**Středa, večer**
Stála jsem v předsíni a koukala na dva kluky se stejnými batohy. Za nimi trčel Václav, v každé ruce jednu obří tašku. Středa. Obyčejná středa, ne sobota.
„Koho jsi přivedl do mého domu?“ zeptala jsem se klidným hlasem. „Domluvili jsme se, že děti z tvého prvního manželství s námi bydlet nebudou.“
Václav se protáhl kolem mě do chodby a položil tašky na zem.
„Nezačínej, Boženo. Okolnosti se změnily. Měsíc, možná dva.“
„Možná tři?“ Přiklekla jsem k dvojčatům, usmála se na ně a pohladila je po hlavě. „Kluci, jděte do pokoje, na poličce je legíček. Hrajte si, než si s tátou promluvíme.“
Děti odešly. Zavřela jsem dveře a otočila se k muži.
„Václave, chápu to správně? Přivedl jsi děti ve středu, s věcmi, a stavíš mě před hotovou věc?“
„A co jsem měl dělat? Jsou to moji synové! Nebo chceš, aby spali na ulici?“
„Zajímavá logika. Když jsme se brali, přísahal jsi, že kluci zůstanou s Libuší. Pamatuješ? Nebo máš výběrovou paměť jako menu v laciné jídelně – jen to, co se ti hodí.“
„Je to dočasné!“
„Dočasné je sobota a neděle. Dvě tašky a tři měsíce jsou stěhování. Cítíš ten rozdíl?“
Václav začal přecházet po chodbě.
„Nebudu se ti zpovídat za své děti. Je to i můj dům.“
„Ne, Václave. Tohle je můj byt. Byl před tebou a bude i po tobě. A než zase řekneš slovo ‚můj‘, koukni do dokumentů. Je tam jedno jméno, a není tvoje.“
Vytáhla jsem mobil a vytočila číslo tchýně. Václav trhl.
„Polož to. Neodvažuj se volat mé matce!“
„Proč? Ty rozhoduješ za dva – možná ani ona neví, že se stala babičkou na plný úvazek?“
„Boženo, varuju tě!“
„Varuješ? Před čím? Že za pět minut Vlasta zjistí, jak její syn nakládá s cizím bytem?“
Zvonění. Tchýně zvedla po třetím.
„Vlasto, dobrý večer. Víte, že Václav přestěhoval Matouše a Tadeáše k nám? Nadosmrti. S věcmi.“
Pauza. Pak tchýnin hlas – překvapený a zmatený.
„Boženko, nic jsem o tom nevěděla. Neřekl mi ani slovo. Jak to – s věcmi?“
„Dvě velké tašky. A věta ‚měsíc, možná dva, možná tři‘. Proto se ptám – je to rodinný plán, nebo jeho osobní improvizace?“
„Pane Bože. Boženo, moc ti děkuju za trpělivost. Vždyt se o kluky staráš každý víkend, zatímco on běhá po kamarádech. Promluvím si s ním.“
„Děkuju. Ale asi si to vyřídím sama. Potřebuju adresu Libuše. Chci pochopit, proč se zbavila dětí.“
Tchýně nadiktovala adresu. Václav stál bledý, přitisknutý zády ke zdi.
„Proč potřebuješ její adresu? Co chystáš?“
„A proč jsi zbledl? Když je všechno čisté – čeho se bojíš?“
„Nelez tam, Boženo. Není to tvoje věc.“
„Není? Kluci jsou v mém bytě, spí na mém gauči, jí u mého stolu. Každou sobotu a neděli s nimi maluju, chodím na procházky, krmím je – a ty mezitím ‚ke kamarádovi‘ nebo ‚k mámě‘. Která, jak se ukázalo, tě taky nevidí. Tak kam jezdíš o víkendech, Václave?“
„Nejsem povinen se zpovídat!“
„Správně. Nejsi. A já nejsem povinná být chůvou pro cizí děti, zatímco jejich otec se někde baví.“
Přistoupila jsem blíž a podívala se mu do očí.
„Dej mi telefon na Libuši.“
„Ne.“
„Proč?“
„Protože ne! Dost bylo výslechu!“
„Víš, Václave, když člověk nemá co skrývat, nekřičí. Prostě dá číslo a v klidu pije kompot. Ty teď vypadáš jako kočka, kterou přistihli na stole s rybou v tlamě. A rybu už jsi spolkl a nevinný ksicht se ti nedaří.“
Václav mlčel. Přikývla jsem.
„Dobře. Už je pozdě. Kluci jsou unavení. Ustele jim v obýváku. Zítra se k tomu vrátíme.“
Noc byla těžká. Ležela jsem s otevřenýma očima a vzpomínala na slova Radky, mé kamarádky, řekla před rokem.
„Připrav se na překvapení, a nebude se ti líbit. Moje sestra Věra má stejný příběh – rozvedla se, dítě má u sebe, ale při první příležitosti ho hodí na bývalého. Ne na den – na týdny, na měsíce. A alimenty vyžaduje pravidelně. Její bývalý nakonec odjel do jiného města, aby se nezbláznil.“
Tehdy jsem to mávla rukou. Radka vždycky dramatizuje. Ale teď každé její slovo znělo jako proroctví.
Ráno se Václav chystal k odchodu.
„Musím odjet. Práce.“
„Jasně. Vždycky máš práci. O sobotách obzvlášť.“
„Zase začínáš?“
„Ještě jsem nezačala. Jeď. Postarám se o kluky. Jako vždycky.“
Vyšel ven. Počkala jsem dvacet minut, oblékla dvojčata a odvezla je k Vlastě.
Tchýně otevřela dveře, uviděla vnuky a hned pochopila.
„Pojďte dál, moji zlatí. Babička udělá palačinky.“
Kluci vběhli dovnitř. Vlasta mě zadržela za ruku.
„Boženko, promiň mu. Nevím, co se s ním děje. Lže i mně.“
„Vlasto, potřebuju přesnou adresu Libuše. Dala jste ulici, ale dům a byt?“
„Nerudova 14, byt 41. Boženo, jen to neřež po horku.“
„Neřežu. Páru to opatrně. Jako chirurg.“
Jela jsem na tu adresu. Vchod, čtvrté patro, dveře s číslem 41. Zazvonila jsem. Kroky. Cvakl zámek.
Dveře otevřel Václav.
Vteřina. Dvě. Tři. Jeho obličej se protáhl, ústa pootevřená, oči těkaly jako člověku přistiženému při nejzřejmější lži.
Mlčky jsem si ho prohlédla. Pak chodbu za ním – ženský plášť na věšáku, pantofle. Pak zase jeho.
Neřekla jsem ani slovo. Otočila se a šla dolů po schodech.
„Boženo! Počkej! To není… Jen jsem pomáhal! Tekl kohoutek, zavolala, přijel jsem!“
Hlas mě doháněl, odrážel se od stěn. Neohlédla jsem se. Vyšla na dvůr, zhluboka se nadechla a vytáhla mobil.
První hovor – zámečník.
„Dobrý den. Potřebuju vyměnit zámek u vchodových dveří. Nadiktuju adresu. Za hodinu můžete? Skvěle.“
Druhý hovor – stěhovací služba.
„Dobrý den. Potřebuju dva nosiče na sbalení a odvoz věcí. Malý objem – pár pytlů oblečení, pracovní stůl, křeslo. Dodací adresa jiná. Ano, všechno na jednu jízdu.“
Šla jsem rychlým krokem po ulici. Bylo mi všechno jasné. Libuše hodila děti na Václava, vlastně na mě, aby uvolnila byt pro schůzky s bývalým manželem. Klasická šablona: děti pryč, milenec dovnitř.
Ale Libuše měla zákonného manžela – Otu. Vlasta zmiňovala jeho jméno. A já už věděla, co dál.
Když jsem došla k domu, zámečník už stál u vchodu s kufříkem nářadí. Nosíči přijeli za patnáct minut. Otevřela jsem byt a v klidu, metodicky, bez zbytečného ruchu sbalila Václavovy věci.
Jeho zimní bunda. Jeho boty. Tři police knih. Stůl z pracovny, skládací křeslo, dva pytle oblečení. Dětské věci – opatrně, do pytlů. Hračky. Batohy.
„Kam to vézt?“ zeptal se starší z nosičů.
„Nerudova 14, byt 41. Nechat u dveří. Pokud neotevřou – u vchodu.“
Zámečník vyměnil zámek za čtyřicet minut. Dal mi tři nové klíče. Zaplatila jsem, zavřela dveře a sedla si na podlahu v tiché předsíni.
Mobil zazvonil za hodinu a půl. Číslo Václava.
„Boženo! Cos to provedla?! Libuše mi volá, řve, že u dveří přivezli nějaké pytle!“
„Správně. To jsou tvoje věci. A věci tvých dětí. Poslala jsem je na jedinou adresu, kde, jak se ukázalo, trávíš soboty.“
„Zbláznila ses! Ona má manžela! Ota večer přijede – co si pomyslí?!“
„Ota? O toho se neboj. Už jsem mu napsala. Přiložila jsem adresu, čas tvé návštěvy a stručný obsah vašich ‚kohoutků, které tekly‘. Ukázalo se, že je velmi chápavý člověk. Odpověděl jedním slovem: ‚Děkuju.‘“
„Ty… Tys to neudělala.“
„Udělala, Václave. A udělala bych to dřív, kdybych ti celý rok věřila každé slovo. Víš, je to skoro k smíchu – byl jsi tak přesvědčený o mé hlouposti, že jsi přestal schovávat. Přivedl jsi děti ve středu a sám jel k Libuši předními dveřmi. Ani jsi neotočil hlavu – co když je žena za rohem?“
„Boženo, poslouchej…“
„Ne, poslouchej ty. Kluci jsou u Vlasty. Zdraví, najedení, hrají si s legíčkem. Zámek jsem vyměnila. Žádost o rozvod podám v pondělí.“
„Nemůžeš takhle! My jsme…“
„Co – ‚my jsme‘? Domluvili jsme se? Ano, Václave, domluvili. Děti – s Libuší. Víkendy – naše. Věrnost – vzájemná. Všechny tři body jsi porušil za jediný rok. Kdyby to byla smlouva, dostal bys smluvní pokutu.“
„Nezpronevěřil jsem se ti!“
„Otevřel jsi dveře bytu své bývalé ženy v sobotu ráno v domácích pantoflích. To se dá nazvat ‚pomoc s kohoutkem‘, ale pak jsi nejhorší instalatér ve městě – protože kohoutek pořád teče.“
Václav zmlkl. Slyšela jsem těžké dýchání.
„Odkud víš o kohoutku?“
„Včera večer jsem slyšela, jak si nacvičuješ výmluvu. Mumlal sis pod vousy v koupelně, myslel jsi, že spím. ‚Kohoutek tekl, zavolala, jen jsem zajel.‘ Václave, lžeš i neumělecky. Aspoň ‚praskla trubka‘ – zní to solidněji.“
„Boženo, přijedu. Promluvíme si normálně.“
„Nepřijížděj. Klíče jsou jiné. Rozhovor skončil. Chci, aby sis zapamatoval tohle: souhlasila jsem, že si tě vezmu, i když jsem věděla o dětech. Milovala jsem je. Každý víkend – park, kreslení, knížky, a ty mezitím údajně u kamaráda nebo u mámy. Vlasta mimochodem potvrdila – nejsi u ní ani jednou za poslední čtyři měsíce.“
„Ona to řekla?!“
„Neřekla jenom to. Řekla: ‚Boženo, jsem ti vděčná, že snášíš mého syna. On si to nezaslouží.‘ A víš co? Měla pravdu.“
„Nemám kam jít.“
„Máš adresu Libuše, kde se cítíš jako doma. Máš adresu Vlasty, která čeká na vysvětlení. Máš koneckonců celou planetu Zemi – místa je dost. Můj byt už na seznamu není.“
Stiskla jsem tlačítko ukončení a zablokovala číslo. Pak jsem zablokovala všechny možné cesty kontaktu. Pak jsem si sedla na taburet v chodbě a minutu seděla v tichu.
Mobil zazvonil z neznámého čísla. Zvedla jsem.
„Boženo? Tady Ota. Manžel Libuše. Bývalý manžel, zřejmě ode dneška.“
„Oto. Je mi líto, že to tak dopadlo.“
„Nelitujte. Dlouho jsem to tušil, ale chyběl mi důkaz. Vy jste mi ten důkaz dala. Pytle jeho věcí u mých dveří – to je, víte, přesvědčivější než jakákoli fotka.“
„Stál ve vašich pantoflích.“
„V zelených s dinosaury?“
„Ne. V šedých, kostičkovaných.“
„To jsou moje sváteční. Neuvěřitelné. Nosí i cizí pantofle.“
Oba jsme na chvíli zmlkli. Pak Ota tiše zasmál.
„Víte, Boženo, teď stojím na balkóně, koukám na dva pytle harampádí u vchodu – a je mi nějak lehko. Jako by mi amputovali zub, který bolel tři roky.“
„Zub se neamputuje. Zub se vytrhne.“
„Já měl takový zub, že jen amputace.“
„Hodně štěstí, Oto.“
„I vám. My jsme, jak se ukázalo, na jedné lodi. Jen vy pádlujete rychleji – já bych ještě měsíc váhal.“
Zavolala Radka.
„Boženo, jak to s tebou vypadá? Viděla jsem tě online, ale nepíšeš.“
„Radko, měla jsi pravdu.“
„Ohledně překvapení?“
„Ohledně překvapení. Nelíbilo se mi.“
„Povídej.“
„Přivedl děti s věcmi, a sám jezdil k bývalé. Jela jsem na adresu – otevřel mi dveře. V domácích pantoflích. Překvapení.“
„A co jsi udělala?“
„Vyměnila zámky, poslala jeho věci stěhováky k bývalé, napsala jejímu manželovi, podávám žádost o rozvod.“
„Za kolik hodin jsi to zvládla?“
„Za čtyři. Možná za tři a půl.“
„Boženo, ty jsi robot. Já bych týden brečela do polštáře.“
„Brečet budu potom. Teď nemám čas. Teď musím zavolat Vlastě a ujistit se, že kluci večeřeli.“
A mezitím stál Václav uprostřed ulice s telefonem, který nepřestával vibrovat. Libuše volala pošesté. Ota poslal zprávu o třech slovech: „Vyber si svinčáky. Debile.“ Matka napsala: „Přijeď. Budeme si povídat.“
Nikomu neodpovídal. Stál a koukal na displej, kde každý hovor byl rozsudek.
Před rokem bylo všechno dokonalé. Žena miluje, děti zařízené, bývalá k mání, její muž nic neví. Dokonalá konstrukce. Jako domeček z karet.
Domeček z karet se zřítil za čtyři hodiny. Jedna Boženina cesta na adresu – a všechno se rozpadlo. Žena vyměnila zámky. Ota se dozvěděl pravdu. Matka čeká na vysvětlení. Libuše v panice.
Telefon zazvonil znovu. Libuše.
Zavěsil. Schoval telefon do kapsy. A šel po ulici, nevěděl kam, nevěděl proč, nevěděl – co teď.
A já v tu chvíli volala tchýni.
„Vlasto, kluci večeřeli?“
„Večeřeli, Boženko. Palačinek snědli každý čtyři kusy. Už spí.“
„Děkuju vám.“
„Boženo… podala jsi žádost o rozvod?“
„Podám v pondělí.“
„Nebudu tě přemlouvat. Zasloužil si to. Ale kluci… Ty sis k nim přilnula, že?“
„Přilnula. Matouš mi každou neděli kreslí přáníčka. Tadeáš se naučil číst – mně první přečetl slovo ‚slunce‘.“
„Udělala jsi pro ně víc než jejich otec za poslední rok.“
„Kluci za nic nemůžou. Pokud budete potřebovat pomoc – jsem tu. Ale s Václavem – konec.“
„Vím, Boženko. Vím.“
Položila jsem telefon na noční stolek. Byt byl tichý, prázdný – a můj. Žádné cizí tašky v chodbě, žádné cizí lži ve vzduchu, žádné cizí pantofle u dveří.
Přistoupila jsem k zrcadlu a podívala se na sebe. Oči suché. Brada zvednutá. Dvacet osm let – a za jeden den jsem zestárla i omládla zároveň.
Kamarádka Radka poslala zprávu: „Jsem na tebe pyšná.“
Usmála jsem se a odpověděla: „Děkuju. Teď žiju dál.“Usmála jsem se a odpověděla: „Děkuju. Teď žiju dál.“
A pak jsem odemkla balkonové dveře a vyšla ven. Noc byla čistá, měsíc kulatý jako přáníčka od Matouše. Vzduch voněl podzimem a svobodou. Podívala jsem se na oblohu a najednou věděla, že zítra ráno koupím novou sadu pastelek a tři bloky papíru. Dva pro kluky – a jeden pro sebe. Protože některé příběhy si zaslouží nakreslit od začátku. A já už měla v hlavě první obrázek: dvě srdce na provázku, letící nad městem – a pod nimi žádné lži, jen prázdná cesta, která vede tam, kam si sama zvolím.
