficiálně stali manželi. Na naší svatbě bylo více než sto hostů. Svatebním darem od mých rodičů byl byt v centru města. Když jsme se s manželem dívali z našeho dvacátého patra na město, připadalo nám, že nám celý svět leží u nohou.
Táta pro mého manžela rychle našel skvělou práci ve své firmě. Manžel se pak stal otcovým zástupcem a vyřizoval důležité záležitosti.
Postupně si ho otec oblíbil, protože všechny úkoly zvládal velmi dobře. Táta jednou řekl, že je teď s budoucností firmy smířený, protože má důstojného zástupce. Zpočátku jsme s manželem žili jen sami pro sebe. Často jsme jezdili na dovolenou do zahraničí. Navštěvovali jsme tři nebo dokonce čtyři země ročně. Pak ale rodiče začali mluvit o tom, jak by bylo dobré, kdybychom měli děti. Začali jsme přemýšlet o tom, že bychom měli dědice.
Od chvíle, kdy jsme o tom začali uvažovat, uplynulo několik měsíců a test stále ukazoval jednu čárku. Začalo nás to znepokojovat a rozhodli jsme se, že se musíme nechat otestovat. Oba jsme se nechali otestovat. Ukázalo se, že mám problém.
Začala jsem se léčit. Chodila jsem na drahé kliniky, často jsem chodila ke specialistům . Bez výsledku. Několikrát jsem podstoupila umělé oplodnění, ale ani to nemělo žádný efekt. V té době mi táhlo na třicet a o dítěti jsem si mohla nechat jen zdát.
Rozhodli jsme se oslavit mé narozeniny jako rodina. Z manželovy strany přišla jeho matka a sestra a z mé strany přišli moji rodiče a další dva příbuzní.
V polovině hostiny mi nečekaně zazvonil telefon. V místnosti byl velký hluk, a tak jsem vyšla ven. Volalo mi nějaké neznámé číslo. Myslel jsem, že je to někdo z mých přátel, ale ve sluchátku se ozval neznámý hlas.
Dívka se nejprve představila a pak řekla:
– Alino, dobře tě znám, proto tě prosím, abys mě vyslechla a klidně reagovala na má slova. S tvým manželem jsme spolu už dlouho a máme se moc rádi, a kromě toho budeme mít brzy dítě. On je tak šťastný. Řekl mi, že nemůžete mít děti, a proto vás žádám, abyste ho nechala jít, protože jen se mnou může být opravdu šťastný.
V tu chvíli jsem se málem zhroutila. Pak jsem se vzpamatovala a šla k hostům. Usmívala jsem se ze všech sil,předstírala jsem, jak se moje radostná nálada vytrácí.
Když jsme s rodiči zůstali sami, řekla jsem jim o tom telefonátu. V tu chvíli můj choť zbledl jako stěna a nedokázal nic vysvětlit. Otec se rozzuřil a vyhodil ho na ulici. Když jsem přijela k našemu paneláku, opilý manžel na mě čekal před vjezdem.
Začal mě přesvědčovat, že neví, jak se to stalo. Tvrdil, že ho ta dívka prostě okouzlila. Pak začal tvrdit, že prostě hledá náhradní matku, která by nám porodila dítě. Řekl, že ji opustil.
Uvěřila jsem manželovi a pustila ho do bytu. Druhý den ráno jsem zavolala tátovi a řekla mu, že jsme se usmířili a že je všechno v pořádku. Stále jsem však cítila trochu úzkost.
Teď sedím a přemýšlím, jestli ho mám k té dívce pustit, zvlášť když se jim má narodit dítě. Mám ho však ráda a vím, že budu trpět. Nevím, co mám dělat?
