Dítě přichází na svět přesně o půlnoci. Právě v tu chvíli, kdy digitální hodiny porodního sálu, zablikají zeleným světlem a převrátí se z 23:59 na 00:00.
Lékař a porodní asistentka si vymění pohledy a službukonající neonatolog spěšně zachytí nehybné namodralé tělíčko, položí ho na přebalovací stůl a rychle sahá po odsávačce. Miminko nedýchá.
Rodička, lehce otočená na bok, s jakýmsi lhostejným pohledem sleduje lékařovy pohyby.
Není mrtvé? Nepláče honí se jí hlavou, zastřenou nedávnou všepohlcující bolestí.
Konečně novorozeně vydá slaboučké, sotva slyšitelné písknutí, které nabírá sílu a brzy přechází v hlasitý, zvučný pláč, rezonující tichými chodbami porodnice v té hluboké noční hodině. Lékař, porodní asistentka i neonatolog stojí okolo dítěte a tiše, soustředěně ho pozorují.
Tenhle chlapeček je zvláštní Jeho páteř, když sahá ke lopatkám, se zvláštně prohýbá a vytváří dva téměř zrcadlově protáhlé hrboly, sahající skoro do půli hrudníku.
Jak je to možné? opakuje udivený neonatolog. To jsem nikdy, nikdy neviděl Tohle se prostě nemůže stát To je nemožné
Když ráno k Anně přišel lékař, aby jí vysvětlil zvláštnosti jejího novorozeného syna, znechuceně našpulila svoje krásné rty:
Tak on je ještě k tomu znetvořený No to snad ne…
Ne, opravdu Dejte ho kam chcete, mně takové dítě netřeba Já ani zdravého nechtěla, natož takového Podejte mi papíry, já to odmítnu
A tak v řádném termínu odchází z porodnice, lehká, lhostejná a ničím nezatížená, zatímco její syn zůstává za těmi zdmi, nic netušíc, že ho opustil právě ten nejbližší člověk
V kojeneckém ústavu mu dali jméno Ivánek. Ano, právě tak a nijak jinak. Chůvy mu oblékají volné, nepadnoucí košilky, aby jeho vada nebyla tolik nápadná.
Přesto, i kdyby měl postavu nejdokonalejších tvarů, od ostatních, křičících, hašteřících a věčně něco sdílejících dětí by se lišil. V modrých očích, lemovaných dlouhými černými řasami, bylo cosi nedětského, vážného.
Často, když hledí z okna, snaživě naslouchá čemusi uvnitř sebe, zoufale se snaží zachytit a pochopit něco, co zatím pochytit ani pochopit neumí.
Stane se to jednou, když dvojřadou rozpačitě pochodujících dětí, sotva dvouletých, vede chůva na nějakou akci.
A tehdy to Ivánek uslyší. Za pootevřenými dveřmi ředitelny zní hudba. Nepodobá se dětským písničkám, které jim v ústavu zpívají, aby pochodovaly jako vojáci s nemotornými nožkami.
Ta hudba zní jako vítr. Teplý, mazlivý vítr, který tě jemně zvedá nad zem a nese, kolébá, uspává…
Nemá slova, ale má duši, živou duši, jež obejme Ivánka a povídá mu sny, kterým nerozumí nikdo jiný, a ani nemusí, jen on, sám Ivánek
Uprostřed chodby se zastaví, rozvrátí celý pochod psaný chůvou, a kolébá se do rytmu hudby, nehledě na děti narážející do něj a zoufalé pokusy chůvy pohnout s ním.
V jeho hlavičce vše usedne na svá místa. To, co slyšel v divokém křiku ostatních, v šumu větru a hukotu vodovodních trubek právě TO byla jeho Hudba
Alžběta a David objíždějí všechny dětské domovy v okolí Brna. Alžběta se narodila s vadou, která jí nedovoluje mít vlastní děti.
Rozhodnou se pro adopci maličkého z domova. Ale je tu problém. Kurzy pro pěstouny mají hotové, papíry vyřízené, teď před nimi stojí VOLBA Jak poznat, že právě tohle dítě je jejich? Vždyť narozené dítě si člověk nevybírá, miluje ho takové, jaké je, kdežto zde
Držíce se za ruce, přicházejí k bráně ústavu. V pískovišti si hrají děti, děvčátka vozí panenky, běžný dětský ruch naplněný smíchem a veselím.
Jenom jeden chlapec, v obrovské, staré bundičce, stojí a pozorně naslouchá vrabci na větvi. V tu chvíli zazvoní Alžbětě mobil…
Mozart Alžběta vůbec zbožňuje klasickou hudbu. A chlapec… trhne sebou, v očích mu blýskne světlo, jakoby v nich zaplál reflektor, a začne se pomalu, rytmicky kolíbat, cítí přesně rytmus i tempo hudby, zatímco Alžběta i David nehybně stojí a zapomínají na vyzvánějící telefon
V tu chvíli VIDÍ svého syna. Blízkou duši, jejíž světlo plane v jeho pohledu
Ano, vím, že je nemocný, postižený Ano, jsem připravená přijmout odpovědnost Rehabilitace? Samozřejmě…
Alžběta trpělivě odpovídá na četné otázky ředitelky ústavu, která jí vkládá do rukou zdravé děti. Děti si nevybíráme Přijmu ho, ať to stojí, co to stojí
Maminko? Ivánek se odvrací od piana a opírá si hlavu o Alžbětinu ruku. Proč jsem takový? Proč nejsem jako ostatní?
Alžběta ho jemně pohladí po znetvořené zádech: Víš, synku, každý jsme jiný uvnitř i navenek Já, ty, tatínek
A záda tvá? Vždyť já ti říkala, že tam máš křidélka jako andílek, jen ještě nerozevřená, ale jednou se otevřou, určitě se otevřou
A pak obejme syna, políbí ho do teplých vlasů, posadí se vedle něj k pianu a spolu hrají. Ivánek hraje tak, jak to nezvládnou často ani zkušení dospělí hudebníci.
A za jeho zády se skutečně rozvíjejí křídla ta však vidí jen Máma, Táta a ještě Ivnánkův anděl strážný, jenž stojí za ním a usmívá se, zatímco hudba plyne, plyne jako široká řeka a houpá, kolébá na svých vlnách šťastného IvánkaPrsty klouzají po klávesách, tóny se rozlévají pokojem, do oken zpívá déšť a za nimi tiše jitří večer. David vchází nepozorovaně do místnosti; ani on tentokrát nemluví, jen naslouchá. Hudba je zvláštní: odvážná, zádumčivá a přece v ní cosi září jako první jarní slunce.
Ivánek se najednou zarazí, prsty mu spočinou ve vzduchu. Alžběta ho vezme za ruku. Slyšíš, Ivánku? To jsi ty. Tvoje hudba. Tvoje křídla.
A v tu chvíli, kdy znějí poslední akordy a celý svět se vtěsná mezi jejich propojené ruce a dávné nevyřčené touhy, se v Ivánkově pohledu rozední. Jako by najednou rozuměl všem písním, všem slovům, které nepotřebují být vyřčeny. Usměje se na maminku a poprvé v životě si je jistý, že je doma.
A za oknem, v proužcích deště, se mu možná opravdu na chvilku zalesknou neviditelná, hebká křídla. Však každý z nás je svým způsobem andělem stačí jen najít toho, kdo naše křídla spatří dřív než my sami.