Líba stojí za dveřmi kuchyně a napjatě poslouchá rozhovor rodičů. Rozhovor se týká jí, vlastně jí a Sergěje.
Řeči o svatbě se vedou už dlouho. Mladí lidé spolu chodí třetí rok, milují se. Se svatbou je vše jasné, hlavní otázka zní, kde budou po svatbě bydlet. Ženich i nevěsta pocházejí z průměrných rodin, peníze lopatou nehrabou, bydlí v typických dvoupokojových bytech.
S rodiči bydlet nechtějí, a rodiče také zastávají názor, že rodinný život se má začít samostatně. Líba má ještě rok studovat na vysoké škole, Sergěj už pracuje, ale pokud si pronajmou byt, půjde polovina jeho platu na nájem. Rodiče by samozřejmě pomohli, ale Líba si myslí, proč všechny zatěžovat, když stačí rok počkat se svatbou, až i ona začne vydělávat. Jenže ženich čekat nechce, je ochoten si pronajmout byt, jen aby byl s milovanou nablízku.
Líba má babičku, která bydlí ve svém bytě. Je jí dvaaosmdesát, ale starou ženou ji nikdo nenazve. Stará se o sebe, je při smyslech, obejde se bez cizí pomoci. Chronické nemoci má samozřejmě – bolí ji klouby, chodí s hůlkou, srdce občas zlobí, špatně vidí.
Právě o ní, o babiččině bytě, teď rodiče mluví.
„V této situaci vidím jediné východisko – vzít maminku k nám a její byt dát Líbě a Sergějovi,“ naléhá máma.
„Říkala jsi přece, že tvoje máma má složitou povahu. Sžijete se s ní? A pak, není jisté, jestli tvoje máma bude chtít se k nám přestěhovat,“ vyslovuje pochybnosti táta.
„Moje matka Líbu zbožňuje, bude souhlasit,“ prohlašuje máma sebevědomě.
„Tvoje máma, ty ať rozhodneš,“ říká táta zamyšleně.
„Co se tu rozhoduje? Je stará, nemocná… S námi jí bude líp. A kdybychom se nesžili, tak ji umístíme do domova důchodců. A co? Moje známá tam dala svou matku a nemůže si to vynachválit. Podmínky jsou slušné, bydlí v samostatném pokoji, oběd a večeře podle rozvrhu, lékaři na dosah, procházky v krásném parku,“ nadšeně vychvaluje máma.
„No… nevím,“ protahuje táta. „Co si o nás pomyslí? Že jsme se zbavili matky? Možná bychom opravdu měli se svatbou počkat? Není to správné…“
Líbě se ten rozhovor vůbec nelíbí. Nožky židle skřípou po dlažbě kuchyně a dívka se po špičkách loudá do svého pokoje. Návrh mámy ohledně domova důchodců jí nejde z hlavy. Babičku miluje, často k ní jezdí, zůstává i na přespání. A teď to vypadá, že ji Líba vyhání z vlastního bytu? Táta má pravdu, takhle to nejde.
Líba se cítí jako zrádkyně. Rozhodne se ještě jednou promluvit se Sergějem.
„Souhlasím s tebou. Proč vůbec něco vymýšlet? Ať babička bydlí ve svém bytě, my budeme bydlet v pronájmu. Zvládneme to. Ale svatbu neodkládáme.“ – Sergěj Líbu objímá a líbá. „Požádám tátu, aby mi sehnal nějakou brigádu na stavbě. Za rok začneš pracovat. Vůbec nevidím žádný problém.“
Otázka zůstává otevřená.
Následující den Líba jede k babičce. V bytě je nepořádek, všude stojí krabice, věci se hromadí na zemi.
„Babi, rozhodla ses protřídit věci nebo něco hledáš?“ diví se Líba, rozhlížejíc se po pokoji.
„Zbavuji se všeho nepotřebného. Pojď dál. Přišla jsi včas, pomůžeš. Rozhodla jsem se přestěhovat do domova důchodců. Už jsem volala, řekli mi, jaké doklady potřebuji…“
„To tě máma přemluvila?“ ptá se Líba rozhořčeně.
„Ne, sama. Tvoje matka mě zve k sobě, ale já nechci. Špatně spím, v noci bloumám po bytě, chrápu. Proto jsem se rozhodla přestěhovat do domova důchodců. Nejsem mladší, a tam mě nakrmí, dají injekci, když je potřeba. Je to moje uvědomělé rozhodnutí.“
„Ne, babi, já jsem proti. Sergěj si pronajme byt, nemusíš nikam stěhovat,“ protestuje Líba znovu.
„Já to nedělám kvůli vám, sama jsem to tak chtěla. Třídím věci, koukám, co si vzít s sebou a co vyhodit. Nahromadila jsem krámů, není k dýchání. Radši vytáhni z horních polic krabice, podíváme se, co v nich je. Sama nedosáhnu.“
Líba přisune židli ke skříni, vyleze na ni a vytáhne krabice. Babička otevře jednu a vytáhne šperkovnici.
„Podívej, já ji tolik hledala. To je pro tebe.“ – Podává ji vnučce. Uvnitř leží skromné babiččiny šperky: zlaté a stříbrné prstýnky, korále, brože. Líba je probírá, stříbrné náušnice si hned zkouší.
„A tohle čí je?“ vytahuje z krabičky tenký snubní prstýnek.
„Můj,“ říká babička, zadržujíc na prstýnku pohled.
„Tvůj máš na prstu,“ podotýká Líba.
„I tohle je můj.“ Babička bere Líbě prstýnek.
„Babi, vždy jsi mě učila, že lhát není hezké. Jaké tajemství přede mnou skrýváš?“ uráží se Líba.
„Nelžu, ale jsou věci, o kterých je lepší nemluvit.“
„Proč? Je s tím prstýnkem spojená nějaká záhada, že? Pověz,“ naléhá dívka.
„Není co vyprávět,“ stáhne babička rty. „Co v ostatních krabicích?“
Líba otevře krabici od bot. Leží v ní zažloutlé dopisy, dokumenty, staré fotografie.
„Babi, a kdo je to?“ Líba si prohlíží ne příliš kvalitní snímek mladého muže ve vojenské uniformě.
Babička bere vnučce fotografii. Prsty se jí jemně chvějí.
„Babi, je ti dobře?“ ptá se Líba starostlivě.
„To je tvůj dědeček,“ řekne najednou babička.
„Jak? Na dědečka vůbec nevypadá.“
„To je tvůj pravý dědeček,“ opakuje babička důrazně. „Věděla jsem, že to jednou vyjde najevo. Tajemství nežijí věčně. Povím ti to, jen když slíbíš, že budeš mlčet a nikomu to neřekneš, ani tvému Sergějovi, zvlášť matce.“
„Zaujala jsi mě. Miluju tajemství. Slibuji, že ani živé duši neprozradím tvé tajemství.“ – Líba složí prsty do špetky a přejede si jimi po ústech, jako by je zavírala na zip. Ale narazí na babiččin výtku, zarazí se a zvážní.
„Ani jedné duši,“ opakuje babička.
Po krátké pauze začíná vyprávět.
„V mládí jsem byla hezká jako ty.“
„Teď jsi taky k nic,“ řekne hned Líba.
„Neskákej mi do řeči. Právě že nic. Žili jsme na vesnici. Matka nás měla tři. Starší sestra už byla vdaná, bydlela v sousední vsi. Já jsem prostřední, ještě jsem měla mladšího bratra.
Bylo mi tehdy sedmnáct, bratrovi jedenáct. Po válce zůstávalo v zemi mnoho granátů. Když Němci odcházeli, zaminovali pole a cesty. Bratr s klukama prohledávali pole, hledali nábojnice, samopaly, různé válečné trofeje. Jednoho dne šlápl na minu a explodovalo to.
Přijeli tehdy vojáci odminovat pole. Jeden hezký, vešel k nám s matkou. Jak jsem ho uviděla, zamilovala jsem se. Potom odjeli. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím. On se ale za měsíc vrátil. Pro mě. Matka mě s ním nechtěla pustit, ale já ji přemluvila.
Odvezl mě do města, do vojenské jednotky, kde sloužil. Vzali jsme se hned. Bydleli jsme v jeho malém pokoji na ubytovně. Postel strašně skřípala pružinami. Jak jsme tehdy byli šťastní. Nikoho jiného jsem tak nemilovala jako jeho…“ Babiččin pohled se zamlží, jako by byla tam, na ubytovně, ve své minulosti. Líba čeká, neskáče do řeči a nespěchá.
„Sergěj dostal týdenní dovolenou a jeli jsme k moři. Měl tam tetu, její dům stál přímo na pobřeží. Dokázala jsem hodiny hledět na nekonečné moře, poslouchat šumění vln. Jenže naše štěstí bylo příliš krátké.
Vrátili jsme se do jednotky a za dva dny Sergěj zase odjel na odminování. Měl kamaráda, Štěpána. Ten mi přinesl hroznou zprávu, že Sergěj vybuchl. Ani co by pohřbil.
Týden jsem ležela v horečce. Chtěla jsem se vrátit k matce na vesnici, ale pak jsem zjistila, že čekám dítě. Ve vojenské jednotce jsem také nemohla zůstat. A kam jít? Štěpán mi tedy navrhl, abych si ho vzala. Měl mě moc rád. Řekl, že tak budu moct zůstat na ubytovně, bude to snazší s ním, a dítěti chybí otec. Já nechtěla, bránila jsem se, milovala jsem Sergěje. Upřímně jsem Štěpánovi řekla, že ho asi nebudu moct milovat. On neustoupil, řekl, že ví, že manželství je formální záležitost.
Tak jsem si Štěpána vzala. Pro všechny jsme byli manželé, ale on nocoval u sebe. Pak jsem porodila tvoji mámu. On ji zapsal na sebe, miloval ji, vychoval jako vlastní. Potom jsme začali žít jako muž a žena, ale společné děti se nám nepodařily. Byla jsem Štěpánovi věrná, ale nikdy jsem ho nedokázala milovat. Myslím, že Sergěj se na mě nezlobí.“ – Babička se odmlčí.
„Dodnes si pamatuji vůni moře. Už jsme se tam nikdy nepodívali. Štěpán říkal, že až odejde do výslužby, pojedeme. Jenže on za rok zemřel.“ – Babička si povzdechne.
Příběh se Líbě hluboce dotkne.
„Sergěji, pojedeme s babičkou k moři, do Chorvatska,“ říká ženichovi.
„Líbo, peněz je tak tak. Na svatbu jsme našetřili. Jaké Chorvatsko? A ta cesta je daleká.“
„Nepojedeme do města, prostě k moři. Na Jadran.“
„Babička cestu nezvládne. Co tam s ní budeme dělat? Já chci být s tebou, sami dva,“ brání se Sergěj.
„Pojedu s ní sama, když nechceš. Když se přestěhuje do domova důchodců, už se k moři nikdy nepodívá.“
S Sergějem se pohádají. Líba se rozhodne koupit letenky. Vlakem je to dlouhé a únavné, a lístky těžko sehnat. Babička nikdy nelétala, ale nebojí se, říká, že v jejím věku je hloupé se bát. Let zvládne statečně.
Sotva se ubytují v penzionu, babička už se chystá k moři.
„Babi, neměli bychom si nejdřív odpočinout z cesty?“ znepokojuje se Líba.
„Nejsem unavená. Jsme tu jen na týden, doma si odpočinu.“
Babička stojí na břehu v bavlněných šatech, slaměném klobouku a dívá se na moře. Její pohled se opět zamlží. Zdá se, že se dokonce narovnala, omládla. Líba jí nebrání, odstoupí stranou. Co babička vidí, jestli vůbec něco vidí, nebo jen vzpomíná, neví.
„Babi, půjdeme?“ konečně ji Líba chytne za ruku.
Babička se vrací z minulosti a usmívá se na vnučku.
Druhý den po snídani jdou znovu k moři. Líba se opaluje, koupe, babička sedí pod slunečníkem a dívá se na moře. Třetí den ráno se Líba probudí a babičku v pokoji nenajde. Zeptá se službukonající.
„Starší paní odešla k moři,“ odpovídá.
Líba najde babičku na břehu.
„Babi, proč jsi na mě nepočkala?“ ptá se Líba uraženě.
„Zdál se mi Sergěj. Tolik let se mi nezdál, a teď… Mám pocit, že je tady taky. Chtěla jsem s ním být chvíli sama. Děkuju, že jsi mě sem přivezla,“ oči babičky se lesknou slzami.
„Ahoj,“ ozve se vedle a Líba uvidí Sergěje.
„Ty?“
„Já. Rozhodl jsem se přijet. Promiň, měl jsem pravdu. Nemůžu bez tebe být.“
K penzionu se vracejí už ve třech.
„Babička nemusí do žádného domova důchodců,“ říká jednou večer Sergěj. „Jsem ochoten rok počkat.“
„Těžko změní názor.“ – Líba se za ty pár dní po Sergějovi stýskalo. Ani ona už nechce svatbu odkládat.
„Já ji přemluvím,“ slíbí Sergěj.
A přemluví. Pravda, babička si stanoví podmínku, aby s ní Líba a Sergěj bydleli. Ale i tady Sergěj dokáže babičku přemluvit, aby od toho upustila.
„Jsme mladí, hluční, budeme vám překážet. Slibujeme ale, že vás budeme navštěvovat často, klidně každý den, ještě se vám omrzíme.“
Svatba se koná koncem srpna. Líba a Sergěj navštěvují babičku často. Pronajatý byt mají ostatně blízko. Pokaždé babička na jejich příchod připraví něco dobrého a s napětím čeká, až Sergěj ochutná. On nešetří komplimenty a babička se červená jako dívka.
Vůbec mají se Sergějem jakýsi zvláštní vztah. Možná kvůli jménu, možná si prostě padli do oka.
Líba babiččino tajemství uchovává, nikomu neřekla, ani Sergějovi.
Příští rok plánují znovu jet k moři, všichni tři.