Drobek
Hned při seznámení jí začal říkat Drobku. Padl na sousední červené, sametem potažené a nespočtem zadků i loktů vyleštěné křeslo, stejné jako měla pod sebou Irena.
Chvilku loupal očima po sále, pak přelétl pohledem přes svou sousedku.
Co je, Drobku, nudíš se? povzdechl si, pokusil se hodit nohu přes nohu, ale ulička mezi řadami v pražské kongresové hale byla tak úzká, že jeho vycíděná polobotka narazila na opěradlo před ním. Noha mu zůstala zkroucená nabok v kotníku a Michal se zaškaredil bolestí.
Irena předstírala, že ho vůbec nevidí, hypnotizovala pohledem pódium, přestože se tam nic zajímavého nedělo. Deset tabulí sražených do jednoho hada, řečnický pult, lidé pobíhající sem a tam a ladící audiotechniku prostě klasická konference. A dusno, že by člověk omdlel.
Irena nikdy neměla ráda místa plná lidí, kde musíte sedět nalepeni ramenem vedle cizího člověka a přitom není kam utéct.
No jo…, protáhl Michal, poškrábal si bradu. Tohle bude nuda! Drobku, věř mi, nic nového tady neuslyšíme, fakt. Četl jsem všechny příspěvky, služební povinnosti. Je to samé mlácení prázdné slámy.
Irena se na něj otočila a pohlédla přísně. Chlap oblečený vzorně oblek, kravata, boty jako ze škatulky. Přesto něco nesedělo. Jako by ke svému vzhledu nepatřil. Takový ten veselý rošťák, vtipálek a ničema v jednom. Vlasy měl postavené nahoru ježkem a dokonce rovnou dvě víry, takže se mu vzadu točily do měkkých spirálek.
Michal, nastavil Ireně velkou tlapu ještě dřív, než stačila otevřít pusu. Pojď na oběd! Ty jsi tak maličká, tak hubená, musím tě nakrmit. Tak je rozhodnuto. Jdeme!
Zhaslo se. Na jeviště začali nastupovat ředitelé, náměstci, důležití a nepostradatelní lidé a celý sál tleskal Michal, jen tak mezi námi, se na to vůbec neohlížel. Za ruku táhl svou Drobku z řady a omlouval se všude okolo, že někomu šlápl na nohu a neustále cpal kravatu zpátky do saka, která, jako naschvál, pořád lezla ven.
No dovolte! Pusťte mě! frflala Irena, snažila se ruku vyrvat, ale místo toho cupitala za Michalem k východu.
Skoro v tu chvíli v předsálí vyvrcholil potlesk, někdo bušil do mikrofonu a škemral o klid.
Pusťte mě! Potřebuji si dělat poznámky, mám úkol! ohradila se Irena a tiskla si zápisník k hrudi, upustila propisku a než ji stihla zvednout, Michal byl rychlejší.
Nech toho, Drobku! Já ti všechny příspěvky pošlu, ať je máš doma do postele. Teď musíš jíst. Nejprve trochu vody, jsi bledá a máš zrychlený tep. Zkontroloval jí zápěstí, vážně pokýval hlavou. Vzduch, jídlo a žádná konference!
Irena si přiznala bylo jí fakt ouzko a srdce bubnovalo tak, že z toho hučelo v hlavě.
Nikdy předtím se o ni nikdo nestaral. Vždycky to byla ona, kdo se staral o maminku, o muže, o dceru. Všechno jí přišlo samozřejmé. Nejradši by se někdy hodila na ruce, byla těch bezstarostných frajerek z milostných filmů, co pijí bílé a smějí se, ale nikdy k tomu nebyla vhodná příležitost.
A teď jí Michal dal šanci.
Ani si nevšimla, jak už sedí naproti němu v příjemné kavárně na druhé straně Legerovy ulice. Číšník jim právě nesl dvě sklenice pomerančového fresh, batiku slunce v průzračném skle.
Tak. Pij. I trochu vody, abys mi ještě neomdlela. Tak A co si dáme k jídlu? přemýšlel Michal nahlas.
Zjevně se mu fakt líbila. Irenka nebyla v jádru vůbec k zahození štíhlá, milá, drobná Jen kdyby neměla ten věčný šedý stín unavenosti, co ji změnil k nepoznání. Čtyřicítka na krku, dům, dcera, muž vše bez špetky vášně. Z jakého květu by tohle mělo vykvést?
A stejně Michalovi se líbila právě tak unavená, ale jeho Drobek.
Já nic nechci! Jen si chvíli odpočinu a půjdu nazpět! Už mi je mnohem líp! vyhrkla Irena, ale Michal to smetl.
Tak to vůbec! Nejdřív si dáš candáta se zeleninou, salátek a Drobku? Co si dáš k pití?
Zvedl oči od jídeláku krásné, trošku rozcuchané, vonící kolínskou, čerstvý a takový ten typ, který by vám v tramvaji škubnul peněženku. Prostě samá dobrodružství.
Irena zrudla, zamračila se. Zbláznila se snad?! Neznámý chlap ji vlekl do restaurace, krmil ji, hladil pramínek vlasů na čele a jí se to, světe div se, líbilo! Cítila se zvláštně a tam, kde jí před chvílí chytil za ruku, zůstávala horká stopa.
Popíjeli bílé víno, a Michal jí mezi sousty vyprávěl o tom, jak jako mladý jezdil přivydělávat na stavby, pak na sever do Litvínova, za prací, až nakonec, ehm
Nakonec, Drobku, jsem s Igorem založil firmičku. Stavíme baráčky, děláme rekonstrukce, holt každý chce žít pohodlně. A my věděli jak. Jez, jez! Na tebe bych mohl koukat hodiny, kývl k Irenině talíři. Tak na tebe! Když jsem tě viděl, hned jsem věděl tuhle holku je třeba nakrmit! Chceš ještě něco dobrého? zeptal se s upřímnou snahou.
Irena zavrtěla hlavou. Ten pocit rozplývání Člověk by málem zapomněl jíst, pít, přemýšlet. Tolik let ne, vlastně nikdy ji nikdo nekrmil jako holčičku, protože byla jen unavená a drobná.
Doma to bývalo jinak. S mámou, věčně pracující v samoobsluze, zažila celé dětství v prázdném bytě. Irena si dělala snídani sama, večery čekala, až přijde maminka, ohřívala jí večeři, myla nádobí A každý Silvestr přicházela máma domů skoro o půlnoci, bledá a znavená. Irena ji doma čekala s připravenými šaty, složila jí účes a obě šly čelit hostům sousedkám, příbuzným, hlučné, polorozjařené společnosti.
Všichni se bavili a Irena hlídala, aby máma neusnula po první rundě. Vodku pila zásadně, šampaňské považovala za zbytečný luxus, ale rodná voděnka, to bylo jiné kafe.
Organismus měl ale jiný názor většinou se maminka odporoučela do krajiny snů ještě u stolu. Irena ji zlehka drcala loktem, máma otevřela oči, chvíli přemýšlela, kde to vlastně je, zahlásila přípitek, napila se a smála se, ale smála se smutně. A kde tu být slabou holčičkou? No kde?
Irena se vdala brzy. Ondřej, o deset let starší, rozvážný, vzdělaný, ale studený a málomluvný, přijal Irenu do svého života jako dobře promazané kolečko v hodinách, které nemělo nárok na víc.
Ale jí to asi nevadilo. Romantika pominula, tělo si zvyklo. Hlavně, že už byla konečně sama doma tedy v Ondřejově bytě, s vlastní kuchyní, velkou koupelnou, dvěma pokoji, knihovnou a manželem. Každá jí ten život záviděla! Ne každá má to štěstí být za svokrou nezávislá!
A po celý život až do onoho oběda s Michalem zůstala Irena prostě Irčou. Nebo maximálně Irena Vítová.
Ondřej, máma, kamarádky všichni Irča.
A najednou, Drobek. Vínko, lehká večeře, a někdo se ptá, co si Drobek myslí.
Ondřej se nikdy neptal. Domácnost, nákupy, plánování dovolené to bylo jeho. I když to s ní vždy konzultoval, ve skutečnosti jí jen sdělil konečné rozhodnutí. Okna musela být vždy dokořán měl rád čerstvý vzduch, víc než byl zájem o cizí bolístky.
A Michal? Jakmile vešli do restaurace, zajistil jí útulné místo, kde netáhlo.
Samé nezvyklé. On se ptal. Ona rozpačitě odpovídala. Ano, má muže. Ano, má dceru. Jmenuje se Tamara. Tomka studuje jazyky, Irena jí našla vynikajícího lektora, a teď má holka vyjet za hranice.
Tamku s Ondřejem neplánovali, prostě nastal správný okamžik. Ale těhotenství se nehlásilo, tak na tom pracovali. Nakonec to klaplo Ondřej se těhotné manželky strikal jako čert kříže. Až se narodí, budu vychovávat, teď mě neotravuj. Doprovodil Irenu k lékaři, domů pro ni přijel, vše jak má být balónky, dary, slovo díky za dceru. O všechno se staral, sám kontroloval, jestli má Tomka dost jídla, vyžádal si kontrolu rukou dětské sestry při první návštěvě i stiskl stetoskop, aby Tomce nebyla zima.
Jsi utahaná? ptávala se soucitná kamarádka Gábina. Dítě je řehole! Pomáhá ti Ondřej aspoň?
Irena pokrčila rameny. Asi jo. Ale pořád málo.
Být za oběť to mělo i svou slast. Všichni jí litovali, a muže tak trochu pomlouvali, že svou Irču nedocení.
Michal ji ale litoval opravdově a krmil delikatesami, až se Irča zase ošívala. No tak, Drobku! Jez, andílku, domů tě nepustím s prázdným žaludkem!
A ona, s úsměvem jako Mona Lisa, jedla. On ji pak šel vyprovodit až k metru. Další společnost odmítla musí domů.
Večer měla ve schránce všechny konferenční zápisky.
Drobkovi od Michala! stálo v poznámce.
Rychle zavřela notebook, ale Tomka se evidentě zasmála.
Jací jen troubové si vymýšlí tyhle přezdívky! rozčilila se Irena. Oficiální dokumenty a oni blbnou!
Ale Tomka už ji neslyšela nasadila sluchátka a pustila si playlist…
Irčo, Tomi, jsem doma! Večeře na stole? ozvalo se z předsíně.
Ondřej přišel unavený z přeplněné tramvaje, po cestě shodil košili, zůstal v kalhotách, pak převlékl na šortky s palmami a rozrazil balkon.
Voněl kyselým potem, ještě včerejším.
Nebudu se sprchovat každý den, jasný? To mi jen svědčí na ekzémy. Zítra se umeju, dneska už fakt ne! odbýval manželčiny doštipy. Dost! Hlad!
Jedli v tichosti, každý sám ve své hlavě. Irča přemýšlela o Michalovi jeho vůni, čistotě, eleganci
Druhý den Michal volal do práce.
Nazdar, Drobku! Jak je? Chyběla jsi mi. Oběd už byl? jeho hlas v telefonu ji rozhodil. Rychle se rozhlédla, jestli ji někdo neslyší, připadala si trapně.
Ani ne. Pořád hrozně práce, zakoktala se. Po zádech ji přejel mráz
Kašli na to, pojď dolů. Jsem tu ve vaší kantýně, jídlo nic moc, ale aspoň něco. Čekám!
Vymluvila se, vyběhla, rudá až za ušima. Připadala si jako osmnáctka na prvním rande s milencem.
Jo, sama pro sebe ho tak nazvala milence. Bylo to vzrušující.
Dnes měl Michal na sobě tričko, džíny, trošku rozcuchaný, zase působil jako reklama na svobody.
Pili kafe, Irena vzpomínala na dětství, Michal naslouchal.
Drobku, ty jsi fakt pěkná ženská, víš to? přerušil ji najednou. Pojeďme koupit šaty! Mám známé, poradí ti. Chci tě vidět v šatech.
A viděl. Ne hned, až večer, když ji odvezl do Palladia, usadil se na pohovku a zatímco prodavačky Irenu čančaly, díval se na ni hladověji než Karlštejn na první turisty v sezóně.
Něco takového jsem nezažila! šeptala pak Irena Gábině, nejlepší kamarádce. Cítím se žensky! Je to trapné, ale líbí se mi to!
A Ondřej? logicky se zeptala Gábina.
O tom nesmí vědět! Sama tomu nerozumím! A Gábi, ulož si pro mě ty šaty domů, já přece nevím, co bych vysvětlovala. Jsou děsně drahé!
Gábina pokrčila rameny. Co má být, bude.
Nevím, Irčo Tví Ondřej se sice moc netváří, ale vzpomeň, jak jezdil v zimě do Vlašimi pro domácí mléko, i tu vaši starou Felicii koupil sám. Každý rok vás bere k moři. Jo, nemá moc řečí, ale jiní chlapi aspoň pivo lemtají a na práci kašlou. A Michal? Víš, odkud má ty prachy?
Nevím. A je to fuk! Ondřej je peklo, to bys pochopila, kdybys s ním někdy žila. Ty mi jen závidíš!
Gábi pokrčila rameny znovu. Jestli něco záviděla, tak spíš muže.
Irena začala chodit domů pozdě. Rychle něco uvařila, sama skoro nejedla, s promatlaným čajem mírně bloumala.
Mámo, kde je chleba? Už pětkrát tě o něj žádám! upozorňovala Tomka, vstávala si pro něj sama, nahlížela do chlebníku. Došel, co? frkla.
Irena jen kývla, zamračila se a odešla snít do pokoje.
Ondřej i Tomka na ni koukali čím dál víc vyjeveně.
Irena mohla snít celé hodiny a nervozitou jí studily dlaně.
Michal byl něžný, uměl líbat, smál se Ireniným rozpakům, užíval si, jak Drobku rozmazluje, zasílal na kartu pár stovek navíc, a občas v noci poslal SMS. Irena pak vylítla z postele, běžela do koupelny a četla, mazala, čekala na další Až vypnula mobil, opláchla se studenou vodou, zalehla k muži.
Ondřej se převrátil na druhý bok, objal ji těžkou rukou, mírně zachrápl. Irča odpověděla nějakým zvukem, jako by tím stvrdila: Jo, už je pozdě, všechno je ztracené.
Ale teď byl Michal a ten byl jejím štěstím.
Scházeli se v jeho bytě, velkém, světlém, s okny až na podlahu bez záclon, s výhledem na noční Prahu. Šampaňské, voňavý Michal, skutečné hedvábné povlečení Svět rozprskl na stovky jisker.
Doma se stalo tísnivě nehostinné prostředí. Irena měla pocit, že všichni cosi tuší a Tomka i Ondřej střihají po ní očima jak šicí stroj.
Vymýšlela si zdržení, vracela se, když už všichni leželi. To pak mohla sama sedět v kuchyni, pít rozpustné kafe a… snít.
… Irčo! Kde jsi? Koupil jsem hlávku zelí, měli jsme ji přece nakrouhat, ozval se Ondřejův hlas z telefonu, když Irena rozpačitě seděla u bazénu a sledovala, jak Michal lehce brázdí vodu. Bylo chladno, bazén v “Podolí” pod širým nebem.
Nikdy předtím v Podolí neplavala, dnes ji sem Michal přivezl, koupil permici, obstaral osušku Pro Irenu byla důležitá jen jeho přítomnost. Jeho pohled. Konečně byla Drobek, milovaná. Konečně…
Zelí? zamumlala zmateně, zabalila se do ručníku, Nech to na zítra. Jsme s Gábinou u bazénu, posilujeme. Mám to předepsané! Uděláme to zítra. Gábi volá, musím běžet! rychle ukončila hovor a horečně Gábi informovala pro sichr kdyby Andrej náhodou volal!
Gábi vzápětí odpověděla: Irčo, nesu vám kmín. Děláte ho se zelím, ne? Byla jsem na trhu a přinesla vám ho. Ondřej už vaří čaj… Kmín jsem vám donesla já…, opakovala jak pro slabomyslné.
Irena se kousla do rtu. Michal už stál na skokanské věži a pod ním chichotaly rozjásané holky, mladé, štíhlé, nadšené.
Tak co, drobkové? Raz, dva, tři! zahlásil Michal, skočil ukázkově a vyplaval, mávl Ireně. Drobku, pojď za námi! Večer teprve začíná!
Slečny se otočily a měřily si tu starou Irenu. V tu chvíli připadala sama sobě příšerná: břicho povolené, stehna měkká, plavecký styl ve vodě jak žába. Tvář zase nasadila masku utrpení.
A Michalovy nové “drobky” už se s ním snažily hrát vodní pólo pod hladinou a Irena znenadání nebyla… prostě nebyla.
Doma v předsíni i v pokoji byla tma, světlo jen v kuchyni.
Ondřej postavil před ženu pánev s volským okem.
Asi jsi hladová po plavání? Chceš k tomu salám? nalil jí půllitrový hrnek čaje.
Irena odmítla. Oči obrácené stranou, podpíchla vaječinu vidličkou.
Ví o všem? A co teď? Jak může být tak klidný?!
Irčo…, po dlouhé chvíli se ozval Ondřej. Gábina přinesla nějaké věci, chtěla pomáhat, ale já ji hnal, sem jí neleze! To je tvoje kuchyň, ne její. A prý jsou tyhle tašky tvoje!? Ono se mi to nezdá…
Irena zvedla ubrus a jen pokrčila rameny.
No právě! Hloupost! Nalej mi taky čaj, mám sucho. Neb, radši vytáhni koňak. Mám chuť na koňak, odtušil.
Irena vyskočila, chtěla už nalít a vtom se zarazila.
Drobku…, slyšela náhle muže za sebou, otočila se mu přímo do očí. Drobky na stole, utři to. Tomka tu pořád dělá binec. Vem hadřík a ukliď to. Řekl to klidně, pak se zamračil a zase obrátil k oknu
Pili spolu koňak. Tiše, beze slov.
Nakonec Ondřej odešel.
… Gábi, on fakt odešel! Oblékl se, hodil klíče na stůl. Gábi! Irena volala do telefonu, slzy jí tekly po tvářích, ještě před pár hodinami skotačila s Michalem v bazénu a teď vypadala příšerně, celá zmačkaná, vlasy voněly chlorem, záda bolela. Jak může? To dělají opravdoví chlapi? Nechal mě s Tomkou, prostě nás opustil!
Náhlý hněv, zaťatá pěst, úder do stolu.
Právě jako chlap, Irčo. Jinej by tě možná zmlátil. Ondřej prostě odešel, ze SVÉHO bytu. Ty si stěžuješ? Celý život ti nic nechybělo peníze, Tomka šikovná, Ondřej nevychlastaný, opravář každým coulem. Jenže ty jsi nikdy nebyla laskavá, zapomínalas na pochvaly, slůvka uznání A chlapi jsou jak děti! Chval je, udělají pro tebe cokoliv! Tady tě, Irčo, nepodržíme. Dobrou noc!
Irena položila mobil, zhroutila se a tiše plakala…
Tomka zvládla zkoušky, odjela na chatu s kamarády. S matkou nemluvila, prostě nechala vzkaz, ať jí nedá pokoj.
… Michal se vyloupl po týdnu, čekal Irenu u vchodu do paneláku, vykoukl z temnoty.
Nazdar, Drobku! zachrčel zmrzlý, schovaný v límci kožené bundy. Stýskalo se ti?
Irena mu párkrát volala, chtěla si postěžovat, ale nezvedal telefon.
Proč tu jsi? zeptala se bez života, rozhlížela se po jeho autě.
Jdu za tebou, Drobku, přišel čas platit účty, popadl ji Michal kolem lokte.
Jaké účty?
Krmit jsem tě krmil, rozmazloval taky. A teď mám já problém. Potřebuju peníze, kočko! Máš matčin byt, za pěkných pět mega. Prodáme ho. A ten tvůj taky. Jdeme nahoru, domluvíme se!
Drobek se pokusil bránit, volala o pomoc, ale sílu neměla. Šourala se dovnitř, doufala, že někoho potká.
Ale dvůr zeje prázdnotou.
Otevři, Drobku! Mrznu, žduchl ji Michal.
Irena se sesula na sníh, plakala, a vtom Michal najednou povolil ruku, jako by ho někdo praštil.
Stál tam Ondřej, rozcuchaný, bez čepice, pěsti zaťaté.
Táhni! Táhni odsud, slyšíš, jinak ti spočítám kosti! řval, pustil se na Michala, ale Irena mu skočila do cesty.
Michal, pochopiv situaci, uchechtl se, chtěl něco říct, ale dostal pěstí.
Odprejskni! Nechci tě nikdy vidět v blízkosti Irči! zaburácel Ondřej, sebral čepici, otřel si nos a poznamenal: Domů, je zima.
… Co si ti dva tu noc povídali, ví jen měsíc a průvan z okna. Dvě hrnky čaje zůstaly nedotčené. Pak se svět ponořil do tmy, ve které stáli jen muž a žena, rozhodnutí žít dál…
Nikdo ji už Drobkem neoslovil. A kdyby, jen by sebou trhla a otočila se pryč.
Michal už v Irenině životě své role dohrál. S takovým manželem, to fakt nešlo.
Jednou zaslechl, jak si Irena v autobusu stěžuje na matčin byt a samotu a měl pocit, že by jí mohl pomoci, vyřešit její samotu a svůj finanční problém. Možná by Irenu připravil o vše, stačilo málo vždyť ji nakrmil, ochočil, zahřál. Ale uspěchal to. Dlužil Igorovi, a jeho žebra už dlouho pálila. Musel tlačit.
Nebylo to. Nu což. Drobků je na světě dost smutných, opuštěných, nedolaskaných. Michal je najde a možná jednou získá svůj dluh zpět.
Zatím musel vyklidit i ten krásný byt s výhledem na pražské mrakodrapy a hedvábnými prostěradly. Ale co Michal se neztratí! Pokud mu teda Igor nedá poslední ránuZametla po sobě kuchyň, složila hadřík, vzala si kabát a i když za okny plískalo, vydala se pomalu do večerního města. Ulice voněla mokrým listím a dálkou. Přemýšlela, co by kdyby a jestli má v sobě ještě místo pro lásku, pro něco, co nebolí a zahřívá.
Zastavila se na chvíli pod pouliční lampou, kde kdysi dávno čekávala na Ondřeje, když ještě chodili do kina. Tenkrát se smáli a byli mladí a nikdo netušil, kam je život dovede. Tísnivě si uvědomila, že po všech těch letech je stále na stejném místě jen s jinou zkušeností, s více vráskami a ještě o pár snů chudší.
Vrátila se domů, potichu, aby Ondřeje nevzbudila. Ale on, jakoby odjakživa věděl, že se vrátí, seděl potmě v kuchyni, v ruce hřál její starý hrnek. Dlouho na sebe mlčky hleděli, až nakonec Irena jen šeptla: Uvařím ještě čaj?
Ondřej pokývl, rozpačitě, nejistě, jak to umí jen lidé, co spolu prošli svými vlastními malými konci světa a přesto tu chtějí ještě chvíli zůstat stát.
V tichu nakonec usedli vedle sebe, bok po boku, bez velkých slov nebo výčitek. Vzduch byl čistý, jemně napjatý, jako když padají první vločky na staré střechy. Venku tiše sněžilo a Irena, poprvé po dlouhém čase, se opřela ramenem tentokrát už ne jako Drobek, ale docela obyčejně: žena, která zkusila i ztroskotat, i začít znovu.
Zdálo se jí, že v teplé vůni čaje a v horku domova by možná mohlo být dost místa pro dva. Nebyla už ta, co čeká na prince nebyla polámaná, ale o kousek silnější.
Zhasla světlo. A nechala padat ticho, které už dávno nebylo prázdné.
