Václav stál uprostřed prostorného, měkkým světlem zalitého obývacího pokoje a shovívavě hleděl na manželku. Připadal si, jako by právě vyhrál ve Sportce. Padesátiletý muž měl pocit, že je teď na vrcholu sil, a nadcházející velká změna v osobním životě mu jen dodávala sebevědomí vítěze.
„Miluše, prosím tě, bez scén,“ řekl sametovým, mírně povýšeným tónem a zapínal si knoflík u saka. „Jsme dospělí. Potkal jsem jinou ženu. Možná jsi to tušila, nevím… Zkrátka je jí třicet a něco mezi námi opravdu je. Nechci žádnou dvojí hru, takže ti to říkám na rovinu: rozvádíme se a od dneška spolu nežijeme.“
Pětačtyřicetiletá Miluše seděla v koženém křesle. Efektní, sebejistá žena si nezačala lomit rukama, neběžela pro kapky a nechtěla nic řešit.
Mlčky se napila kávy z porcelánového šálku a čekala, co bude dál. Její klid Václava trochu rozhodil, ale rychle se vzpamatoval.
„Byt je, jak víš, můj. Z předmanželského majetku,“ zdůraznil, jako by zatloukal hřebík do rakve. „Nejsem zvíře, abych tě vyháněl v noci na ulici. Dávám ti dva dny na sbalení. Víkend je celej tvůj. Já s Vendulou odjedu z města, ať ti nepřekážím. V pondělí ráno se sem s ní vrátíme. Nebude potřebovat tvoje slzy, hysterie ani cizí energii v bytě. Snad stihneš vyklidit prostor?“
„Do pondělí?“ zeptala se Miluše klidným hlasem. „V pohodě. Dva dny mi stačí.“
Václav spokojeně přikývl. Líbilo se mu, že se rozvod obejde bez skandálu. Vždycky se považoval za velkorysého chlapa.
Jeho velkorysost ale končila přesně tam, kde začínaly jeho vlastní peníze. Za celých patnáct let manželství si nenechal ujít příležitost připomenout, že Miluše přišla „na jeho území“.
Jenže to území bylo před patnácti lety obyčejná betonová krabice se třemi místnostmi, bez nábytku a bez náznaku útulnosti. Václav tehdy hrdě prohlašoval, že hlavní jsou metry, a spát se dá i na matraci. Na domácnost byl patologicky skoupý. Všechny své peníze dával stranou na drahá auta, která ovšem prozíravě nechával zapsat na matku Boženu.
Miluše, žena s dobrým příjmem a skvělým vkusem, bydlet ve sparťanských podmínkách rozhodně nechtěla. Potřebovala pohodlí. Už za prvních pár měsíců manželství kompletně zařídila celý byt ze svých úspor.
To ona objednávala nábytek do pokojů a italskou kuchyňskou linku v klasickém stylu, která nikdy nevyjde z módy. To ona vybírala kvalitní vestavěné spotřebiče, platila pokládku drahé parketové podlahy, kupovala lustry a na zakázku nechávala ušít těžké závěsy, které dokonale ladily s interiérem.
Pak si Miluše našla koníčka – starožitnosti. Po celou dobu manželství si nenápadně pořizovala krásné věci. Václav se jen shovívavě ušklíbal: „Tvoje peníze, tvoje sběrače prachu, hraj si. Tohle muzejní haraburdí bych si nevzal ani zadarmo.“
Přesto požádal matku, aby o víkendu přijela, až bude Miluše balit věci.
„Mami, rozvádíme se. Všechno bude civilizované. Ale pro jistotu na Miluši dohlédni, ať si z mého bytu neodnese něco navíc.“
„Samozřejmě, Vašíku. Já jsem vždycky na tvojí straně,“ podpořila syna Božena.
Osud ale v takových chvílích miluje ironii. V sobotu ráno, když se Božena chystala k synovi, jí najednou vyskočil tlak. Musela přivolat záchranku, doktoři nařídili přísný klid na lůžku. Dozorce vypadl ze hry.
A Václav si mezitím ukládal věci do kožené tašky a u toho dával ženě poslední pokyny.
„Takže, Miluše,“ zastavil se uprostřed chodby a rozhlédl se po svém panství. „Vezmi si svoje oblečení, kosmetiku a takový ty vázičky. Jenom bez vandalismu.“
Miluše se opřela o futra, založila ruce na hrudi: „Co myslíš tím vandalismem?“
„Nesahej na vestavěné spotřebiče. Jsou namontovaný do týhle kuchyně, takže jsou součástí bytu. Trouba, myčka – všechno zůstává na místě, jsem na to zvyklej. A tu starožitnou komodu v ložnici taky nech.“
„Komodu?“ Miluše mírně zvedla obočí. „Vždyť jsi jí říkal dříví.“
„Vendule se bude líbit,“ odsekl Václav. „Celkově je z toho bytu nadšená. Říká, že mám skvělej vkus. Takže mi tady nenič interiér.“
Vendula z toho skutečně byla nadšená. Třicetiletá žena, která pracovala jako recepční v kosmetickém salonu, si upřímně myslela, že vytáhla šťastný tiket. Václav se jí zdál jako zámožný, solidní estét. Na všech fotkách na sociálních sítích pózoval buď v hlubokém koženém křesle, před drahými obrazy, nebo opřený o tu vyřezávanou starožitnou komodu. Vendula byla naprosto přesvědčená, že se stěhuje do luxusního bytu bohatého muže, který jí zajistí spokojený život.
„Jak myslíš, Václave,“ na rtech Miluše se mihl sotva znatelný studený úsměv. „Vezmu si jenom svoje.“
„To jsem rád. Dobře, že to zvládáš bez hádek. Vždycky jsem věděl, že jsi chytrá a nepůjdeš proti mně. Klíče nemusíš nechávat, v pondělí prostě vyměním zámky,“ popadl tašku a vyšel ze dveří s představou triumfálního návratu s novou ženou.
Když už se Václav s Vendulou ubytovali v hotelu v lázních, přišla mu zpráva od matky.
„Vašíku, nemůžu se k tobě dovolat. Vyskočil mi tlak, byla tu záchranka, nepřijedu, abych Miluši pohlídala.“
Václav zaklel. Zrušit pobyt s novou milenkou nechtěl a nemohl. „Vždyť Miluše nic neodnese. Není typ,“ pomyslel si a odepsal matce zdvořilostní SMS. Ať se prý šetří.
Mezitím Miluše hned po Václavově odjezdu vytočila číslo, které si připravila už večer.
„Dobrý den, tady Miluše. Volala jsem vám včera. Ano, adresa je stejná. Čekám vás za hodinu. Potřebuju největší auto, jaký máte. Ano, i s nářadím. Demontovat se bude hodně.“
Hned poté potvrdila rezervaci skladu na uskladnění osobních věcí. Za ty dva dny, které jí dal bývalý muž na vystěhování, nebylo možné najít volný byt k dlouhodobému pronájmu. Miluše se rozhodla, že zatím bude bydlet u mámy, než najde vhodnou variantu.
V poledne přišlo do bytu šest silných chlapů v pracovních kombinézách. S nimi přijel profesionální elektrikář a specialista na montáž a demontáž nábytku.
„Kde začneme, paní?“ zeptal se věcně mistr a prohlédl si rozsah práce.
„Začneme úplně vším,“ odpověděla klidně Miluše. „Demontujeme dvířka z kuchyně. Vytáhneme varnou desku, troubu, digestoř, mikrovlnku a myčku. Pak čalouněný nábytek a ložnici. Starožitnosti zabalit do trojité bublinkové fólie, každej roh osobně zkontroluju.“
Práce se rozjela. Bytem se nesl zvuk šroubováků a šustění balicí pásky. Nebylo to hysterický sbalení věcí uražený manželky – byla to přesná, chladnokrevná logistická operace. Miluše řídila proces s grácií velitele.
Z oken zmizely těžký sametový závěsy, ze stěn obrazy. Elektrikář odpojoval a sundával drahý lustry a nástěnný světla, místo nich nechával obyčejný žárovky.
Italský parkety zaskřípaly pod těžkýma botama stěhováků, který vynášeli koženou sedačku, skříň, vyřezávanou komodu i spotřebiče. Byt rychle ztrácel lesk a měnil se v dutou, smutnou betonovou krabici, kterou byl před patnácti lety.
V sobotu večer byl obrovskej stěhovací vůz zaparkovanej před vchodem nacpanej až po střechu. Mistr si utřel pot z čela a naposledy vešel do bytu. Miluše stála uprostřed prázdný, vykuchaný kuchyně.
„Paní,“ řekl muž ztěžka. „Je to problém. Do auta se nevejde ani krabička od sirek. Máme to plný až po strop, dveře se zavírají jen tak tak. Zůstaly tady jídelní stůl a židle. Máme kvůli nim poslat druhý auto?“
Miluše pohlédla na pořádnej dřevěnej stůl a osamělou židli, která vedle něj stála.
„Ne, nemusíte,“ usmála se. „Nechte to tady. Bude to můj rozlučkovej dárek pro novomanžele. Přece musí na čem stavět společnou budoucnost.“
Ještě jednou přejela pohledem holý stěny s trčícíma drátama a vyšla, zavřela za sebou dveře.
Pondělní ráno bylo slunečný. Václav zaparkoval před vchodem, galantně otevřel dveře Vendule a pomohl jí s kuframa. Ona byla připravená překročit práh luxusního bytu v roli nový paní domu.
„Tak jsme doma, zlatíčko,“ prohlásil slavnostně Václav a otočil klíčem.
Otevřel dveře a nechal Vendulu projít první.
Udělala dva kroky do předsíně. Ťuk-ťuk. Zvuk jejích podpatků se rozezlehal dutou, do uší řezající ozvěnou po prázdným bytě.
Vendula ztuhla. Václav, kterej šel za ní, do ní narazil a rozhořčeně vzhlédl. Slova mu zůstala v krku.
Před nima se táhl úplně prázdnej byt. V obýváku nebyl žádnej nábytek, žádná televize, žádný obrazy ani závěsy. Místo skvostnýho křišťálovýho lustru se pod stropem smutně houpala holá žárovka. Z ložnice koukala prázdnota – žádná postel, žádná starožitná komoda, která se Vendule tak líbila.
Václav v šoku vyrazil do kuchyně. Tam, kde v pátek stála drahá italská linka s vestavěnýma spotřebičema, teď trčely vývody vodovodního potrubí a černaly zásuvky.
Uprostřed tý zvonící prázdnoty stál jedinej stůl a jedna židle. Na stole se matně leskly Milušiny klíče.
„Václave…“ hlas Venduly se zadrhl a změnil se v tenkej pískot. Pomalu se otočila. Ve tváři se jí mísilo nepochopení a sílící vztek. „Co to je?! Kde je všechno? Kde je nábytek?! Kde jsou spotřebiče?!“
„Miluše…“ vykoktal jenom ohromenej muž a přejížděl pohledem od podlahy k prázdnejm stěnám.
„Ty jsi říkal, že máš zařízenej byt! Říkal jsi, že tu budeme bydlet v pohodlí! Budeme spát na tý židli na střídačku?! Tak objednávej novej nábytek, hned!“
Václav polkl naprázdno. Dobře věděl, že peníze na novej nábytek, natož v takový kvalitě, nemá. Všechny úspory měl v autě, který nechal zapsat na matku, a do výplaty zbývaly dva tejdny. Aby znovu zařídil třípokojovej byt aspoň těma nejlevnějšíma skříněma a postelema, musel by si vzít obrovskou půjčku. A dnes v noci je čekalo spaní buď na podlaze, nebo cesta do pronajatý garsonky k Vendule.
Opřel se o zeď a vzpomněl si na Milušiny slova z jejich posledního rozhovoru: „Vezmu si jenom svoje…“ A bývalá žena dodržela slovo: nesáhla na jeho stěny. Vzala si jen to, co patřilo jí…
Víte, mě vždycky upřímně pobavily ty papírový nářky z telenovel. Ach, on si našel jinou! Já si sbalím kabelku, hrdě zvednu hlavu, setřu slzu a odejdu do západu slunce, a nechám jim všechno, co jsem nadřela.
Z jakýho důvodu by dospělá, zavedená žena měla sponzorovat cizí štěstí? Hrdost není odejít s jedním kufrem a velkoryse přenechat exmanželovi svůj komfort. Hrdost je vzít si svoje, zaplacený z vlastních peněz, a nechat drzouna přesně s tím, co si zaslouží. Václav se tak chlubil svýma „předmanželskejma metrama“? Prosím. Miluše mu vrátila jeho betonovou krabici v původní podobě. Užijte si to, lidi.