Karele, je nejvyšší čas. Doporučil bych vám navštívit lékaře. Nechte si zkontrolovat srdce.
A proč? Co je špatně s mým srdcem?
Mám pocit, že ho vůbec nemáte!
Fouskovi nebylo vůbec jasné, proč jsou domovní dveře, jimiž se tolikrát vraceli s procházky, zavřené.
Seděl naproti otlučeným hnědým dveřím.
Možná jsem se spletl? napadlo ho. Ne! ujistil sám sebe pevně. Podle vůní je to správné.
Stačí trochu počkat a pán si vzpomene, že mě autem zavezl do lesa a nechal tam. To je přece hra! Ale já to našel. Teď už jen čekám!
Začal padat sníh. Fouskovi tlapky víc a víc mrzly. Jeho tělo se třáslo zimou a ani huňatá srst už nepomáhala.
Hlavně nemyslet na hlad. Brzy mě najdou, budou mít radost. Dají mi obrovskou, šťavnatou kost…
V chladném větru se malý pejsek přitiskl ke sněhu a začal olizovat vločky. Ledová voda otupila žízeň, ale zimu to jen zhoršilo. Už nebylo, jak to zhoršit víc.
Určitě mě pustí dovnitř, lehnu si k velikému bílému radiátoru. Ale napřed ta kost. A trochu polévky. Pak na všechny zavrčím, vím že je to hra. Testovali mě.
Ale hledal jsem tenhle dvorek několik nocí. Včera jsem proklouzl do otevřených dveří vchodů, abych se ohřál. Ráno mě kopl domovník. Zakňučel jsem, neměl jsem už sílu ho ani kousnout.
Lidi jsou zvláštní. Když jdu na vodítku s pánem, usmívají se na mě, zdraví ho. Ale když jsem sám, tváří se zle, ten chlap mě i nakopl. Pořád mě bolí bok.
Fousek několik hodin nehnutě zíral na domovní dveře. Nikdo nevycházel, nikdo nevstupoval. Začal tiše kňučet, v myšlenkách už byl v teple, nasycený.
Musím jen chvíli počkat. Trošku…
Venku se zvedla vánice. Fousek už skoro necítil tlapky. Lehl si, stočil se do klubíčka. Jeho mysl pomalu plula kamsi daleko, až do snu. Úkol splněn. Bylo to těžké, ale dvůr našel. Je šikovný. Stačí ještě trochu spánku…
Viktor Novák seděl sám v bytě. Dnešek měl rušný: zapnout televizi, uvařit čaj, zase televizi, pak čaj a pak si trochu zdřímnout…
Dnešních povinností měl dost. Na dalších deset let úplně stejný režim. Dřív to bylo jiné!
Byl strojvedoucím příměstské vlakové linky. Vozil lidi z okraje až do srdce Prahy. Byl součástí tepen města, potřebný.
To nic, uklidňoval se za chvíli je jaro. Zasadím rajčata, zase začne chalupa. Ještě chvíli a přečkám tu zimu…
Zašel do kuchyně a postavil vodu na čaj. Zatímco voda bublala, dřív vždy někdo byl poblíž na kousek řeči. Teď bylo ticho skoro jako by ho opustili bez varování, zradili.
Čajník zapískal. Viktor Novák automaticky otevřel skříňku, kde čekával čaj. Byla tam jen prázdná krabička.
Do pr… už zase došel. Budu muset do večerky, povzdychl si, ale v duchu měl radost, že má alespoň důvod jít ven. Rychle popadl kabát a vyšel na chodbu.
Ve vchodu zase nefunguje žárovka, nebo ji někdo ukradl. Musím koupit novou, vzpomněl si.
Když otevřel domovní dveře a udělal krok ven, o něco zakopnul a málem upadl.
Do prkenný ohrady! utrousil. Pod nohama měl psa zapadlého sněhem. Fous ani netál.
Fousku! Viktor Novák poznal psa od sousedů.
Fousku, co se s tebou děje? Počkej, zavolám tvým pánům domovním telefonem. Rychle doběhl k domofonu a zadal číslo bytu Fouskových. Nikdo nebral. Zkusil sousedy pod nimi.
Haló, tady soused. Nevíte, kde jsou naši z šedesátšestky? Jejich pes tady navrhu mrzne!
Ti se odstěhovali. Rozvod prý. Byt prodávají.
Nesmysl! Děkuju.
Viktor Novák ze sebe stáhl zimní bundu, položil ji k pejskovi, setřel mu sníh z hlavy, opatrně Fouska přenesl na bundu. Nezdálo se, že by dýchal.
No tak, Fousku, dýchej!
Dotáhl ho dovnitř ke vchodu, položil k radiátoru. Hladil ho přes ledovou srst. Zabušil na nejbližší dveře v přízemí. Otevřela sousedka Marie.
Viktore, co se děje?
Marie, prosím. Najděte nejbližší veterinu a zavolejte taxi.
Haló, Lído?
Ano, kdo volá?
Sousedsedmdesát dvojka, jsem Viktor Novák. Číslo dala Marie.
Dobrý den, pane Nováku.
Volám kvůli Fouskovi.
To bylo s Karlem, já toho psa nikdy nechtěla.
Hm… Právě jsme na veterině
Pane Novák, ten neschopák by neutáhl ani hypotéku… Ještě si pořídil psa!
Říkám vám, že jsem tahala rodinu roky sama. Požádala jsem ho, ať psa dá pryč… A vidíte! Ani to nezvládne! Na shledanou!
Haló, Karle? Tady Viktor Novák. Soused. Fousek se vrátil domů!
Musíte se plést. Náš Fousek se ztratil v lese.
Jsem si jist, že je to on!
Ne, to není možné.
Chápu Takhle se k nim nemá přistupovat.
Nerozumím vám.
Chápeš dobře. Jsem rád, že takové sousedy už nemám.
Desítky měsíců žil Fousek v novém domově. Přišel sice o špičky uší a dvě tlapky pořád bolely, ale už si zvykl.
Fousek pochopil, že to nebyla žádná hra. Nebyla byla to hra dvou dospělých lidí, kde od něj čekali, že splní povel zemři. Doopravdy.
Došlo mu, že má nového pána. Chodili spolu ven třikrát denně. Viktor už nebyl mladý, a tak ho Fousek nutně trénoval na běh, aby se tolik nehleděl do televize.
Lidé jsou podivní, přemýšlel. Tamti se usmívali, málem mě zabili. Tenhle pořád brblá, ale je dobrý a starostlivý. No, kousat ty, milovat tohoto!
Jednou někdo zaklepal na dveře.
Pane Nováku, tady Karel. Teď bydlím s partnerkou. Má dceru. Chtěla by k Vánocům psa. Mohl bych si Fouska od vás vzít? A omlouvám se, že to tak dopadlo. Kolik dlužím za veterináře?
Karle, už vám nerozumím.
Prostě Málo jsem vydělával a…
Psovi je jedno, kolik vyděláváš… Fousek se v lese ztratil.
Ale vždyť tam leží na pelíšku.
To je Alík, Fouska jsi ztratil.
Fousku, ke mně!
Pes dál klidně ležel na pelíšku a ani se nehnul. Jen odhalil zuby.
Karele, je čas. Doporučil bych vám zajít k lékaři. Nechat si zkontrolovat srdce.
Co by mělo být s mým srdcem?
Mám pocit, že žádné nemáte!
A co na to říkáte vy? Napište svůj názor do komentářů a dejte palec nahoru.
