Maminka je vyčerpaná
Ivana křičí na prodavačku v Albertu tak hlasitě, že se prodavačce třesou ruce.
To vám to bude ještě dlouho trvat?! Když neumíte normálně pracovat, tak zůstaňte doma!
Promiňte, odpovídá starší žena, která i tak načítá zboží opravdu rychle, teď se jí však podaří přidat ještě víc.
Ivano, jemně se jí dotkne muž po lokti už toho nech, pojďme.
Žena se k němu prudce otočí:
Ty buď zticha! Tebe se nikdo neptal!
Lukáš sklápí oči a mlčí. Jako vždy.
***
Doma voní vývar a pečené kuře s majoránkou. Tchyně, paní Věra Novotná, stojí u sporáku a míchá polévku.
No, už jste zpátky! Udělala jsem kuřecí polévku s nudlemi. Sedněte si, naberu vám.
Kolikrát jsem říkala, ať se nepletete do mé kuchyně? procedí Ivana mezi zuby. Bydlíte snad tady, nebo jste jen na návštěvě?
Věra Novotná zbledne a odloží vařečku.
Já jsem chtěla jen pomoct
Nemusíte mi pomáhat! Zvládnu to sama!
Ze svého pokoje vyběhne sedmiletý Jirka:
Mami, ahoj! Honza z vedlejšího vchodu mi řekl, že jsem srab! Ale já nejsem, viď?
Jirko, nech mě, štěkne Ivana. Nevidíš, že mám práci?
Chlapec ztuhne, pohlédne k babičce. Ta se raději dívá jinam.
Ivana zabouchne za sebou dveře do ložnice.
***
Tak to u nich bývá téměř každý den.
Jeden den stejný jako druhý. Ivana se probudí naštvaná, uléhá naštvaná, a mezitím seřve každého, kdo se jí připlete do cesty. Manžela, tchyni, syna, prodavačku, kolegyni, i cizí lidi na ulici.
Občas, hodně vzácně, jí bleskne hlavou: Pane Bože, co to dělám? Ale tahle myšlenka spadne do temnoty, odkud není cesta ven.
Lukáš všechno snáší. Už si zvykl. Po deseti letech manželství má jasno: mlčet a být nenápadný.
Dělá dvě práce, nosí domů výplatu, udělá, co řekne. Když Ivana v noci usne, chodí na kuchyň, dá si čaj a dlouho zírá před sebe. Přemýšlí.
Věra Novotná přijela pomáhat s Jirkou před třemi měsíci, když rodiče začali chodit na celé dny do práce.
Přijala to, ale každý den snáší Ivanin posmutnělý, převážně nazlobený pohled.
JirkaJirka jen žije. Běhá, hraje si, ptá se. Vždycky, když jde za mámou, narazí jako na skleněnou zeď.
Nejdřív plakal. Pak přestal. Tráví čas s babičkou a mlčky sedí u stolu tam je bezpečno.
***
V pátek se stane to, co už několikrát.
Ivana se vrací z práce rozzuřená: šéf na ni řval, kolegyně ji podrazila, v tramvaji jí někdo šlápl na nohu.
Těsně před jejími dveřmi Jirka rozlije jahodový džus na nový béžový gauč na splátky.
Chlapec stojí zděšeně s prázdnou sklenicí a sleduje rudou skvrnu, jak se rozlévá po látce.
Co jsi to udělal?! vykřikne Ivana hned ve dveřích, víš ty vůbec, kolik ten gauč stál korun?!
Mami, bylo to omylem. Prosím, nekřič. Bojím se tě
Bojí se! Ivana je ještě vzteklejší, jenom ničíš a kazíš všechno! Kvůli tobě se nedá žít!
Mami, promiň…
Mazej do pokoje! Ať tě nevidím!
Jirka odejde. Ivana ještě chvíli řve do prázdna, dokud ji nebolí v krku.
***
V noci nemůže spát. Jde do kuchyně, posadí se k oknu. Venku prší.
Dívá se na kapky stékající po skle a myslí na to, jak ji všechno unavuje. Jak by chtěla, aby to konečně skončilo. Aby ji všichni nechali být. Aby byl klid.
Ani si nevšimne, že při tom všem usnula u stolu.
Probudí ji chlad, je čtyři ráno.
V bytě je ticho. Lukáš spí, Věra spí, Jirka spí.
Vstane, jde na chodbu. Míjí Jirkův pokoj. Dveře jsou pootevřené. Nakoukne dovnitř, jen aby zkontrolovala, jestli není odkrytý.
Jirka spí, stočený do klubíčka a objímá polštář. Na stole vedle postele leží otevřený sešit, běžný školní, ale na deskách má tanky.
Ivana chce odejít, když tu zahlédne na stránce: Maminka
Sebere sešit, sedne si na postel k synovi a začte se.
Je to deník.
První zápis je ze září.
Dnes na mě zase maminka křičela. Taťka řekl, že je unavená. Chtěl jsem ji obejmout, ale odstrčila mě. To proto, že jsem zlý.
Ivana polkne. Otočí stránku.
Říjen. Dneska má babička narozeniny. Nakreslil jsem jí obrázek s kytičkami. Chtěl jsem ho dát ráno, ale maminka zase křičela na taťku, tak jsem radši obrázek schoval pod polštář. Dám ho asi zítra, až maminka nebude doma.
Další zápis.
Listopad. Rozbil jsem autíčko, co mi koupil taťka. Schválně. Myslel jsem, že když rozbiju něco svého, maminka křičet nebude. Ale stejně křičela. Řekla, že si ničeho nevážím. A že jsem hloupý.
Ivaně se třesou ruce.
Prosinec. Brzy budou Vánoce. Napsal jsem Ježíškovi, abych si přál, aby maminka už nekřičela. Škoda, že tohle se nedá dostat.
Leden. Ve škole jsme psali, čím chceme být, až budeme dospělí. Napsal jsem, že chci být neviditelný. Aby mě maminka neviděla a nikdy na mě nekřičela. Paní učitelka se divila a volala taťkovi. Taťka přišel, povídal si se mnou. Řekl, že maminka je vlastně hodná, jen má teď těžké období. Vím. Pamatuju si, jaká byla dřív. Objímala mě. Smála se. Teď už se nesměje. Nikdy.
Ivana sedí, ani se nehne. Slzy jí padají na sešit a rozpíjejí písmo.
Únor. Dneska jsem vylil džus na gauč. Maminka křičela dlouho.
Když křičí, mám pocit, že po kouskách umírám. Nejdřív uši, pak srdce, pak duše. Ležel jsem a zavřel oči. Říkal jsem si: Kdybych ve spánku umřel, brečela by? Nebo by si řekla: To je dobře, je o starost míň?
Sešit jí vypadl z ruky. Ramena se jí otřásají, ale nemá sílu plakat nahlas. Bojí se, že syna probudí. Bojí se, že ji uvidí takovou. Bojí se všeho.
Sedí tam dlouho. Dvacet minut, možná i hodinu. Pak uzavře sešit, položí zpět. Odejde.
Vrací se k sobě. Lehne si vedle Lukáše. Dívá se do stropu až do rána.
***
Ráno je Jirka první vzhůru.
Otevře oči, protáhne se, sedne si na posteli. Uvidí, že dveře jsou pootevřené a vybaví se mu včerejšek. Povzdechne si.
Vyjde do chodby, poslouchá. Ticho. Divné. V tuhle dobu už zpravidla maminka rachotí nádobím a zuří, že všichni spí jak zabití.
Nakoukne do kuchyně.
Maminka sedí u stolu. Nekřičí, nerachotí. Jen sedí a hledí z okna. Před ní čaj, dávno studený.
Mami? osloví ji Jirka nesměle.
Otočí se. Má v obličeji zvláštní výraz není ani naštvaná, ani unavená. Jirka tomu nerozumí.
Dobré ráno, řekne Ivana tiše. Pojď snídat.
Sednou ke stolu. Máma mu přistrčí talíř s kaší, sedne si naproti.
Jirka klopí oči, čeká na výbuch. Ten však nepřijde.
Mami, nakonec se odhodlá, co se děje?
Nic.
A proč mlčíš?
Přemýšlím.
Nad čím?
Ivana se na syna dlouho zadívá. Pak natáhne ruku a pohladí ho po hlavě. Jen tak, bez vysvětlení.
Myslím na tebe, řekne. Na nás.
Jirka se zarazí s lžící v puse.
Mami, nejsi nemocná?
Ne, Jirko. Naopak začínám se uzdravovat.
Sice nerozumí, ale kývne. Je mu to jedno, hlavně že maminka nekřičí.
Sněz to, řekne Ivana. Musíš do školy.
Jirka dopije čaj, jde se oblékat. U dveří se na chvíli zastaví.
Mami A večer už nebudeš zase křičet?
Ivana k němu přiklekne, kouká mu do očí.
Poslouchej, řekne. Nevím, jestli to zvládnu vždycky. Ale vážně se budu snažit neřvát. Aby ses už nikdy nebál. Rozumíš?
Jirka přikývne.
A když se mi to nepovede? zašeptá.
Tak mi to řekni. Prostě: Zase? A já si vzpomenu.
Na co vzpomeneš?
Na všechno, Ivana ho políbí na čelo. Běž.
Jirka odejde.
Ivana zůstane stát v předsíni. Slyší, jak cvakly dveře výtahu. Pak přišlo ticho.
Z pokoje vyjde Lukáš, rozcuchaný, ospalý.
Proč jsi vzhůru tak brzy? ptá se.
Nemohla jsem spát.
Chvíli na ni pozorně hledí.
Je ti dobře?
Je, odpoví Ivana. Jdi snídat.
Lukáš jde do kuchyně. Ivana za ním.
Sednou si ke stolu. Lukáš si nalije čaj
Lukáši, náhle se Ivana zeptá. Proč mě vlastně miluješ?
Zakucká se.
Cože?
Proč mě miluješ? Já jsem vždyť jsem jak monstrum.
Lukáš odloží hrnek a důkladně se na ni podívá.
Ty nejsi monstrum, řekne tiše. Jen jsi zapomněla, jaká jsi doopravdy.
Jaká jsem?
Jsi různá, Lukáš se usměje koutkem. Umíš být vřelá, vtipná, něžná. Umíš obejmout tak, že z toho bolí žebra Já to pořád vím, Ivano. Ty jen zapomněla
Ivana mlčí.
Pořád doufám, že budeš zase tím, kým jsi bývala, říká Lukáš. Jak dlouho to potrvá, tak dlouho počkám.
Ivana ho chytne za ruku.
***
Ten den poprvé na nikoho nekřičí.
Jirka přijde ze školy, hodí aktovku, běží k ní a obejme ji.
Mamino, dneska jsem dostal jedničku!
Šikulko! pochválí ho Ivana. Jsem na tebe pyšná!
Chlapec zůstane ohromeně stát.
Opravdu?
Opravdu.
Jirka se usměje. Tak rozpačitě a šťastně, jak už dlouho ne.
Mami, představ si dneska jsem ve škole přemýšlel, jaké by to bylo, kdybys mě večer jen tak objala. A ty jsi mě fakt objala.
Ty můj blázínku, Ivana ho pevně stiskne. Teď tě budu objímat každý den!
***
Večer zajde Ivana do jeho pokoje. Jirka už spí. Na stole leží ten sešit.
Ivana ho otevře, přejde na poslední stránku. Vezme do ruky propisku a pod jeho věty napíše:
Jirko, mám tě ráda. Odpusť mi. Budu se opravdu snažit.
MaminkaDlouho sedí u jeho postele a sleduje, jak Jirka klidně oddechuje. Přes okno proniká měsíční světlo, které se jemně klouže po polštáři i po tváři jejího syna. Pohladí ho po vlasech a cítí, jak se napětí jejího těla pomalu rozpouští.
Nebojuje sama se sebou, ani s ostatními poprvé po dlouhé době jen existuje tady a teď. Všechno bolavé, co v sobě skrývala, zůstane na chvíli v předsíni, za zavřenými dveřmi.
Pak lehce políbí Jirku na tvář, zvedne se a nenápadně vyjde ven. Vyběhne ještě do chodby, kde visí starý kabát její maminky jediná vzpomínka na něhu z dětství. Přitiskne tvář na límec, na chvilku zavře oči.
Z hluboka se nadechne a v té chvíli ví, že zítřek bude možná stejně těžký, ale bude jiný. Udělá první krok k tomu, aby se doma znovu objevilo světlo, byť třeba velmi pozvolna.
Věra tiše postává ve dveřích. Jen pohlédne na umytou kuchyň, na dopsaný sešit, na dceru, která se po letech poprvé usmívá byť nepatrně. Roztáhne náruč a Ivana do ní zapadne, ani neví jak. Dvě ženy, obě unavené, obě odhodlané tentokrát všechno nezničit.
Zítra ráno udělám kakao, zašeptá Věra.
Ano. A já zas polévku. Ivana se pousměje a v tom úsměvu je nová, možná trochu neohrabaná víra.
Tehdy poprvé po letech jejich domov na chvíli voní nejen jídlem, ale také pokojem.
Za dveřmi pokojíčku se Jirka ve spánku usměje a nevědomky sevře polštář ještě o něco pevněji. Některá přání se neplní pod stromeček ale někdy začnou jen obyčejným objetím.
A těžká srdce, která si už myslela, že se nikdy nezvednou, se přeci jen pomalu učí létat.
