Měl jsem posraný a šedivý život, ale jedna událost všechno změnila.

Muž mých snů mě zachránil – doslova i obrazně, když jsem byla naprosto zoufalá ze svého osudu.

Jsem typ člověka, kterému rozhodně nic nejde.

Když nastoupím do práce na pěkném místě s dobrým platem, stane se, že buď firma zkrachuje, nebo musí být tým urychleně propuštěn.

A pokud v práci zůstanu déle, vždycky dostanu ty nejodpornější a nejtěžší úkoly, ale když přijde na prémie nebo povýšení, povýší toho nejlínějšího z party, nikdy ne mě. Stejná smůla mě pronásleduje i v osobním životě.

Moje vztahy s muži (pokud se mi vůbec někdo odhodlá věnovat pozornost) trvají týden nebo dva. Nejdelší trval tři měsíce, načež se ukázalo, že polovinu času mě můj milenec podváděl a udržoval paralelní vztah se dvěma jinými ženami.

Proto jsem se rozhodl, že nemá cenu čekat na šestku z loterie, protože ta mi nikdy nepadne, a smířil jsem se se svým neradostným šedivým životem plným neznámých.

Postavil jsem se hrdě tváří v tvář svému “já”, dupl jsem si nohou a důrazně mu řekl, že je mi úplně jedno, co s ním ve skutečnosti bude, protože já osobně s ním mám jiné plány.

Slova “sen”, “láska”, “úspěch” jsem přeškrtla tlustou čarou a oddala se citovému vyplňování jejich mezer. Především jsem se rozhodla, že potřebuji vidět svět a aby on viděl mě.

Vlastně jsem tajně doufala, že na některém z výletů potkám nějakého bludného prince, který se na mě podívá zamilovanýma očima.

Výrazně zlevněné nabídky, které se objevovaly na internetu, mi dokonale vyhovovaly.

Hemžilo se to místy, která bych v době vrcholící turistické sezony kvůli svému nevalnému příjmu navštívit nemohla, hemi mohla jsem si podrbat sebevědomí stylem “jsem taky chlap”.

Přirozeně jsem na těchto zájezdech nepotkala muže svých snů, protože většina těch, kdo využili slevy, byly buď mladé manželské páry, důstojné dámy, nebo skupiny několika přítelkyň.

Já jsem mezi nimi byla osamělým bílým ptákem. Nádherná krajina mi však poskytla dostatek radosti a smutek zůstal v pozadí, zamčený za třemi dveřmi, každé s pěti visacími zámky.

Dalším krokem k uspokojení emocí byla literatura. Ponořil jsem se po hlavě do hlubin světové klasiky i nejaktuálnějších současných titulů.

Právě tehdy jsem dostal další kopanec do pasu – kvůli ekonomické krizi nám byly sníženy platy téměř na polovinu. To byl vlastně důvod, proč jsem cestování, byť lukrativní, vyměnil za papírové.

Utěšoval jsem se, že menší plat je lepší varianta než žádný plat na neurčito. A knihy mi příjemně vyplňovaly volný čas, kterého jsem měl v životě dostatek. Byl tu však jeden problém. Znovu jsem objevila milostné romány.

Jak to, že ve všech je vždycky jeden pohledný a silný muž, který hlavní hrdinku (kterou nepotkal osud a štěstí jako mě) nutně zachrání? Samozřejmě, že ve finále vybrali svatbu. Hej, to zaselo semínko závisti a rozbilo harmonické soužití s mým do té doby nespokojeným já.
Nevyšlo mi to a basta!

Fakt! Nějak se mi podařilo dát dohromady zhroucené emoce a sebevědomí, a právě v tomto okamžiku se osud postaral o to, aby mě opět nepříjemně překvapil. Spěchala jsem do práce a v tom shonu jsem zapomněla zapnout sporák. A na něm – sklenici čerstvého mléka, na kterou jsem narychlo hodila papírový ubrousek, aby se na ni neprášilo. Když mi o chvíli později zazvonil telefon, tak nějak jsem předem věděla, že to nebude nejlepší. Byla to domovnice, která působí jako správce domu v našem bloku.

Rychle jsem si posbírala věci a spěchala do domu. Modlila jsem se, aby mi zbyly alespoň nějaké věci, protože jsem neměla vůbec žádné peníze stranou a vůbec jsem nepřemýšlela, co budu dělat.

Bohužel se mé naděje nenaplnily. V dálce jsem viděl zčernalé zdi kolem dvou oken svého malého příbytku. Před blokem se stále ještě hemžili hasiči a přijela policie.

Stál jsem tam a nevěděl, co mám dělat. Musel jsem si dlouho mávat rukou před očima, aby se na mě paní domácí podívala.

Představila mi muže v uniformě (byl to šéf skupiny hasičů, kteří hasili můj dům). Jako ve snu jsem se dostala do svého bytu a pak jsem se rozplakala. Všechno uvnitř se proměnilo v uhel. Konec mých snů, konec mého života! Znovu jsem vyšel ven, sedl si na trávu před panelák a hlasitě vzlykal. A muž v uniformě se o mě začal bát a uklidňovat mě.

– Co tomu rozumíte? Vrátíš se domů ke své rodině a zapomeneš. A já nemám nikoho a nic. Kdo mi pomůže?” křičela jsem na něj naštvaně, jako by za všechno mohl on, ne já.

Muž se však neurazil.

Lidé jako já pro něj zřejmě nebyli nic nového. Dál mě trpělivě uklidňoval. Zapsal si moje telefonní číslo a řekl, že mi zavolá, protože by mi ve volném čase mohl pomoci s úklidem bytu.

A najednou se moje smůla, kterou jsem si tak pilně pěstovala celé roky, stáhla na ocas a tiše se odstěhovala z mého života. Moje ohnivá zachránkyně zachránila nejen a