Lovec snů
Zase?! Simčo, Simčo! Vstávej! Jinak vzbudí mladší! Drž ji! Helena sklouzla z postele a zatřásla sestrou za rameno. Kdy už se konečně uklidní…
Sonja se házela v posteli a její sténání, dlouhé a plné bolesti, naplnilo pokoj tak, že člověk měl pocit, že někdo stojí za ním.
To je jak z špatného hororu! Simona si strhla peřinu a se zavřenýma očima se loudala k Sonjině posteli.
Přehodila přes ni svoji peřinu a lehla si vedle, objala sestru a začala tiše zpívat:
Hajaj, hajaj, nespinkej na kraji… Panebože! Heli! Jaképak uspávanky, celá hoří! Probuď mámu!
Helena nerozhodně přešlápla vedle postele, pak si povzdechla a přece jen šla do rodičovské ložnice. Co jiného? Sonja je pořád dítě jako ostatní a máma by jí i Simonu pokárala, kdyby něco tajily.
V ložnici bylo ticho. Helena sáhla přes kolébku malého Petra, která stála u rodičovské postele, a pohladila maminku po rameni.
Maminko…
Oči, stejně hnědé jako Heleniny, se otevřely okamžitě, jako by Jana ani nespala, její hřejivá ruka pohladila dceřiny prsty.
Co se děje, holčičko?
Sonje je špatně! Máma, asi má horečku, je horká jako žehlička!
Petr tiše zakňoural a Jana hned začala zpívat, tak jako před chvílí Simona:
Hajaj, hajaj…
Jemnými prsty vzala dceřino zápěstí a položila ji ruku na bok bratra.
Pohoupej ho, ať se nevzbudí. Já jdu za Sonjou…
Jakoby včerejší bolest zad z pádu ze štaflí při úklidu ani nebyla, Jana se zvedla, rychle přeběhla po špičkách do pokojíčku a zaposlouchala se do tmy spícího domu.
Dům byl její chloubou. Kolikrát slyšela, že stavba domu je jejich konec, že by měli raději byt ve městě.
Příbuzní jen krčili rameny a vůbec se nebáli poznamenat:
Na co takové sídlo? Stejně děti nemáte!
Janině srdci to bodalo, hlava se skláněla, jakoby ji někdo tvrdý a bezcitný chtěl úplně srazit. Nemůžeš být matka? Tak na svět hleď skloněná! Hrdost není na místě!
Kolikrát přišla Jana smutná z dalšího setkání s matkou či tetami, Miroslav ji jen objal, divil se, jak přesně její tvář zapadne do jamky u jeho krku. Spojili se, cítili navzájem i nejtajnější myšlenky. Jako by jeden bez druhého nemohli cítit vůbec nic.
Neber si to! Neřeš! Oni nic nevědí.
Ale Miroslave, mají pravdu! Nikdy nebudou děti…
Ještě uvidíme! stiskl rty Miroslav a slíbil si, že udělá všechno, aby ženina touha nebyla marná.
Zdálo se, že když je peněz dost a člověk žije blízko Prahy, všechno je možné. Ale klinika tady, druhá tam, pohovory, vyšetření… Všude zamítnutí. Lékaři jen krčili rameny:
Nejsme kouzelníci.
Jana pak tajila oči i před mužem, dlouho nedokázala říct, co má na srdci už rozhodnuté. Jen když Miroslav zmínil stavbu domu, našla odvahu:
Beze mě, Mirku… Já tě miluju, ale zasloužíš si rodinu. Když ti dítě nemůžu dát, rozvedeme se.
To by ses načekala! Miroslav, pořádně rozzlobený, postavil hrnek s horkým čajem na stůl a drbal si spálené ucho. Jano! Přestaň s tím! Jsem prostý chlap, řeknu klidně česky, co si myslím! Tvoje máma tím nebude nadšená! Co by ne! Má zeťáka, co nenajde slušná slova a jen brblá! Ale ať! Kdo říká, že tě někam pustím, nedej bože! Odpusť, jsi tvrdohlavá… Jinak tě nenazvu, ale urážení je tvůj obor!
Já?! Jana udiveně zvedla oči, zapomněla, že chtěla brečet.
Kdo jiný?! Bloudíš? Potřebuju tebe! Děti, pokud přijdou, tak dobře, pokud ne… Třeba to tak má být. Ne každý je určen být rodičem…
I tak Jana po tom rozhovoru nenašla klid. Teď je Miroslav mladý, silný, ale později si vzpomene, co bylo ztraceno. A bude pozdě.
Jenže Miroslav se nedal. Čekal na svoji radostnou vyvolenou moc dlouho.
Manželství s Miroslavem bylo pro Janu už druhé.
Poprvé se vdávala v devatenácti. Ne tolik z touhy být manželkou, spíš aby utekla z domova, unikla matčinu dohledu a karhání.
S matkou měla Jana vždy zvláštní vztah. Božena Dvořáková, její matka, střídala okamžiky, kdy Janu milovala, vyprávěla sousedkám, jak je výjimečná, a dny, kdy byla tvrdá až ke krutosti a nechápala, co že na dceři ještě nedávno obdivovala.
Jak jsem mohla mít takové neštěstí za dítě? Někdy jsi génius, někdy… co to máš v hlavě?!
Jana na takové otázky odpověď neměla. Sklopený pohled, trpěla maminčině přísnosti a stále se v duchu ptala, jak milovat někoho, kdo pořád křičí…
Kdyby se tehdy zeptal někdo, jestli má mámu ráda, odpověděla by bez váhání: “Ano!” Nejde nemít rád matku! Ale časem pochopila, že titul a kariéra nedělají člověka vlídným. Božena byla schopná zaujmout všechny, chodila mezi lidmi s jistotou, s každým našla řeč. Jen s Janou ne.
Mami, proč mě nemáš ráda? vytrysklo Janě jednou těsně před svatbou, když matka zkritizovala její pečlivě vybrané svatební šaty.
Neříkej hlouposti!
Kdepak hlouposti… Ať udělám cokoli, nikdy to není správně…
Udělej to správně! Pak bude vše v pořádku! Jano! Přestaň mi ničit nervy! Chceš se vdávat? Dobře, ale nechtěj po mně, abych tvůj výběr schválila, je tvůj. Pak mi nevyčítej, že jsem tě neupozornila! Být mámou neznamená pořád muchlat dítě! Občas je třeba plácnout.
Občas…
Přestaň! Až budeš mít vlastní děti, pochopíš!
Co pochopím, mami?
Jak je těžké dítě milovat! Jak je těžké mu to ukázat!
O tom teď ne…
A o čem? Táta měl vždy své zájmy, já tě vychovala sama. Kdyby to byl syn…
Tehdy Jana pochopila, co v jejich rodině chybělo. Po rozhovorech s tetami poznala, že rodiče snili o klukovi, ona byla rozpačitě přijatá.
Proboha, středověk! bloumala parkem. Kluk je něco, holka ne? Nesmysl… Až budu mít děti, nikdy je takhle dělit nebudu. Doufám… Bože, proč se rodiče někdy chovají tak? Dá se tomu zabránit? Ne, já nechci opakovat chyby. Pomoz mi najít správnou cestu…
Svatba byla honosná a bezduchá. V korzetu se Jana těžko dýchala, matka ji objímala a pyšně se chlubila:
Holčičko, jak je všechno krásné! Jsi šťastná?
Jana jen přikyvovala a nic neříkala, nechtěla slyšet další výčitky a kazit si den, který měl být prý nejšťastnějším.
Její první manželství nemělo dlouhého trvání. Když po potratu manžel sbalil kufry a odešel, ani nepočke, až ji pustí z porodnice.
Byt, který jí rodiče koupili, zpustl a matka jen vesele povídala cestou domů:
Pronajmeme a ty půjdeš k nám. Už bylo dost. Teď hodná holka, vystuduješ a najdeme ti slušného muže. Důvěřovat svému výběru byla chyba.
Jana mlčela. S otcem se domluvila jinak.
Tati, jestli mě máš aspoň trochu rád, nech mě žít samostatně. Teď nemohu být u vás.
Proč?
Bolí to…
Kupodivu otec pochopil a navzdory matčiným protestům jí určil podporu a matce zakázal vměšovat se do jejich vztahu.
Rozhodl jsem se.
Matka tentokrát ani neoponovala, jen když Jana po půl roce nastoupila na poloviční úvazek a vzdala se pomoci.
Nech jí peníze. Co si vydělá? Schovej jí je. Nebude chtít teď, později třeba vezme.
Jana dokončila univerzitu, povýšili ji, ale osobní štěstí nenacházela. Příroda ji neokrutně, ale chyběla ona jiskra, kvůli které by šli muži přes hory. Byla jako uhasínající uhlík…
A důvod byl jasný.
Komplikace po předčasném porodu znamenaly, že uslyšela ortel: dítě už mít nebude.
Ta zpráva ji zlomila. Do práce chodila, doma, kde byla s rodiči, jen přežívala. Všimli si toho všichni.
Co s ní je, Boženo? sestra Boženy, Olga, na ni tlačila.
Ale co? Vypadá v pořádku…
Jen se na ni podívej! Jako socha… Oči prázdné…
Jana o těch hovorech ani nevěděla, nejprve jí vůbec nedošlo, proč se najednou konají tak časté rodinné sešlosti, na kterých tetiny zvaly mladé muže na návštěvu.
Na jedné z těchto oslav se Jana seznámila s Miroslavem.
Nebyl pozvaným hostem, vezl tetu s rodinou na chalupu. Nečekal, že elegantní dívka v bílé bundě nasedne do jeho vozu u vrátek a řekne:
Do města!
Proč jí tehdy došla trpělivost? Tolik let už poslouchala recitace u rodinných stolů, kam stavěli na stoličku všechny děti a učili je recitovat pro maminku. Prošla si tím každá dívka rodiny. Divila se soucitu s dalším rozpačitým dítětem, radši by s ním utekla, než zažívat vzornou rodinnou výchovu, kde nejdůležitější bylo dobře vyslovovat a umět používat příbory. Nebylo na tom nic špatného, ale Jana věděla, že city jsou v jejich rodině vždy druhotné.
Miroslav nekladl žádné otázky. Dovezl Janu domů a když zjistila, že nemá peněženku a zamumlala nervózně:
Jejda, nemám u sebe peníze, nechala jsem kabelku na chalupě…
Nevadí, usměj se na mě, a bude srovnáno.
Jana zatvrzele odmítla. Vyběhla domů, vzala peníze, vrátila se, ale auto už bylo pryč.
To nezůstalo v rodině bez povšimnutí. Matka jí udělala scénu kvůli pošlapání rodinných hodnot, otec tentokrát mlčel, jen jí připomenul, že by měla někoho informovat, až se rozhodne odejít dřív.
Druhý den ráno už Miroslav znovu čekal před domem. Jana, chvátající do práce na podpatcích, se zamyslela, když mu sedla do vozu.
Tak, sedni si k mně dopředu! Povídá se líp.
Od toho rána spolu trávili každý den.
Jana byla opatrná, bála se vlastních citů. Ona, dcera vědkyně a podnikatele, a taxikář? Bylo jasné, že rodině se to líbit nebude. Ale v Miroslavovi bylo něco hřejivého, klidného, co ji rozhodlo přesvědčit. Na mámu dále nehleděla.
Matka však spustila pravý poprask.
Proklínám tě! Slyšíš mě? Připravím tě o všechno… Jana, vzpamatuj se! To není partner pro tebe!
Ale Jana poprvé v životě věděla, co chce, a nenechala se zviklat.
O svém problému Miroslava informovala dávno před svatbou.
Co tomu říkáš? kroutila v dlaních Miroslavem darovaného usmívajícího se plyšáka, neodvážila se na muže podívat. Možná nebudeme mít děti… Rozumíš tomu?
Co na tom, mám tě rád takovou, jaká jsi. Neberu si tě jen kvůli potomkům.
Ale teď to říkáš ty…
Řeknu to i za deset let, neměj strach.
Vzali se na radnici, oslavu měli na vesnici u Miroslavových rodičů. Janini rodiče odmítli přijet. Otec se nakonec objevil, popřál stroze a jel zpátky, což Janu překvapilo.
Jana však u Miroslavových rodičů záhy našla pochopení.
Je taková hubená… budoucí tchyně, paní Tereza, kroutila hlavou. Miroslave, budeš ji muset krmit! Když vařit neumí, já tě to naučila, tak to zvládneš taky. Nesmíš být zamračená, Jano! Život je krátký na smutky! Pojď, pomůžeš mi dělat marmeládu, chlapům nevěřím ani nos mezi oči!
Mámo! Miroslav se smíchem sledoval, jak se Jana v novém prostředí rozkoukává.
Na cizí kuchyni, u stolu pokrytého voskovaným ubrusem, Jana pochopila, že se jí nové prostředí líbí.
Líbil se jí dům naplněný teplem, stejně jako byl hřejivý Miroslav. Byli otevření, ne jako její rodina, kde bylo hlavní “držet dekorum”. Nikoho neodmítali a recept na nejlepší jahodovou marmeládu už jí svěřili.
I když Tereza zjistila, že Jana nemůže mít děti, objala ji.
Ale zlato, neplač! Všechno není naše věc, ono se to nějak zařídí. Uvidíš! Bude i ve vašem domě štěstí, uvidíš…
My ale dům ještě ani nemáme…
Ale budete, vybrala sis správně! Muž stojí za rozhodnutím, a on tě má rád… Dej mu šanci, buď oporou, a bude vše správně.
Jana otevřenosti své tchyně uvěřila časem. Nebylo v ní nic falešného, žila s klidem člověka, který bere vše, co přijde, dobré i zlé.
Právě Tereza přišla s nápadem na adopci, když slyšela o Janiných pochybách.
Vyberte si děťátko a vychovejte ho! I mě adoptovali, a neznala jsem větší lásku než rodiče, co mě vychovali.
Janě ta slova utkvíla. Už mámina slova poslouchala jedním uchem a druhým ven.
Dům rostl pod rukama, hodně si Miroslav udělal s otcem sám. Přes týden byl v malém kanceláři, o víkendech na stavbě. Otec Janě nabídl pomoc a ona ji ráda přijala.
Mezitím Jana, jako advokátka, si budovala reputaci a přemýšlela nad dalším životem.
Školu pro pěstouny absolvovali a Miroslav s Janou začali hledat své dítě.
Netkalo jim to dlouho. Zavolala Tereza, že jejich dávní sousedé, rodina Novákových, při požáru o děti přišli. Tereza znala děti od mala, hlavně starší holky byly podle ní poklad. Navrhla adoptovat všechny tři sedmiletou Simonu, šestiletou Helenu, a dvouletého Sašu.
Jana než stihla pochopit, co se děje, stala se maminkou hned třem dětem.
Děvčata se nebála dlouho, brzy přišla za Janou a vážně prohlásila:
Neboj se, vidíme, že jsi hodná.
Saša se za pár týdnů rozběhl za Janou všude, na pohlazení byl připraven vždy.
Janini příbuzní byli zděšení.
Proboha! Tři děti s takovým původem! Jak vám je mohli dát?!
Mami, jsem právnička…
No právě, naučili tě na svoji hlavu! Jano…
Dost! Celý život jsem dělala, jak jsi chtěla ty! Teď je řada na mně!
Ukončila hovor, položila telefon. Poprvé v životě ucítila, že dospěla.
Rok, dva, tři… Děti rostly, radost střídala starosti. Jana omezila práci z domova na minimum, žila hlavně rodinou.
Když zjistila, že čeká dítě, nemohla tomu věřit. Všechno připisovala únavě, nakonec ji manžel dokopal k vyšetření.
Tereza, zrovna v návštěvě, měkce poznamenala:
Poslouchej manžela, holka! U doktora se dozvíš stejně, co já už dávno vím… Až se vrátíte, posnídáte!
A když Jana slyšela lékaře, nemohla zprávě uvěřit.
To není možné, to si děláte legraci!
Podívejte se sama! Tady na ultrazvuku vaše malé “nemožné”! Chcete zavolat manžela?
Zavolejte…
Jana brečela štěstím, když poprvé spatřila dítě.
Petr se narodil v zimě a přinesl do domova spoustu štěstí i zmatku.
Simona s Helenou brali narození bratra s klidem. Ale Saša žárlil, potřeboval pohlazení víc než kdy jindy.
Jana mu trpělivě vysvětlovala, že ho pořád miluje. Jenže jakmile Saša našel klid, objevil se úkol nový.
Sonja, dcerka sestřenice Anny, zůstala sirotkem po tragédii na druhém konci země.
Jana dlouho o ní nevěděla, pak přišla noční zpráva od matky, která ji rozrušeně všechno vyprávěla.
Sonju umístili do dětského domova, Jana ji ještě ten den našla a zařídila převoz domů, i když to nebylo snadné.
Dívka byla tak vyděšená, že se bála i vlastní stínu.
Nejednou ji Helena se Simonou budily ze zlého snu, Jana si k ní sedla, objala ji a říkala:
Sonjo, jsi doma. Jsme s tebou, už ti nikdo neublíží.
Ale Sonja se stále ptala:
Přijde máma brzy?
Jana, jak radila psycholožka, neříkala pravdu, ale nakonec přišla chvíle, kdy se Sonja sama zeptala:
Ona už se nevrátí?
Jana jí poprvé odpověděla prostě, pravdivě:
Ne, zlatíčko, ona už nepřijde…
Sonja tiše plakala, ale poprvé přijala objetí.
Týden střídal týden, ale noční křik v domě trval. Dívky zkoušely kdeco, dárky, hračky, ale nic nezabralo.
Pomohl Saša. Dostal u babičky Terezy knížku o indiánech, která ho zaujala a hned večer doma v pokojíku ukázal obrázek lovce snů Heleně a Simoně.
To je lovec snů! Má chránit před zlými sny!
Holky se pustily do výroby Oksana zajistila nitě a korálky, pár husích per od Terezy, a začali tvořit.
Modrá je tvoje oblíbená, červená moje, žlutá Simonina, bílá Helenina… šeptal Saša.
Lovec snů měl být překvapením. Sonja však stále v noci křičela…
V jednu takovou noc se poprvé sama natáhla k Janě, když vešla:
Neodevzdávej mě!
Jana přitiskla Sonju k sobě, a když se dotkla její čela, zalekla se.
Hoříš! Nikomu tě nedám, zlatíčko!
Ani jemu?
Komu?
Tátovi…
Tehdy Janě došlo, že Sonja byla svědkem tragédie.
Se slzami v očích měřili horečku, volali pohotovost, a Miroslav instrukcemi a improvizovanými zábaly stabilizoval situaci, než přijeli.
Ráno Jana spala u Sonji. Když otevřela oči, spatřila na zdi nový lovec snů.
Co je to? šeptem se zeptala Heleny.
Lovec snů, mami! My se Simonou jsme ho do dělaly, jak jsi spala. Saša to chtěl, prý chrání před zlými sny. Ale myslím, že tenhle není potřeba.
Proč myslíš?
Protože Sonja už jeden má. Helena významně mrkla do postele.
Opravdu?
Jistě! Celou noc tě držela za ruku a už nekřičela. Takže lovec snů jsi ty…
Možná… Ale víš co? Ona má těch lovců snů víc já, Simona, Saša, tatínek, babička, když přespává, děda… všichni…
V tu chvíli zaslechla Jana zvuk z kuchyně smála se babička Tereza, odpovídala jí Božena, dokonce se smíchem, což Janu překvapilo, zvenčí troubila Miroslavova dodávka a hlas dětí se rozléhal domem.
Tereza se objevila ve dveřích s Petříkem na rukou, mrkla na Janu a pobídla děti k obědu.
Co to tam visí? zpozorněla u postýlky.
Lovec snů! Holky to dělaly pro Sonju.
No vidíš. Láska už tu je, domov taky, a zbytek je otázka času… Čas všechno spraví.
Jana objala Sonju a zhluboka se nadechla. Šeptla na její zlaté vlásky:
Pryč se smutkem! Tahle je naše…
Kuchyní znovu zazněly hlasy dětí, v krátkém okamžiku všichni tančili kolem stolu, i babička Božena, Helena už plánuje, zda by už nebyl čas na kočku. Nebo pejska. Dům je teď plný lidí i smíchu… a možná jednoho lovce snů navíc přijme časem.
Ale to už ukáže až budoucnost.
