Hele, tak poslouchej. Eliška se vdala pozdě – podle její mámy teda až moc pozdě – v jednatřiceti. Ale měla docela hezký vzhled, šedý oči, rusavý mírně vlnitý vlasy po ramena a milej úsměv. „Dřív sis měla hledat chlapa, místo abys furt studovala a byla skromná. Tvoje kámošky si vybraly ty nejlepší nápadníky,“ brblala její máma Anna, „a teď si musíš brát, co zbylo. Ten tvůj nápadník Jan se mi nelíbí. Sice je z vesnice, rodiče obyčejní, ale arogance má až až… Co to má bejt?“
Honza fakt měl složitej charakter – chtěl mít ve všem poslední slovo, byl namyšlenej a nesnášel, když se mu někdo postavil. Ale to se ukázalo, až když si ho Eliška vzala. Ze začátku se držel, hezky ji vodil, nosil kytky a byl pozornej.
Když ale skončilo prvotní romantický období mladý rodiny, začal ukazovat svou pravou tvář. Dělal jí naschvály kvůli každý blbosti, aniž by si uvědomil, že tím přísným poučovacím tónem ji může urazit. Eliška se ale snažila za každou cenu zachovat rodinu, poslouchala ho, pracovala v projektovým ústavu, kde si jí vážili, a doma stíhala všechno. Jenže Honza jen mračil a svoji špatnou náladu si na ní vylíval.
Narodil se jim Antonínek, a když klučina začal být nemocnej a v noci nespal, Honza se ještě víc odtáhl – chodil spát do druhýho pokoje, aby ho nikdo nerušil.
Když byly Antonínovi čtyři roky, rodiče se rozvedli. Eliška, už unavená z manželovy povahy, se rozhodla vychovávat syna sama. A Honza s lehkostí, která ji bolela nejvíc, na rozvod kývnul. Později vyšlo najevo, že už měl kam jít. Naštěstí se rychle odstěhoval s novou ženou do Brna, a Elišce bylo líp – aspoň na ulici na něj nenarážela…
Všechnu svoji něhu teď Eliška věnovala jenom Antonínovi.
„Eliško,“ říkala jí máma Anna mockrát, „jsi ještě mladá a hezká, mohla bys zase vdát, nebo si aspoň najít nějakýho přítele…“
Ale Eliška neposlouchala a tvrdě makala, aby synovi zajistila všechno, co potřebuje. Šetřila na všem, aby mu naspořila na školu a na svatbu, a sobě odpírala každou radost. Výživný od manžela bylo jenom symbolický.
Antonín rostl, učil se dobře, na střední chodil na doučování, aby se připravil na přijímačky na vysokou. Eliška ho nadchla pro svůj obor, a když končil školu, už věděl, že máma domluvila v ústavu, že ho tam vezmou.
„Já půjdu brzo do důchodu a ty k nám přijdeš jako mladej odborník! Ředitel mi slíbil. Zná naši rodinu dlouho a vezme tě…“ radovala se Eliška.
Antonín se vrátil domů a hned začal pracovat v projektovým ústavu, kde jeho máma strávila léta.
„Snaž se, abych tě nezklamal!“ objímal ji, „a ty už brzo budeš odpočívat… Střídání generací!“
Za rok šla Eliška do důchodu, zrovna jí bylo pětapadesát, a tou dobou si Antonín našel holku Anetu. Byla to milá blondýna s křivkama a štíhlýma nohama. Antonín byl zamilovanej až po uši a chystali svatbu.
Eliška měla radost. Jen ji mrzelo, že její máma Anna chřadne. Té už bylo osmdesát a sanitka před barákem stávala častěji. Eliška někdy bydlela u ní, když se jí udělalo hůř, jindy spěchala domů, ale každý den za mámou chodila, nosila jídlo a léky. Máma se vyptávala na mladý, na počasí a na její zdraví.
„Až jednou odejdu, dcerunko,“ říkala Anna, „srdce mě bolí kvůli tobě. Ne kvůli Antonínovi, ten není sám, má ženu. Jsou zdravý, mladý, silný. Ty jsi ale celej život vychovávala Antonína, táhla ho, učila, naspořila na svatbu, dali jste mu i na auto. Všechno pro něj. Sama ses nevdala, nebyla jsi u moře, na jihu… Je mi tě líto. A já jsem už druhým rokem nemocná, zase na tvých rukou.”
„Co to povídáš, mami? Já ničeho nelituju… Antonín je pro mě vším,“ začala Eliška.
„Právě že je vším, a takhle to nemělo bejt. Ty jsi ho rozmazlila… Už je půl roku po svatbě, a ke mně ani jednou nepřišli. Vědí, že jsem nemocná, že jsem na kraji hrobu… Třeba už se neuvidíme. A k tobě taky nechodí. Je to správný?“ trápila se babička Anna.
„Ale mami, mají medový měsíc. Nemají na nás čas. A k tomu pracujou…“ zastávala se jich Eliška.
„Ne,“ zakroutila hlavou Anna, „to není pravda. Matka je matka. A kolik jsi pro něj udělala… Na to se nesmí zapomenout. Ani v dobrým, ani ve zlým… Rozmazlila jsi ho, fakt.“
Eliška mlčela. Pak zavolala Antonínovi a poprosila ho, ať přijde k babičce, protože se jí udělalo špatně.
Antonín přišel s Anetou, poseděli u Anny půl hodiny, dali si čaj a pak spěchali domů. Bydleli u Anetiných rodičů v rodinným domě.
Babička Anna zemřela. Eliška plakala, litovala mámu a trochu i sebe. Čím dál častěji jí večer zněly v hlavě mámina slova, když seděla sama u okna a vzpomínala, jak se dřív vracel syn z práce, ona prostřela stůl a vyměňovali si novinky… Teď byla sama.
Ale vzchopila se a na překvapení všech známých začala pracovat ve školce.
„Máš vysokou školu a budeš mýt podlahy? V důchodu?“ říkaly sousedky. Ona odpovídala: „To nevadí. Celej život jsem proseděla za rýsovacím prknem. Musím se trochu hýbat. Moje máma bývala v mládí učitelkou ve školce a já k ní ráda chodila ze školy…“
Eliška měla malej důchod, všechny úspory dala synovi. I když byla zvyklá žít skromně, teď chtěla mít trochu víc volnosti. Práce jí brala síly i čas, ale rozhodně neměla čas se nudit. Navíc ji sousedka přemluvila, ať s ní chodí do lidovýho pěveckýho sboru v domě kultury, a život se stal mnohem zajímavějším.
Eliška se zaměstnávala i proto, aby neobtěžovala Antonína a Anetu a nezasahovala do jejich soukromí. Bolelo ji ale, že syn nejen že nechodí, ale ani moc nevolá – jen když něco potřebuje.
Občas večer brečela a prohlížela album s dětskýma fotkama syna. Aby se netrápila, nechala si ve fotoservisu vytisknout svoje nejoblíbenější fotky s ním, kde jsou spolu, ve velkým formátu, zarámovala je jako obrazy a pověsila po celým bytě.
Pořád se u nich zastavovala, hladila synův obličej a usmívala se. Občas se jí zdálo, že se na ni usmívá zpátky. Pak čekala na telefonát a měla radost, když se syn občas stavil na čaj nebo si vzít něco ze svých věcí nebo bot.
Antonín u ní většinou dlouho nevydržel. Ani si hned nevšiml těch fotek v rámečkách. Když je konečně uviděl, zastavil se, podíval se na matku a překvapeně řekl: „Proč jsi je pověsila?“
„Jen tak…“ zakoktala se Eliška, „už nejsem mladá, vzpomínám na ty dávný, zlatý časy, když jsi byl malej…“
Antonín přikývl a spěchal domů za ženou, aniž by úplně chápal matčiny „zvláštnosti“. Ale Elišce jako by pomáhala máma z nebe. Ve sboru se našel i kamarád.
„No jo, Eliško, my jsme tu měli jen tři chlapy a ty nám jednoho ulovila. My jsme ho celý roky nemohly omámit, a ty jsi ho do sebe zamilovala hned!“ smály se ostatní zpěvačky. „To je tím, že jsi nová!“
Všichni se smáli, i sám „zamilovanej“ Karel jí líbal ruku, když ji po zkoušce doprovázel domů.
Eliška to nebrala vážně, shovívavě a mile přijímala pozornost šedesátipětiletýho sólisty. On ale byl vytrvalej a doslova ji zbožňoval, přilnul k ní celou duší.
„Eliško, vy ani nevíte, jak je mi s vámi dobře. Jste chytrá, umíte naslouchat, jste klidná a tak krásná.“
„Dobře, dobře… Už mě nechvalte, nebo se úplně namyslím. Věřím vám a o vás můžu říct to samý. A navíc jste strašně talentovanej! Měl byste vystupovat na velký scéně.“
„Já už chtěl dávno přestat s koncertama. Zpívat se dá i doma, o svátcích u stolu, moje děti mě poslouchají rády. Ale přišel jsem do sboru před deseti lety, protože jsem ovdověl a večery byly k nevydržení o samotě. A tady je talentovanej vedoucí, vystoupení, malý slavnosti – naše setkání. Teď už nikam nepůjdu, chci být s vámi.“
Eliška šla domů, znovu se dívala na fotky a vzdychala. Antonín pořád volal jen výjimečně a tohle spojení nejde nahradit zpěvem, prací ani hodnýma přáteli.
Ale vydržela to a těšila se z občasných synových návštěv. Až v poslední době začal naznačovat, že by bylo fajn prodat babiččin byt, aby si s Anetou mohli pořídit vlastní bydlení.
„Nemáte s její rodinou dobrý vztahy?“ polekala se Eliška.
„Ne, máme dobrý, ale Aneta chce vlastní byt,“ zakoktal Antonín.
„Tak prosím, stěhujte se, klidně zítra!“ řekla mu Eliška. „Sice je to malej panelák dvoupokojovej, ale vám jako mladý rodině zatím stačí.“
„Fakt?“ rozzářil se Antonín. „Ty jsi nejlepší máma na světě! Běžím potěšit Anetu. Máme vlastní byt!“
„Počkej, synku. Byt zůstává můj,“ zastavila ho Eliška. „Zatím ho na nikoho nepřepisuju. Vy bydlte v pohodě a dělejte mi vnoučata.“
Antonín odešel. Brzy se s ženou přestěhovali do útulnýho babiččina bytu. Jak matka žádala, za rok se jim narodila dcerka – radost pro celou rodinu, hlavně pro rodiče.
Eliška už skončila v práci, pochopila, že teď je čas věnovat se vnučce a taky sobě, aby byla zdravá. Nápadník Karel byl tak vytrvalej, že ji přemluvil ke společnýmu bydlení, a stali se párem, který bydlel na dva byty.
Eliška si zvykla na roli babičky a manželky a jen se divila, jak rychle se její život v poslední době mění. Děkovala Karlovi za „druhé jaro“ a on se nepřestával radovat ze své lásky a děkovat osudu za to setkání.
U mladý rodiny bylo taky všechno v pořádku. Antonín byl k matce víc pozorný, častěji ji chodil navštěvovat. Jednou se zmínil o výměně bytů.
„Bude mít druhý dítě, mami,“ začal.
„Jo, vím, a moc se těším,“ usmála se Eliška.
„Aneta mě žádá, abych s tebou promluvil, že by ses mohla přestěhovat do babiččina bytu a my sem, do tvýho. Je větší – o deset metrů čtverečních, starej cihlovej dům. Na dvě děti by nám tu bylo líp…“
„A proč Aneta vždycky mluví přes tebe a sama mlčí?“ usmála se Eliška. „Ví, že ti nedokážu nic odepřít? Proč nepožádá své rodiče, aby se nastěhovali k babičce a vy byste dostali jejich prostorný dům? Vždyť je jediná dcera! Děti by měly krásný prostor!“
Antonín zčervenal a odešel. A Eliška nespěchala synovi vyhovět. Zvykla si na svůj byt. Každá věc byla po ruce, všechno na svým místě, známý a zažitej, poslepu by našla i jehlu…
A v tu chvíli si vzpomněla na maminčina slova: „Rozmazlila jsi ho, Antonínka, ach, rozmazlila…“ A Eliška se rozhodla nespěchat. Narodila se druhá vnučka, která přidala spoustu příjemných starostí celý rodině. Holčičky rostly v pohodě, bydlely v jedné malé místnosti, a o víkendech chodily na návštěvu buď k babičce Elišce, nebo k prarodičům z Anetiny strany. Tam měly prostor na dvoře i na zahradě s altánem, vlastní houpačky a rybíz.
Eliška s Karlem začali bydlet spolu v jejím bytě a jeho byt pronajímali, aby měli víc peněz na život. Rádi chodili do divadla a jezdili na krátký jednodenní nebo dvoudenní výlety, kvůli tomu se k sobě nastěhovali.
Až po dvanácti letech, když Karel zemřel, se Eliška přestěhovala do bytu svý mámy – do bytu svýho dětství.
„Tak, synku, vezměte si náš byt, bydlete tam, mně už ten malej stačí,“ řekla synovi. „Najezdila jsem se, nazpívala se, teď budu sedět doma, čekat na holky na návštěvu a na vás taky. Doufám, že mě nenecháte…“
Syn objal matku a pomohl jí přestěhovat se do rodných zdí, kde udělal kosmetickou opravu.
Eliška v bytě nic neměnila, jen na stěny pověsila ty velký fotky syna, mámy a sebe v mládí. A na stolku stál portrét Karla…
„Tak jsme tady všichni spolu,“ usmívala se Eliška klidně a mile, když se dívala na milovaný tváře na fotkách. „A co bych si ještě přála? Rodný stěny a teplo mých drahých lidí.“
Vnučky babičku navštěvovaly. Holky u ní rády přes noc zůstávaly, ve svém známém pokojíčku, kde pořád stály jejich postýlky, a dlouho do noci jim neutichaly hovory plné smíchu a legrace.
„Tak dost, děvčata, jděte spát!“ poroučela babička z velkýho pokoje. „Straky bělostranný… Zítra musíte brzo vstávat. Budu vás učit péct tvarohový knedlíky. Aby z vás byly jednou dobrý nevěsty. Zkoušku z vaření vám udělám osobně!“„Dobře, babi!“ zavolaly holky a ještě chvíli se chechtaly pod peřinou, než konečně ztichly. Eliška zhasla a chvíli postála ve dveřích, poslouchala jejich oddechování. Pak se vrátila do obýváku, sedla si do křesla vedle Karlovy fotky a pohladila rámeček.
Zvenku foukal vítr a staré topení občas cvaklo, ale v bytě bylo teplo a klid. Eliška se podívala na velkou fotku Antonína jako malého kluka – držel ji za ruku a smál se do objektivu. Pak na mámu Annu, jak sedí na lavičce před domem se spokojeným výrazem. A nakonec na sebe s Karlem na výletě na Šumavě, kde jí dával pusu na tvář.
Usmála se. „Mami, měla jsi pravdu – rozmazlila jsem ho. Ale víš co? On se z toho dostal. A ty holky jsou jiný. Ty už rozmazlený nebudou,“ zašeptala do ticha.
Vtom se z pokoje ozval tlumený hlas nejstarší vnučky: „Babi, a ty knedlíky – budou s meruňkama?“
„S meruňkama i s tvarohem, lásko moje. A teď už spi, nebo je upeču sama a sním je všechny!“
Děvčata se zasmála a za chvíli už bylo slyšet jen pravidelné dýchání.
Eliška zhasla i lampičku, nechala jen noční světlo chodby, které vrhalo hebký stín na všechny ty usměvavé tváře na stěnách. Vstala, přešla k oknu a zadívala se na osvětlená okna naproti. Někde tam bydlel syn s rodinou – dnes už zase o kousek blíž, protože pochopil, že maminka není jen bankomat a chůva, ale člověk, který si zaslouží úctu. Minulý týden jí sám od sebe přinesl kytici. Poprvé v životě.
A Eliška si uvědomila, že přesně tohle jí máma Anna přála – ne bohatství, ne dokonalého muže, ale aby jednou, až bude sama, věděla, že nežila nadarmo. Že ji někdo miluje ne z povinnosti, ale proto, že si to zaslouží.
Otočila se, pohlédla na hodiny – půl jedenácté. Zítra brzy vstávat, učit vnučky vařit, a potom… potom možná zajít do sboru, i když už Karel není. Zpívat se dá i pro něj.
Lehla si do postele, přitáhla si deku až k bradě a zavřela oči. Sen přišel rychle – a v něm máma Anna seděla na krajíčku a usmívala se tak, jak se usmívávala, když bylo všechno v nejlepším pořádku.
„Vidíš, dcerunko?“ řekla tiše. „Nakonec jsi to zvládla. Až za hrob, ale zvládla.“