Milý deníčku,
Manžel sám nabídl, že mě odveze do práce, a o hodinu později mě u pekárny zastavil starší řidič a zašeptal: „Zítra si nesedejte k Romanovi do auta, jestli chcete zachránit dceru.“ Myslela jsem si, že Arnošt Holub ztratil rozum. Ale večer Roman skutečně řekl, že ráno mě poveze do centra.
– Ty obvykle odjíždíš dřív, – poznamenala jsem.
– Všechno se změnilo. Pojedeme spolu, – odpověděl a dál loupal jablko dlouhou spirálou.
Telefon ležel vedle, displejem dolů. Na jeho zápěstí se leskl nový drahý řemínek, ačkoli před dvěma týdny tvrdil, že sotva stačí peníze na kroužky Ivy. Naše dcera snila o přijetí na uměleckou školu a já každý měsíc odkládala peníze na její účet. Roman přísahal, že také přispívá.
V noci se zamkl v koupelně. Voda netekla, ale telefon několikrát zavibroval. Slyšela jsem, jak šeptá:
– Ne, zítra ji přivezu. Nic se nedozví.
Ráno Roman najednou odmítl vzít mě s sebou. Řekl, že Iva má závrať, políbil mě suchými rty a odešel. Počkala jsem, až jeho auto zmizí za domem, vzala tašku a jela na autobusové nádraží.
Autobus do Březové byl skoro prázdný. Nerozuměla jsem, proč tam jedu, dokud na zastávce u polikliniky nenastoupila mladá žena s chlapcem v modré čepici. Na jeho batohu byla vyšívaná raketa. Dítě zvedlo hlavu – a mně se sevřel dech.
Byly to Romanovy oči. Těžká víčka, světlý lem kolem duhovky, stejný pohled, který jsem viděla u Ivy na starých fotografiích.
Na prstu ženy se zaleskl prsten se zeleným kamenem. Před rokem přinesl Roman domů stejný, a pak řekl, že ho vrátil do obchodu.
Na konečné jsem šla za nimi. Za pár minut žena odbočila k šedému domu. U vrat stálo Romanovo auto, ačkoli v továrně ho považovali za služebně.
Vyšel naproti chlapci, zvedl ho do náruče a zasmál se. Pak políbil ženu, opravil synovi šálu a otevřel branku.
Vrátila jsem se domů dřív než on. Za dvě hodiny vešel Roman s pytlíkem mandarinek.
– Je Ivě líp? – zeptal se.
Podívala jsem se mu přímo do očí.
– Jak se jmenuje tvůj syn?
Pytlík mu vypadl z ruky. Mandarinky se odkutálely pod radiátor. Roman zbledl, ale odpověděl:
– Tomáš.
V tu chvíli se v zámku otočil klíč. Věra Novotná, jeho matka, vešla bez klepání, uviděla nás a klidně řekla: „No konečně.“ Pak vytáhla z tašky šedou zapečetěnou obálku a podala ji Romanovi. Jeho prsty se natáhly k okraji papíru…
Jeho prsty se natáhly k okraji papíru, ale já obálku zachytila dřív.
– Co je tam?
Věra Novotná ani neucukla.
– Nelezej do toho, co tě nepálí. Roman má syna a ty bys měla chápat, co to znamená.
– Roman má dceru, – odpověděla jsem. – A ta je taky jeho dítě.
– Dcera vyroste a odejde. Chlapec ponese jméno dál.
Roman mlčel. Právě to mlčení mě zničilo víc než jakékoli doznání. Nechránil mě. Nezastavil matku. Jen hleděl na obálku, jako by se bál, že uvnitř leží něco horšího než moje bolest.
Věra Novotná si uhladila rukavici a řekla, že Dana je sama, Tomáš potřebuje otce a já bych neměla dělat scénu. Roman bude žít se mnou, ale pomáhat druhé rodině. „Takhle to dělají dospělí lidé,“ pronesla.
Sbalila jsem tašku, ale neodešla. V pokoji spala Iva, přitisknutá k hrudi s učebnicí. Vedle ležela pohlednice od Romana: „Mé budoucí malířce.“ Vzpomněla jsem si, jak dcera odmítla jet na soutěž, protože otec řekl: „Teď máme dočasné potíže.“ Tehdy jsem mu uvěřila.
Ráno na mě Arnošt Holub čekal u knihovny. Místo pozdravu položil na lavičku tlustou složku.
– Měl jsem to říct dřív, – přiznal. – Roman mě požádal, abych mu tisknul jízdní listy. V hlášeních byly jedny adresy, ale jezdil úplně jinam.
Uvnitř byly kopie tras, účtenky z čerpacích stanic a fotky elektronických karet. Na jednom snímku stálo Romanovo auto každý týden u Danina domu. Ale horší byly bankovní výpisy.
Z Ivačina spořicího účtu mizely peníze. Padesát tisíc na stavební práce, osmdesát do nábytkářského obchodu, třicet dva tisíc do soukromé kliniky a dalších sto dvacet na Daninu kartu.
– Kolik zbylo? – zeptala jsem se.
Arnošt Holub odvrátil pohled.
– Dvacet tři tisíc.
Zavřela jsem složku. Na obálku dopadla dešťová kapka a roztekla se po Romanově příjmení.
Doma jsem položila dokumenty na stůl. Roman nejdřív všechno popíral, pak plakal, pak napsal směnku: slíbil vrátit peníze, prodat auto a vzdát se nároků na můj pozemek. Dva týdny byl skoro dokonalý. Poslal Ivě sto tisíc, odvezl ji na školu, koupil nové pomůcky.
Málem jsem uvěřila, že strach dokáže udělat člověka čestným.
Ale jednoho večera přede mnou Roman položil prohlášení.
– Podepiš. Je to jenom garáž.
Přečetla jsem první řádek a ucítila chlad: nešlo o garáž, ale o pozemek, který jsem zdědila po tetě.
– Chtěl jsi zastavit můj pozemek?
– Dočasně. Potřebuju zakrýt manko v práci.
– Jaké manko?
Jeho tvář ztvrdla.
– Když začneš dělat povyk, první bude trpět Iva. Znám lidi, kteří zařídí, že ji nepřijmou.
Přes zeď tiše zakašlala dcera. Roman zvedl telefon a někomu zavolal:
– Odmítla. Takže dnes jednáme. Do inventury zbývá málo času…
Počkala jsem, až usne, udělala kopie všech papírů a napsala dopis řediteli továrny. Ráno jsem vzala složku a vydala se tam. U kanceláře ředitele mi Roman zkřížil cestu, za jeho zády už stáli ředitel a účetní.
Usmál se, jako by pořád mohl řídit rozhovor.
– Láro, schovej tu složku. Jinak budeš litovat…
Položila jsem dlaň na sponu a otevřela ji.
Ve složce nebyly jen bankovní výpisy. Předem jsem na mobil nahrála Romanův noční rozhovor o manku a přiložila ho k dopisu řediteli. Vedle ležela jeho směnka, kopie prohlášení o mém pozemku a fotografie tras.
– Jinak budu litovat já? – opáčila jsem. – Nebo se bojíš, že budou litovat ti, jejichž peníze jsi zpronevěřil?
Roman se vrhl po složce, ale ředitel ho zadržel gestem.
– Nedotýkejte se dokumentů, – řekl. – Účetní už zavolala kontrolory.
Romanova tvář zešedla. Najednou přestal být sebevědomým vedoucím zásobování. Předo mnou stál člověk, který dva roky lhal manželce, skrýval syna, převáděl peníze z dceřina účtu a pokoušel se zastavit mou půdu, aby zakryl služební díru.
– Zničíš rodinu, – zašeptal.
– Zničil jsi ji sám. Já jen přestala zakrývat trosky.
Téhož dne byl postaven mimo službu. Kontrola odhalila, že vystavoval fiktivní dodávky, padělal trasy a vyváděl peníze přes známé subdodavatele. Šedá obálka, kterou přinesla Věra Novotná, byla kopií návrhu na zástavu mého pozemku. Chtěla, abych ho podepsala doma, zatímco Roman hrál pokání.
Právník potvrdil: bez mého notářského souhlasu nemohl nikdo pozemek zastavit. A Ivačiny peníze se podařilo vrátit po podání na banku a oficiálním vyšetřování. Roman prodal auto, svůj podíl v bytě a vyplatil většinu ukradené částky. Zbytek mu soud vymohl.
Dana s ním taky nezůstala. Dozvěděla se, že Roman jí slíbil přepsat dům, a mně tvrdil, že jen pomáhá osamělé ženě. Vzala Tomáše, přestěhovala se k sestře a zakázala Romanovi chodit bez předchozí domluvy.
Iva dlouho s otcem nemluvila. Jednou se mě zeptala:
– Maminko, proč jsi to neřekla dřív?
Objala jsem ji a odpověděla:
– Protože jsem doufala, že on sám bude čestný.
– A teď?
– Teď vím: naděje by tě neměla stát budoucnost.
Na jaře jsme si doma otevřely malou dílnu. Já šila potahy a polštáře, Iva vymýšlela vzory. Na okně visely lněné závěsy, na stole stála lampa se zeleným stínidlem – skoro taková, jakou dcera nakreslila ve své první skice.
Arnošt Holub se jednou zastavil se sklenicí marmelády a dlouho stál ve dveřích.
– Promiňte, Láro. Měl jsem vás varovat dřív.
– Varoval jste mě v době, kdy jsem byla schopná slyšet, – řekla jsem. – To stačí.
Odešel, kulhaje po mokré cestičce. Zavřela jsem dveře, vrátila se ke stolu a uviděla, jak Iva stříhá látku podle narýsované linie.
Dřív jsem se bála cokoli střihnout: šaty, rodinnou fotku, starý zvyk snášet. Teď nůžky snadno projely materiálem.
Za oknem hasnulo světlo, v pokoji bylo čím dál víc místa – jako by spolu s posledním střihem navždy odešel člověk, který zabíral příliš mnoho prostoru.