Už třetí den se kolem Kláry točil houf spolužáků. Povídalo se, že je prorokyní a báječnou poradkyní pro duši. Každý chtěl kousek její moudrosti. Lapali ji u záchodů, přisedali k ní v jídelně, nosili čokolády, domácí úkoly v sešitech i další dary, které však všechno odmítala.
Hele, líbí se mi Tomáš z 5.B. Myslíš, že bychom s ním mohli mít jednou rodinu? zasnila se spolužačka Jitka.
Nedoporučuju, odpila si Klára čaj a zamáčkla do pusy roh rohlíku. Tomáš sice vypadá na pohled slušně, ale ve skutečnosti si šťourá v nose a, promiň, jí to. Jídla má sice dostatek, ale na tom to končí. Takovou pecku se sebou potáhne celý život.
Fuj! Děsný! oklepala se Jitka. A co Pavel? Má samé jedničky a učí se na kytaru.
Pavel mučí kočky. Uváže jim ke krku plechovku a honí je po sídlišti. Bude z něj drsňák, a navíc začne pít.
Jak tě to vůbec napadlo? nechápala Jitka.
Vidělas někdy střízlivého kytaristu? A hlavně, máš ještě čas! Žij pro sebe kluci nikam neutečou. Radši si zlepši známku ze zeměpisu a přestaň si kousat nehty, chytíš roupy, uzavřela Klára.
Nemám kamarády. Všichni mi říkají, že jsem tlustý a nikam mě nezvou, zabručel Matěj ze 4.C a odstrčil Jitku tak, že sjela po lavičce úplně na kraj stolu.
Ve středu začíná zápis na judo. Přihlásit se můžeš u tělocvikáře. Nezaručuju, že zhubneš, ale už tě aspoň nebudou šikanovat. A příště takhle neodhazuj svoji budoucí ženu, usmála se Klára.
Odtáhla tác ke dřezu a u myčky ji letmo oslovila paní učitelka Lutrýnová, zeměpisářka: Co myslíš, Klárko, mám si letos udělat autoškolu, nebo až příští rok?
Paní učitelko, abyste jezdila autem, musíte si ho první pořídit. Ta vaše stará škodovka po tatínkovi už je dávno prorezlá. Chápete ten rozdíl?
Lutrýnová zmateně přikývla.
Radši ji prodejte. Kupte si za to pořádné kolo a kraťasy, stejně vás během dvou měsíců budou vozit do práce. A vůbec vezměte si hypotéku, úroky jsou teď nízké, a ve třiceti pěti už žít s rodiči není zrovna v kurzu. Věřte mi, vím, o čem mluvím.
Školní personál na ni zíral, jak kdyby jim právě poradila cestu do Ameriky.
Ve třídě na pracovních činnostech za čtyřicet minut stihla Klára zašít vlastní kalhoty, zúžit sukni, uháčkovat ponožky a rovnou je dát učitelce, se slovy, že těhotné učitelky potřebují mít nohy v teple. Učitelka ihned odběhla do lékárny pro test, a druhý den donesla do třídy úžasný čokoládový dort na poděkování.
Doma byla Klára také jiná. Pokárala mámu za mleté maso z obchodu a sama nachystala domácí knedlíky s masem. Večer místo YouTube četla Tři mušketýry a občas špitala s někým neviditelným. Otec ji sledoval přes obrazovku, Klára mu okomentovala, že je shrbený, a že by radši měl vyklepat koberec místo dívání se na podezřelé stránky.
Po celé škole kolovaly zvěsti, učitelé spustili poplach a zavolali školní psycholožku. K poradenství přišel celý sbor i s ředitelem.
Klárko, drahá, nikdo ti tu neubližuje? začala psycholožka s brýlemi a módním sestřihem.
Vadí mi, že na školu šly miliony, a do tělocvičny koupili jen starou kozu a dva metry lana.
Všichni otočili hlavy k řediteli, který záhadně zmizel oknem.
Nemáš kamarádky? ptala se psycholožka.
Klára zamyšleně točila copy. Kamarádství je jen abstrakce. Dneska spolu běháte o přestávce po chodbě, zítra ti nalévá myčku, zatímco pracuješ na daňovém přiznání.
Počkej, jaké daně, jaká myčka? Kdo ti to říkal?
Moje kamarádka.
A může přijít za námi?
Vždyť je tady, Klára prohodila s takovým klidem, že všichni zůstali jako opaření.
My ji ale nevidíme. Jak se jmenuje?
Raifa Ludmilová.
Kolik jí je?
Sedmdesát.
A co ti říká?
Že si mám čistit zuby od dásní, že ten pes u nás na dvoře není zlý, jen hladový a vystrašený, a že rodina se nemá zanedbávat. A taky, že jste měli minulých pět let špatně vypočítanou daň z nemovitosti. Máte zajet na katastrální úřad a požádat o přepočet podle tržní ceny.
Psycholožka si vše pečlivě poznamenala, poslední dvakrát podtrhla.
Na závěr zavolali rodiče, kteří byli v práci.
Počkejte! vykřikl do sluchátka ohromený otec. Moji mámu přece zvali Raifa Ludmilová! Zemřela před deseti lety.
V místnosti zašuměly modlitby.
Právě. Deset let je pryč a nikdo k ní ani nezajde na hrob. Všechno zarostlo, plot se rozpadá, pronesla Klára hloubavě.
No, já chtěl, ale nějak není čas broukal otec v telefonu.
Porada skončila.
Druhý den celá rodina vyrazila na hřbitov. Klára babičku osobně nikdy nepoznala, jen slyšela z útržků otcových vyprávění. Hrob dlouho nemohli najít hřbitov, kdysi voňavý borový les, zarostl v moře mramoru.
Klára položila žluté tulipány do rozstřižené PET lahve. Otec narovnal plotek, matka vytrhala trávu.
Tati, babička vzkazuje, že jsi dobrý člověk, jen se úplně ztrácíš v práci a na internetu, proto nemáš na nás čas ani na mě.
Otec zrudnul a přikývl.
Říká, abychom to začali měnit, podotkl, pohladil dceru po hlavě a pohled zaryl do staré vybledlé fotografie na náhrobku.
Teď už ji nic netrápí, už ke mně nebude chodit, i když mi bude moc chybět. Byla hodná, veselá a hrozně chytrá.
Byla nejlepší. Viděla až do srdcí. Řekla ti ještě něco?
Jo. Prý tvoje okurková dieta je nesmysl, že pokud chceš zhubnout, běž do fitka. A prý bylo zbytečné zakládat eurový účet měl jsi si to víc promyslet. A ten levný beton, co jsi kupoval na základy pod zahradní domekOtec se zasmál, trochu posmutněle a trochu vděčně. To je celá babička řekl a obejmul Kláru i mámu najednou. Chvilku mlčeli, vítr tiše rozvlnil tulipány a zahnal z hlavy všechny zbytečné starosti.
Cestou domů už nebyli ticho. Povídali si, smáli se, každý měl co říct; máma plánovala společný výlet, otec slíbil, že konečně pověsí houpačku na zahradě a bude s Klárou častěji jezdit na kole. Klára šla vpředu, každou chvíli se ohlédla a usmívala v očích se jí odrážel zářijový sluneční paprsek a možná, jen na okamžik, i milý stín babičky, která pomalu mizela mezi stromy v podvečerním světle.
A od té doby Klára radila méně stačilo jí vědět, že někdy je nejlepší rada ta, co člověka dovede domů.