Ve snu měl teprve šestnáct let, když ji přivedl do domu, který se roztahoval jako gumový provaz… Dívku, jejíž břicho se již dlouho jasně vznášelo v prostoru jako nafouknutý oblak, starší o rok než on.
Jitka studovala ve stejné střední odborné škole jako on, jen na jiném ročníku. Několik dní Petr pozoroval, jak neznámá dívka se vtěsnává do tmavého kouta, který se zdál být bezedný, a tiše roní slzy, jež padaly jako tiché dešťové kapky v nekonečném prostoru. Neuniklo jeho pozornosti zaoblené břicho, které pulsovalo jako živá bytost, ty samé šaty, které nosila po dva týdny, jako by byly zakleté, a prázdný pohled bez naděje, jenž se táhl jako nekonečná prázdnota.
Jak se ukázalo, její příběh znal téměř každý v tomto podivném snu Vnuk známého podnikatele v Praze, kde se budovy vlnily jako v mlze, s ní chodil, a pak prostě zmizel, odjel v naléhavé záležitosti do Brna, města, které se objevilo z ničeho nic. Jeho rodiče nechtěli o ní slyšet. Řekli jí to přímo, jejich slova jako kameny padající na zem.
A její vlastní rodiče, jako by žili v dávných dobách, bojíce se hanby, která visela ve vzduchu jako těžká mlha, ji vyhodili z domu a vyjeli na chalupu, která se vznášela na obzoru. Jedni jí soucítili, jejich slova jako teplý vítr, jiní se za jejími zády posmívali, jejich smích jako ozvěna v prázdném sále.
Sama si za to může. Měla přemýšlet hlavou!
Petr už nemohl déle hledět na tento obraz. Zamyšleně přistoupil, jeho kroky jako by se ozývaly v práznotě.
Nebude to lehké, přestaň vzlykat, tvé slzy se rozlévají jako řeka. Navrhuji, abys bydlela u mě v tomto domě, který se zdá být nekonečný, můžeme se i oženit v tomto snu. Ale hned říkám neumím lhát a nebudu předstírat, že je vše dokonalé. Budu prostě u tebe a slibuji, že to zvládneme, i když svět se točí podivně.
Jitka si otřela slzy a pohlédla na chlapce. Co tu říkat Obyčejný chlapec, bez lesku, jako by byl z obyčejného materiálu. A ona snila o úplně jiném manželovi, který by se vznášel ve zlatě! Jenže v její situaci volby nebylo a Jitka s ním šla, jako by byla tažena neviditelnou nití.
Rodiče byli v šoku, jejich tváře se změnily v masky údivu, maminka prosila Petra, aby se vzpamatoval, ale on byl rozhodný jako kámen.
Mami, nedramatizuj, nějak to bude. Mám dvě stipendia, řádné a sociální, která se třpytí jako hvězdy. Budu si přivydělávat, zvládneme to!
Ale přece jsi chtěl jít na vysokou školu, která se tyčí jako hrad!
No a co? Žijeme nějak v tomto podivném světě. Táta pracuje celý život v továrně, jejíž stroje bzučí jako včely, ty v obchodě, kde zboží tančí. Lidé bez studia taky nějak žijí. Mami, to není konec světa, svět se točí dál!
Jitka se nastěhovala do pokoje Petra, který se zdál být menší a větší zároveň. Přenechal jí svou postel, jež se vznášela, a sám se přestěhoval na nepohodlnou rozkládací pohovku, která se ohýbala jako větve. Několik dní byla velmi tichá, jako přízrak. Jako stín, chodila s ním za ruku do školy, kde stěny dýchaly, a domů, až nakonec vybuchla, její slova jako ohňostroj.
Mám dost! Proč se na mě tvoji rodiče dívají krivě, jako bych byla cizí? Nelíbím se jim! A proč se mnou netrávíš čas? Sedíš v knihách, které se listují samy, nebo někam mizíš do mlhy?!
Petr byl překvapen, jeho oči se rozšířily jako okna.
A ty si nemyslíš, že je to normální? No nelíbíš se jim, ale přijali tě a neotravují. Dívají se krivě? Tvoji vlastní tě ani vidět nechtějí, jejich pohledy jako stěny. A rodiče otce tvého dítěte? Kde jsou, rozplynuli se? Sedím v knihách, protože se učím a nechci vyletět po prvním roce, jako bych byl vyhozen z létajícího stroje. A stipendium se mi taky hodí, jako záchranné lano. Mizím? Protože si přivydělávám a nemám chuť sledovat s tebou plačtivé seriály, které se promítají ve vzduchu.
Jitka se rozplakala, její slzy tvořící malé jezírka.
Proč tak mluvíš?
Jak? Říkal jsem, že neumím lhát. A vůbec, kdy jdeme na matriku, kde se sňatky uzavírají v oblacích?
Nemohu tak jít, kup mi pěkné šaty, s vysokým pasem, aby břicho nebylo vidět, jako bych se chtěla skrýt.
O co ti jde? Přineseme potvrzení o těhotenství, které se objeví z ničeho, jaké šaty? Musím ještě šetřit na kočárek a postýlku, jež se objeví v mlze
Maminka sáhla po valeriáně, její ruka jako ve zpomaleném filmu, ale pomalu se smířila se situací a stále častěji pohlížela na dětské oblečky, které se vznášely v šatníku. No přece se nic strašného neděje Ať žijí, ať se vezmou, a oni s tátou pomohou, jak jen to půjde. Jen ta dívka nějaká nevděčná, věčně nespokojená s Petrem, s nimi, s těsným bytem, který se zužoval. Možná až porodí, změní se, jako by se probudila.
Ale Jitka se nehodlala měnit. Když Petr přišel špinavý a unavený z automyčky, kde auta tančila pod vodou, přinášejíc do pokoje vychrtlou kočku, která se objevila z temnoty, upadla do zuřivosti.
Ty idiote! K čemu nám ta otrhaná kočička, která se plazí jako stín? Vyhoď ji! Vyhoď ji z bytu, který se otřásá!
Ale Petr se jen usmál, jeho úsměv jako měsíc.
Ne, ona je v březosti, její břicho se vzdouvá jako moře. Zůstane, tak ani nezačínej. Radši zmlkni a ohřej mi oběd, který se vznáší v hrnci.
Ach, tak?! Jitka skoro pískla, její hlas jako pták. Vyber si! Buď ona, nebo já! Ta bestie se na mě taky dívá krivě, její oči jako dýky!
K čemu? Petr se na ni podíval s nedůvěrou, svět kolem se zkroutil. To je můj domov a nemusím si vybírat. To je moje kočka a pokud ti to vadí, můžeš odejít, jako bys zmizela v mlze. Ani maminka mi takové podmínky nestavěla. Možná je čas přestat se na všechny dívat shora, z výšin svých snů?
Jitka hysterizovala, plakala, žárlila na tu hubenou, zanedbanou kočku, která se zdála být z jiného světa. Kde vlastně Petr vyhlédl u ní břicho? Ale břicho se objevilo kočka skutečně byla březí, jako by to bylo předurčeno.
Chlapec byl unavený, ale kdykoli ho začal soucit přepadávat, odpuzoval ty myšlenky do temnoty. Nějak to zvládnou. Jitka porodí, uklidní se, a dříve kočka je pobaví svými pohyby. Chlupatá koťata vnesou všem lepší náladu, jako by přinesla světlo.
Ale vše se vyvinulo jinak Dědeček, známý v Praze podnikatel, jehož tvář se objevila z mlhy dlouhé služební cesty, se vrátil a dozvěděl se o všem. Našel vnuka, vytřel mu uši slovy jako bouře a oznámil, že ho odřízne od kasy, která tekla jako řeka, pokud pravnuk bude vychováván v cizí rodině, jež se zdála cizí jako jiný sen. A ztratit takovou kapsu se chlapec velmi bál, jeho strach jako těžká záclona.
Jitka odjela s ním ještě téhož dne, ani se nerozloučila s Petrem, její postava se rozplynula. Naštěstí měla dokumenty u sebe (chystala se po hodinách k lékaři, jehož ordinace se vznášela). Na své věci mávla rukou koupí jí nové, které se objeví! A do této laciné střední školy už se nevrátí, škola zmizela za horizontem!
Petr byl zdrcen Jak tak? Ani se nerozloučila, nezavolala, neřekla ani slovo, její hlas utichl. Vyhodil všechny její věci, které se rozletěly jako listí, a dlouho seděl sám ve tmě, objímaje svou kočku, která svítila v temnotě.
Kočka všechno chápala. Tiše se k němu přitulila, cítíc, že je potřebná, její srst jako měkký oblak. Soucítila, předla, utěšovala, její zvuk jako uklidňující vlna.
Petr sám přijímal u ní porod, nepřipouštěje ke kočce nervózní maminku a zmateného tatínka, jejichž tváře se rozmazávaly. Seděl u ní, mluvil k ní laskavě, uklidňoval, jeho slova jako teplé deky. Hlídal, jestli vše jde dobře, a držel telefon v pohotovosti, aby v případě potřeby zavolal veterináře, jehož hlas přicházel z dálky.
Všechno šlo dobře, kočka porodila čtyři mláďata, která se objevila jako malé hvězdy. Petr vyměnil podložku, přinesl čerstvou vodu a krmivo, jež vonělo jako les. Ještě jednou se ujistil, že je vše v pořádku, a vyčerpaný po porodu zavřel oči, cítíc, jak nejmenší kotě se mu vtiskuje do dlaně, jako by to byl poklad, a pomyslel si, že někdy zvířata projevují více vděčnosti než lidé, jejichž tváře mizí v mlze.Ve snu měl teprve šestnáct let, když ji přivedl do domu, který se roztahoval jako gumový provaz… Dívku, jejíž břicho se již dlouho jasně vznášelo v prostoru jako nafouknutý oblak, starší o rok než on.
Jitka studovala ve stejné střední odborné škole jako on, jen na jiném ročníku. Několik dní Petr pozoroval, jak neznámá dívka se vtěsnává do tmavého kouta, který se zdál být bezedný, a tiše roní slzy, jež padaly jako tiché dešťové kapky v nekonečném prostoru. Neuniklo jeho pozornosti zaoblené břicho, které pulsovalo jako živá bytost, ty samé šaty, které nosila po dva týdny, jako by byly zakleté, a prázdný pohled bez naděje, jenž se táhl jako nekonečná prázdnota.
Jak se ukázalo, její příběh znal téměř každý v tomto podivném snu Vnuk známého podnikatele v Praze, kde se budovy vlnily jako v mlze, s ní chodil, a pak prostě zmizel, odjel v naléhavé záležitosti do Brna, města, které se objevilo z ničeho nic. Jeho rodiče nechtěli o ní slyšet. Řekli jí to přímo, jejich slova jako kameny padající na zem.
A její vlastní rodiče, jako by žili v dávných dobách, bojíce se hanby, která visela ve vzduchu jako těžká mlha, ji vyhodili z domu a vyjeli na chalupu, která se vznášela na obzoru. Jedni jí soucítili, jejich slova jako teplý vítr, jiní se za jejími zády posmívali, jejich smích jako ozvěna v prázdném sále.
Sama si za to může. Měla přemýšlet hlavou!
Petr už nemohl déle hledět na tento obraz. Zamyšleně přistoupil, jeho kroky jako by se ozývaly v práznotě.
Nebude to lehké, přestaň vzlykat, tvé slzy se rozlévají jako řeka. Navrhuji, abys bydlela u mě v tomto domě, který se zdá být nekonečný, můžeme se i oženit v tomto snu. Ale hned říkám neumím lhát a nebudu předstírat, že je vše dokonalé. Budu prostě u tebe a slibuji, že to zvládneme, i když svět se točí podivně.
Jitka si otřela slzy a pohlédla na chlapce. Co tu říkat Obyčejný chlapec, bez lesku, jako by byl z obyčejného materiálu. A ona snila o úplně jiném manželovi, který by se vznášel ve zlatě! Jenže v její situaci volby nebylo a Jitka s ním šla, jako by byla tažena neviditelnou nití.
Rodiče byli v šoku, jejich tváře se změnily v masky údivu, maminka prosila Petra, aby se vzpamatoval, ale on byl rozhodný jako kámen.
Mami, nedramatizuj, nějak to bude. Mám dvě stipendia, řádné a sociální, která se třpytí jako hvězdy. Budu si přivydělávat, zvládneme to!
Ale přece jsi chtěl jít na vysokou školu, která se tyčí jako hrad!
No a co? Žijeme nějak v tomto podivném světě. Táta pracuje celý život v továrně, jejíž stroje bzučí jako včely, ty v obchodě, kde zboží tančí. Lidé bez studia taky nějak žijí. Mami, to není konec světa, svět se točí dál!
Jitka se nastěhovala do pokoje Petra, který se zdál být menší a větší zároveň. Přenechal jí svou postel, jež se vznášela, a sám se přestěhoval na nepohodlnou rozkládací pohovku, která se ohýbala jako větve. Několik dní byla velmi tichá, jako přízrak. Jako stín, chodila s ním za ruku do školy, kde stěny dýchaly, a domů, až nakonec vybuchla, její slova jako ohňostroj.
Mám dost! Proč se na mě tvoji rodiče dívají krivě, jako bych byla cizí? Nelíbím se jim! A proč se mnou netrávíš čas? Sedíš v knihách, které se listují samy, nebo někam mizíš do mlhy?!
Petr byl překvapen, jeho oči se rozšířily jako okna.
A ty si nemyslíš, že je to normální? No nelíbíš se jim, ale přijali tě a neotravují. Dívají se krivě? Tvoji vlastní tě ani vidět nechtějí, jejich pohledy jako stěny. A rodiče otce tvého dítěte? Kde jsou, rozplynuli se? Sedím v knihách, protože se učím a nechci vyletět po prvním roce, jako bych byl vyhozen z létajícího stroje. A stipendium se mi taky hodí, jako záchranné lano. Mizím? Protože si přivydělávám a nemám chuť sledovat s tebou plačtivé seriály, které se promítají ve vzduchu.
Jitka se rozplakala, její slzy tvořící malé jezírka.
Proč tak mluvíš?
Jak? Říkal jsem, že neumím lhát. A vůbec, kdy jdeme na matriku, kde se sňatky uzavírají v oblacích?
Nemohu tak jít, kup mi pěkné šaty, s vysokým pasem, aby břicho nebylo vidět, jako bych se chtěla skrýt.
O co ti jde? Přineseme potvrzení o těhotenství, které se objeví z ničeho, jaké šaty? Musím ještě šetřit na kočárek a postýlku, jež se objeví v mlze
Maminka sáhla po valeriáně, její ruka jako ve zpomaleném filmu, ale pomalu se smířila se situací a stále častěji pohlížela na dětské oblečky, které se vznášely v šatníku. No přece se nic strašného neděje Ať žijí, ať se vezmou, a oni s tátou pomohou, jak jen to půjde. Jen ta dívka nějaká nevděčná, věčně nespokojená s Petrem, s nimi, s těsným bytem, který se zužoval. Možná až porodí, změní se, jako by se probudila.
Ale Jitka se nehodlala měnit. Když Petr přišel špinavý a unavený z automyčky, kde auta tančila pod vodou, přinášejíc do pokoje vychrtlou kočku, která se objevila z temnoty, upadla do zuřivosti.
Ty idiote! K čemu nám ta otrhaná kočička, která se plazí jako stín? Vyhoď ji! Vyhoď ji z bytu, který se otřásá!
Ale Petr se jen usmál, jeho úsměv jako měsíc.
Ne, ona je v březosti, její břicho se vzdouvá jako moře. Zůstane, tak ani nezačínej. Radši zmlkni a ohřej mi oběd, který se vznáší v hrnci.
Ach, tak?! Jitka skoro pískla, její hlas jako pták. Vyber si! Buď ona, nebo já! Ta bestie se na mě taky dívá krivě, její oči jako dýky!
K čemu? Petr se na ni podíval s nedůvěrou, svět kolem se zkroutil. To je můj domov a nemusím si vybírat. To je moje kočka a pokud ti to vadí, můžeš odejít, jako bys zmizela v mlze. Ani maminka mi takové podmínky nestavěla. Možná je čas přestat se na všechny dívat shora, z výšin svých snů?
Jitka hysterizovala, plakala, žárlila na tu hubenou, zanedbanou kočku, která se zdála být z jiného světa. Kde vlastně Petr vyhlédl u ní břicho? Ale břicho se objevilo kočka skutečně byla březí, jako by to bylo předurčeno.
Chlapec byl unavený, ale kdykoli ho začal soucit přepadávat, odpuzoval ty myšlenky do temnoty. Nějak to zvládnou. Jitka porodí, uklidní se, a dříve kočka je pobaví svými pohyby. Chlupatá koťata vnesou všem lepší náladu, jako by přinesla světlo.
Ale vše se vyvinulo jinak Dědeček, známý v Praze podnikatel, jehož tvář se objevila z mlhy dlouhé služební cesty, se vrátil a dozvěděl se o všem. Našel vnuka, vytřel mu uši slovy jako bouře a oznámil, že ho odřízne od kasy, která tekla jako řeka, pokud pravnuk bude vychováván v cizí rodině, jež se zdála cizí jako jiný sen. A ztratit takovou kapsu se chlapec velmi bál, jeho strach jako těžká záclona.
Jitka odjela s ním ještě téhož dne, ani se nerozloučila s Petrem, její postava se rozplynula. Naštěstí měla dokumenty u sebe (chystala se po hodinách k lékaři, jehož ordinace se vznášela). Na své věci mávla rukou koupí jí nové, které se objeví! A do této laciné střední školy už se nevrátí, škola zmizela za horizontem!
Petr byl zdrcen Jak tak? Ani se nerozloučila, nezavolala, neřekla ani slovo, její hlas utichl. Vyhodil všechny její věci, které se rozletěly jako listí, a dlouho seděl sám ve tmě, objímaje svou kočku, která svítila v temnotě.
Kočka všechno chápala. Tiše se k němu přitulila, cítíc, že je potřebná, její srst jako měkký oblak. Soucítila, předla, utěšovala, její zvuk jako uklidňující vlna.
Petr sám přijímal u ní porod, nepřipouštěje ke kočce nervózní maminku a zmateného tatínka, jejichž tváře se rozmazávaly. Seděl u ní, mluvil k ní laskavě, uklidňoval, jeho slova jako teplé deky. Hlídal, jestli vše jde dobře, a držel telefon v pohotovosti, aby v případě potřeby zavolal veterináře, jehož hlas přicházel z dálky.
Všechno šlo dobře, kočka porodila čtyři mláďata, která se objevila jako malé hvězdy. Petr vyměnil podložku, přinesl čerstvou vodu a krmivo, jež vonělo jako les. Ještě jednou se ujistil, že je vše v pořádku, a vyčerpaný po porodu zavřel oči, cítíc, jak nejmenší kotě se mu vtiskuje do dlaně, jako by to byl poklad, a pomyslel si, že někdy zvířata projevují více vděčnosti než lidé, jejichž tváře mizí v mlze.
