Bývalá švagrová se objevila na štědrovečerní večeři a všichni jsme zůstali jako opaření.
Když zvonek zazvonil v 20:47 na Silvestra, celá rodina jsme se na sebe podívali, jako bychom právě slyšeli poplach. Mamka pustila naběračku rovnou zpátky do hrnce s čočkovou polévkou. Taťka stiskl tlačítko na rádiu, takže Tichá noc zařízla v půlce refrénu. A já já jsem málem vdechla vánoční linecké.
Na koho ještě čekáme? zeptala se mamka a v hlavě jí jela rychlá kontrola hostů.
Brácha Ondřej zvedl hlavu z gauče, kde právě stavěl věž z kostek se svou čtyřletou dcerkou Eliškou. Obličej mu zbledl o několik tónů.
To snad ne zamumlal.
Ale bylo to tak. Protože když jsme otevřeli dveře, stála tam Barbora bývalá Ondrova žena, už půl roku mimo rodinu, s miskou bramborového salátu v jedné ruce a lahví frankovky v druhé.
Rodino! zvolala tím svým zářivým úsměvem. Všechno nejlepší do nového roku!
Nastalo ticho, tak hutné, že by se dalo krájet vánočním nožem na štolu.
Barčo, začala jsem, hledajíc vhodná slova. A to?
Že jsme se rozešli s Ondrou? dokončila za mě a prošla do předsíně, jako by se nechumelilo. Jo, jasně. Ale rozešla jsem se s NÍM, ne s vámi. Nebo snad slavíte Silvestr s Ondrou? Neslavíte, že? My slavíme s RODINOU!
Mamka buď jí diplomatická povaha požehnána reagovala první: No, vždyť to i docela dává smysl.
Mami! obrátil oči Ondřej.
Teto Barčo! zajásala Eliška a skočila Barboře přímo do náruče.
V tu chvíli nám bylo jasné, že už je nám souzeno.
Následovala možná nejpodivnější, a přitom kupodivu vřelá večeře mého života. Barbora si sedla na své obvyklé místo, pomáhala nandavat kapra s bramborovým salátem a podávala Ondrovi sůl, jako by se nikdy nic nezměnilo.
Ještě bramborovou kaši? nabídla bráchovi.
Jo, díky, vykoktal zaskočený Ondra.
Furt chrápeš jako cirkulárka?
Barčo, prosím tě
Tvoje nová přítelkyně by o tom měla vědět. To je důležité.
ALE NEMÁM novou přítelkyni!
Aha. Tak to máme ještě čas.
Taťka mě kopl pod stolem, abych se nesmála. Mamka upírala pohled tak hluboko do skleničky, až jsem měla podezření, že v ní hledá nový životní směr.
Nejsurrealističtější byl asi moment dárků. Barbora přinesla pro VŠECHNY. A dokonce i pro Ondřeje knížku o meditaci a zvládání hněvu.
Občas jsi nervózní, když se u popelnic třídí odpad, prohlásila láskyplně, když Ondra krabatil čelo nad balícím papírem.
Ale všechno odporování přetavila v čirou bezmoc ta chvíle, kdy Eliška usnula na gauči hlavou na klíně své mámy, nohy natažené přes tátu. Barbora a Ondra si vyměnili pohled… takový ten, co znají jen dva lidé, kteří spolu sdíleli společný kus života.
Pořád patříš do rodiny, zašeptala mamka a položila Barboře ruku na dlaň. I když už nejste manželé.
Zatímco jsme pak v kuchyni myli nádobí, musela jsem si v duchu přiznat, že naše rodina je naprosto nefunkční a přitom krásně naše.
Ondra prošel do kuchyně s Eliškou v náručí, míříc ke dveřím.
Odvezu tě domů, pronesl k Barboře s povzdechem, který byl smířený i něžný zároveň.
Jaký gentleman! Vidíš, proč jsem si tě brala?
Vidíš, proč jsme se rozvedli?
Oba se usmívali. Zajímalo by mě, co nový rok přinese naší rozkošně rozbité rodince dál.
