Od malička jsem byla velmi spjatá se svým starším bratrem Frankem…..
Nebyl to můj otec, ale byl pro mě největší autoritou – cokoli mi řekl, to jsem udělal.
Před svatbou mi volal a radil mi:
„Pamatuj si ode mě – nenech svou ženu, aby se ti dívala do peněženky, nikdy jí nedovol, aby věděla, kolik máš peněz nebo kde je schováváš. Měj je pod přísnou kontrolou – neutrácej je, protože to je to, co ženám dáváš – rozhazování peněz…“.
Tenkrát jsem si myslel, že je to trochu přehnané, ale no tak, Frank toho ví víc než já a v rodinných zkušenostech byl o pět let napřed, musel mít pravdu.
Ještě že z toho moje žena Temenuška vyšla jako světice, ta si na drahé hadry a luxusní letoviska nepotrpěla.
Ale v prvních letech po svatbě jsme se s bratrem začali vzdalovat, protože ženy se neměly rády a naše životy se ubíraly různými směry.
Já, který jsem vystudoval hudbu, jsem začal pracovat v orchestru a bratr, který byl agronom, si koupil spoustu půdy a stal se zemědělcem.
Pokaždé, když jsme se viděli na rodinných dovolených, se mi sevřelo srdce obavami, protože jsem věděla, že otec si vždycky najde něco, za co mě pokárá.
Nejčastěji by mi vynadal, že nešetřím, že se spokojím s platem, místo abych si něco vydělal bokem, že nechávám svou ženu a děti oddávat se nejrůznějším výstřelkům, které jsou zbytečným luxusem a přepychem.
Nehádal jsem se s ním, ale radost mi to nedělalo. Obvykle jsem si po takových setkáních doma „utáhl opasek“ s financemi, ale na druhou stranu jsme zaujali staromódní přístup – když máme peníze, tak je utratíme…..
Franěk měl dceru, kterou vychovával velmi přísně – žádné kapesné, žádné oblečení, žádná kosmetika, žádné rozmazlování.
Tohle chudé dítě nás občas navštěvovalo a my jí tajně dávali jeden nebo dva leva, aby si něco koupila. Nakonec se vdala, myslím, že v šestnácti, aby se dostala z domova.
Před dvěma lety se obě rodiny rozhodly, že pojedou společně k moři, a tehdy jsem viděl, jak bratr obtěžuje manželku o každou korunu, o každou zmrzlinu, kousek pizzy, kapučíno nebo popcorn.
Spolu s ní i moje žena, moje děti a já.
Pokaždé, když jsme si sedli do restaurace, cvakal hlavou jako vánoční stromeček – co kolik stojí a kolik bude na konci účet. A pokaždé došlo k hádkám – protože jsme si objednávali ty nejdražší věci!
Pláž přes den a večerní procházky byly pro mé děti opravdovým utrpením, milovaly pobíhání u stánků a jako každý si o něco říkaly.
Franěk se tak nechoval kvůli nedostatku peněz – měl jich mnohem víc než já, ale účet a úspory pro něj byly právem.
Na konci prázdnin mě Těmenuška požádala, abych zůstal ještě pár dní sám.
Bratr se švagrovou odjeli ještě dřív, protože bratr spěchal na aukci zemědělských strojů.
Odjeli pozdě v noci… a ráno mi volali, že havarovali… Bratr asi usnul za volantem.
Od té doby jsem jiný člověk. Zábava, výlety, vycházky, nové oblečení a pohodlí domova – nic si neodepřu, pokud na to mám prostředky.
Hromadit peníze na stáří a přicházet o radosti dneška? To není nic pro mě.
Je hloupé mít, šetřit a připravovat sebe a svou rodinu.
