— Marie, nemohu se o tebe starat! Mám svůj vlastní život!
Je mi už přes čtyřicet. Mám děti, práci a spoustu povinností. Během dne si ani nestihnu sednout a můj manžel, Adam, si stěžuje, že mu věnuji málo pozornosti. Jako by si nevšiml, že po práci uklízím a vařím.
Navíc musím pomáhat dětem, Elišce a Kryštofovi, s domácími úkoly – ale on se o to starat nechce. Marie mi nikdy nepomáhala. Starala se o vnoučata, když byla ještě malá, ale pak se nějak vzdálila. Přesto mi každý den volala a prosila mě, abych ji navštívila.
— Marie, nechápeš, že běhám jako křeček v kole? Nemám vůbec žádný volný čas! Navíc je můj notebook v opravě. Musím přijímat jakoukoli další práci, abych ho zaplatila.
Nemohla jsem přijet o víkendu, protože jsem dva dny dokončovala zprávu. A večer jsme šli s dětmi do kina – prosily mě o to už měsíc. O několik dní později mi Marie znovu začala volat.
— Přijeď alespoň na deset minut!
— Marie, nemůžu jen tak všechno nechat být! Mám svůj vlastní život. Nemohu se o tebe starat!
Po těchto slovech jsem zavěsila. Rozčilovalo mě, že mě Marie vůbec neposlouchá. Od té doby už nevolala. Myslela jsem si, že se urazila. Ale když jsem jí zavolala já, její číslo bylo vypnuté. Musela jsem všeho nechat a jet za ní.
Marie neotevírala dveře. Naštěstí jsem měla svůj vlastní klíč a mohla jsem vejít dovnitř.
Ležela tam, jako by spala. Několikrát jsem ji zavolala, ale nereagovala. Když jsem se jí dotkla, pochopila jsem, že jsem přijela příliš pozdě.
Na stole stála krabice s novým notebookem. Věděla, že můj starý už je úplně nepoužitelný. Chtěla mi ho darovat, proto mi tak naléhavě volala a zvala mě k sobě. A co s ním mám teď dělat?
Sedla jsem si vedle ní a prostě jsem začala plakat. Nikdy si neodpustím tuto lhostejnost. Doufám, že můj příběh bude pro někoho ponaučením.
Mluvte se svými blízkými, navštěvujte je a najděte si na ně alespoň pár minut denně, abyste se pak neocitli v mé situaci. Nikdo neví, kdy nastane vaše poslední setkání.
Nevím, jak s tím teď žít. Co mám dělat?
