Naděžda stála v předsíni a dívala se na dva kluky se stejnými batohy. Za nimi se tyčil Ondřej, v každé ruce držel obrovskou tašku. Středa. Normální středa, ne sobota.
— Koho jsi přivedl do mého domu? — zeptala se vyrovnaným hlasem. — Domluvili jsme se přece, že děti z tvého prvního manželství s námi bydlet nebudou.
Ondřej se protlačil kolem ní do chodby a položil tašky na zem.
— Nezačínej, Naděždo. Okolnosti se změnily. Měsíc, možná dva.
— Možná tři? — Naděžda si dřepla před dvojčata, usmála se na ně, pohladila je po hlavách. — Kluci, běžte do pokoje, tam na poličce je stavebnice. Hrajte si, než si s tátou promluvíme.
Děti odešly. Naděžda zavřela dveře a otočila se k muži.
— Ondřeji, chápu to správně? Přivedl jsi děti ve středu, s věcmi, a stavíš mě před hotovou věc?
— A co jsem měl dělat? Jsou to moji synové! Nebo chceš, aby spali na ulici?
— Zajímavá logika. Když jsme se brali, přísahal jsi, že kluci zůstanou u Kristýny. Pamatuješ? Nebo máš paměť selektivní jako jídelní lístek v levné jídelně – jen to, co se hodí?
— Je to dočasné!
— Dočasné je sobota a neděle. Dvě tašky a tři měsíce – to je stěhování. Cítíš ten rozdíl?
Ondřej začal přecházet po chodbě.
— Nehodlám se ti zpovídat ze svých dětí. Je to i můj dům.
— Ne, Ondřeji. To je můj byt. Byl před tebou a bude i po tobě. A než znovu řekneš slovo „můj“, podívej se do dokumentů. Je tam jedno jméno, a není to tvoje.
Naděžda vytáhla telefon a vytočila číslo tchýně. Ondřej trhl.
— Polož to. Neodvažuj se volat mé matce!
— Proč? Ty rozhoduješ za dva – možná ani ona neví, že se stala babičkou na plný úvazek?
— Naděždo, varuju tě!
— Varuješ? Před čím? Před tím, že za pět minut Helena zjistí, jak její syn nakládá s cizím bytem?
Vyzvánění. Tchýně zvedla po třetím.
— Heleno, dobrý večer. Řekněte, víte, že Ondřej přestěhoval Matěje a Tadeáše k nám? Nadobro. S věcmi.
Pauza. Pak hlas tchýně – překvapený a zmatený.
— Naděždo, nic o tom nevím. Neřekl mi ani slovo. Jak to – s věcmi?
— Dvě velké tašky. A věta „měsíc, možná dva, možná tři“. Tak se ptám – je to rodinný plán, nebo jeho osobní improvizace?
— Proboha. Naděždo, moc ti děkuju za trpělivost. Ty se stejně každý víkend staráš o kluky, zatímco on běhá po kamarádech. Promluvím si s ním.
— Děkuju. Ale asi to vyřeším sama. Potřebuju adresu Kristýny. Chci pochopit, proč se zbavila dětí.
Tchýně nadiktovala adresu. Ondřej stál bledý, přitisknutý zády ke zdi.
— Na co potřebuješ její adresu? Co máš v plánu?
— A proč jsi zbledl? Když je všechno čisté – čeho se bojíš?
— Nechoď tam, Naděždo. To není tvoje věc.
— Není moje? Kluci jsou v mém bytě, spí na mém gauči, jedí u mého stolu. Každou sobotu a neděli s nimi kreslím, chodím ven, krmím je – a ty mezitím „ke kamarádovi“ nebo „k mámě“. Která, jak se ukázalo, tě taky nevidí. Tak kam jezdíš o víkendech, Ondřeji?
— Nejsem povinen se zpovídat!
— Správně. Nejsi. Ale ani já nejsem povinna být chůvou cizích dětí, zatímco jejich otec se někde baví.
Naděžda přistoupila blíž a podívala se mu do očí.
— Dej mi telefon na Kristýnu.
— Ne.
— Proč?
— Protože ne! Dost výslechů!
— Víš, Ondřeji, když člověk nemá co skrývat, neřve. Prostě dá číslo a klidně pije kompot. Ty teď vypadáš jako kočka přistižená na stole s rybou v tlamě. A rybu už jsi spolkl, a nevinný výraz se nedaří.
Ondřej zmlkl. Naděžda kývla.
— Dobře. Už je pozdě. Kluci jsou unavení. Ustele jim v obýváku. A zítra se k tomu vrátíme.
Noc byla těžká. Naděžda ležela s otevřenýma očima a vzpomínala na slova své kamarádky Rity, před rokem.
„Připrav se na překvapení, a nebude se ti líbit. U mojí sestry Veroniky to bylo stejné – rozvedla se, dítě u ní, ale při první příležitosti ho hodí bývalému. Ne na den – na týdny, na měsíce. A alimenty chce pravidelně. Její ex nakonec odjel do jiného města, aby se nezbláznil.”
Tehdy Naděžda mávla rukou. Rita vždycky dramatizuje. Ale teď znělo každé její slovo jako proroctví.
Ráno se Ondřej chystal.
— Musím odjet. Práce.
— Jasně. Ty máš vždycky práci. O sobotách obzvlášť.
— Už zase?
— Ještě jsem nezačala. Jeď. Postarám se o kluky. Jako vždy.
Vyšel. Naděžda počkala dvacet minut, oblékla dvojčata a odvezla je k Heleně.
Tchýně otevřela dveře, uviděla vnuky a hned všechno pochopila.
— Pojďte dál, moji milí. Babička udělá palačinky.
Kluci vběhli dovnitř. Helena přidržela Naděždu za ruku.
— Naděždo, odpusť mu. Nevím, co se s ním děje. Lže i mně.
— Heleno, potřebuju přesnou adresu Kristýny. Říkala jste ulici, ale číslo domu a byt?
— Zelená 14, byt 41. Naděždo, jen to neřež za horka.
— Neřežu. Já opatrně pitvám. Jako chirurg.
Naděžda jela na adresu. Vchod, čtvrté patro, dveře s číslem 41. Zazvonila. Kroky. Cvaknutí zámku.
Dveře otevřel Ondřej.
Vteřina. Dvě. Tři. Jeho obličej se protáhl, ústa pootevřela, oči začaly těkat jako u člověka přistiženého při té nejzřejmější lži.
Naděžda se na něj mlčky podívala. Pak na chodbu za ním – ženský plášť na věšáku, pantofle. Pak znovu na muže.
Neřekla ani slovo. Otočila se a začala sestupovat po schodech.
— Naděždo! Počkej! To není… Jen jsem pomáhal! Tekl kohoutek, zavolala, přijel jsem!
Hlas ji doháněl, odrážel se od stěn domu. Naděžda se neotočila. Vyšla na dvůr, zhluboka se nadechla a vytáhla telefon.
První hovor – zámečníkovi.
— Dobrý den. Potřebuju vyměnit zámek u vchodových dveří. Adresu nadiktuju. Do hodiny to zvládnete? Výborně.
Druhý hovor – stěhovací služba.
— Dobrý den. Potřebuju dva nosiče na sbalení a odvoz věcí. Objem malý – pár pytlů oblečení, psací stůl, křeslo. Dodací adresa jiná. Ano, všechno na jednu cestu.
Naděžda šla po ulici rychlým krokem. Všechno jí bylo jasné. Kristýna hodila děti Ondřejovi, vlastně Naděždě, aby si uvolnila byt pro schůzky s bývalým manželem. Klasické schéma: děti tam, milenec zpátky.
Ale Kristýna měla zákonného manžela – Oleg. Helena zmínila jeho jméno. A Naděžda už věděla, co dělat.
Když došla k domu, zámečník už stál u vchodu s kufříkem nářadí. Nosníci přijeli za patnáct minut. Naděžda otevřela byt a klidně, metodicky, bez zmatku sbalila věci Ondřeje.
Jeho zimní kabát. Jeho boty. Tři police knih. Stůl z pracovny, rozkládací křeslo, dva pytle oblečení. Dětské věci – opatrně, do igelitek. Hračky. Batohy.
— Kam to odvézt? — zeptal se starší z nosičů.
— Zelená 14, byt 41. Nechte to u dveří. Když neotevřou, tak u vchodu.
Zámečník vyměnil zámek za čtyřicet minut. Dal tři nové klíče. Naděžda zaplatila, zavřela dveře a sedla si na zem v tiché předsíni.
Telefon zazvonil za hodinu a půl. Číslo Ondřeje.
— Naděždo! Co jsi provedla?! Kristýna mi volá, řve, že přivezli nějaké pytle!
— Správně. To jsou tvoje věci. A věci tvých dětí. Poslala jsem je na jedinou adresu, kde, jak se ukázalo, trávíš soboty.
— Zbláznila ses! Má manžela! Oleg přijede večer – co si pomyslí?!
— Oleg? O toho se neboj. Už jsem mu napsala. Přiložila jsem adresu, čas tvé návštěvy a stručný obsah vašich „kohoutků, které tekly“. Ukázalo se, že je velmi chápavý člověk. Odpověděl jedním slovem: „Děkuju.”
— Ty… Ty jsi to neudělala.
— Udělala, Ondřeji. A udělala bych to dřív, kdybych ti celý rok věřila každé slovo. Víš, je to skoro legrační – byl jsi tak přesvědčený o mé hlouposti, že jsi přestal schovávat. Přivedl jsi děti ve středu a sám jsi jel ke Kristýně předními dveřmi. Ani ses neohlédl – co když je žena za rohem?
— Naděždo, poslouchej…
— Ne, poslouchej ty. Kluci jsou u Heleny. Zdraví, najedení, hrají si se stavebnicí. Zámek jsem vyměnila. Žádost o rozvod podám v pondělí.
— Nemůžeš takhle! My jsme přece…
— Co „my jsme přece“? Domluvili jsme se? Ano, Ondřeji, domluvili. Děti – u Kristýny. Víkendy – naše. Věrnost – vzájemná. Porušil jsi všechny tři body za jeden rok. Kdyby to byla smlouva, dostal bys smluvní pokutu.
— Já jsem ti nebyl nevěrný!
— Otevřel jsi dveře do bytu své bývalé ženy v sobotu ráno v domácích pantoflích. To se dá samozřejmě nazvat „pomoc s kohoutkem“, ale pak jsi ten nejhorší instalatér ve městě – protože kohoutek pořád teče.
Ondřej zmlkl. Naděžda slyšela, jak těžce dýchá.
— Odkud víš o tom kohoutku?
— Včera jsem slyšela, jak sis nacvičoval výmluvu. Mumlal sis to pod vousy v koupelně, myslel jsi, že spím. „Tekl kohoutek, zavolala, jen jsem se zastavil.” Ondřeji, ty lžeš i neumělecky. Aspoň „praskla trubka“ – zní to solidněji.
— Naděždo, přijedu. Promluvíme si normálně.
— Nepřijížděj. Klíče jsou jiné. Rozhovor skončen. Chci, abys zapamatoval tohle: souhlasila jsem, že si tě vezmu, i když jsem věděla o dětech. Milovala jsem je. Každý víkend – park, kreslení, knížky, zatímco ty údajně k příteli nebo k mámě. Helena mimochodem potvrdila – nebyl jsi u ní ani jednou za poslední čtyři měsíce.
— To řekla?!
— Neřekla jen to. Řekla: „Naděždo, jsem ti vděčná, že snášíš mého syna. Nezaslouží si to.” A víš co? Měla pravdu.
— Nemám kam jít.
— Máš adresu Kristýny, kde se cítíš jako doma. Máš adresu Heleny, která čeká na vysvětlení. Máš konečně celou planetu Zemi – místa dost. A můj byt už na seznamu není.
Naděžda stiskla tlačítko ukončení a zablokovala číslo. Pak zablokovala všechny možné způsoby spojení. Pak se posadila na stoličku v předsíni a seděla minutu v tichu.
Telefon zazvonil z neznámého čísla. Zvedla.
— Naděždo? Tady Oleg. Manžel Kristýny. Bývalý manžel, zřejmě ode dneška.
— Olegu. Je mi líto, že to tak dopadlo.
— Nelitujte. Dlouho jsem to tušil, ale chyběl mi důkaz. Vy jste mi ten důkaz dala. Pytle jeho věcí u mých dveří – to je, víte, přesvědčivější než jakákoli fotka.
— Stál ve vašich pantoflích.
— V zelených? S dinosaury?
— Ne. V šedých, kostičkovaných.
— To jsou moje slavnostní. Neuvěřitelné. Dokonce nosí cizí pantofle.
Oba chvíli mlčeli. Pak se Oleg tiše zasmál.
— Víte, Naděždo, teď stojím na balkoně, koukám na dva pytle harampádí u vchodu – a je mi nějak lehko. Jako by mi amputovali zub, který bolel tři roky.
— Zub se neamputuje. Zub se trhá.
— U mě to byl takový zub, že jen amputace.
— Hodně štěstí, Olegu.
— I vám. Jsme, jak se ukazuje, na jedné lodi. Jen vy veslujete rychleji – já bych ještě měsíc váhal.
Zazvonila Rita.
— Nadě, jak se máš? Viděla jsem tě online, ale nepíšeš.
— Rito, měla jsi pravdu.
— Co překvapení?
— To překvapení. Nelíbilo se mi.
— Povídej.
— Přivedl děti s věcmi, a sám jezdil k bývalé. Jela jsem na adresu – on mi otevřel. V domácích pantoflích. Překvapení.
— A co ty?
— Vyměnila zámky, poslala jeho věci nosiči k bývalé, napsala jejímu muži, podávám rozvod.
— Za kolik hodin jsi to stihla?
— Za čtyři. Možná za tři a půl.
— Naděždo, jsi robot. Já bych týden brečela do polštáře.
— Brečet budu potom. Teď nemám čas. Teď musím zavolat Heleně a ujistit se, že kluci měli večeři.
A mezitím Ondřej stál uprostřed ulice s telefonem, který nepřetržitě vibroval. Kristýna volala pošesté. Oleg poslal zprávu o třech slovech: „Vyber si své věci. Debile.” Matka napsala: „Přijeď. Budeme mluvit.”
Nikomu neodpovídal. Stál a díval se na obrazovku, kde každý hovor byl rozsudek.
Před rokem bylo všechno dokonalé. Žena miluje, děti zařízené, bývalá dostupná, její muž nic neví. Dokonalá konstrukce. Jako domeček z karet.
Domeček z karet se zřítil za čtyři hodiny. Jedna cesta Naděždy na adresu – a všechno se rozsypalo. Žena vyměnila zámky. Oleg zjistil pravdu. Matka čeká na vysvětlení. Kristýna v panice.
Telefon zazvonil znovu. Kristýna.
Zavěsil. Uklidil telefon do kapsy. A šel po ulici, nevěda kam, nevěda proč, nevěda – co teď.
A Naděžda mezitím volala tchýni.
— Heleno, kluci večeřeli?
— Večeřeli, Naděždo. Snědli každý čtyři palačinky. Už spí.
— Děkuju vám.
— Naděždo… podala jsi žádost o rozvod?
— Podám v pondělí.
— Nebudu tě přemlouvat. Zasloužil si to. Ale kluci… Ty ses k nim přimkla, že?
— Přimkla. Matěj mi každou neděli kreslí přáníčka. Tadeáš se naučil číst – mně první přečetl slovo „slunce”.
— Udělala jsi pro ně víc než jejich otec za poslední rok.
— Kluci za nic nemůžou. Kdybyste potřebovala pomoc – jsem nablízku. Ale s Ondřejem – konec.
— Já vím, Naděždo. Já vím.
Naděžda položila telefon na noční stolek. Byt byl tichý, prázdný a – její. Žádné cizí tašky v předsíni, žádné cizí lži ve vzduchu, žádné cizí pantofle u dveří.
Přistoupila k zrcadlu a podívala se na sebe. Oči suché. Brada zvednutá. Osmadvacet let – a za jeden den zestárla a zároveň omládla.
Kamarádka Rita poslala zprávu: „Jsem na tebe pyšná.”
Naděžda se usmála a odpověděla: „Děkuju. Teď žiju dál.”
