Zimní ráno, Praha, leden.
Ještě teď mám před očima ten pohled, když mě našli u vchodu mého vlastního domu. Jmenuji se Karel a do té chvíle jsem nikdy venku nebyl. Ležel jsem zkroucený před železnými dveřmi, studenými jako led, a snažil se dostat dovnitř. Vzpomínám si na ten pronikavý mráz, sníh mi slepoval tlapky, a přestože jsem nebyl zvyklý na takovou zimu, při každém dalším kolemjdoucím jsem žadonil otíral se o nohy, třásl jsem se zimou i strachem a díval se prosebně do očí, jen abych našel někoho, kdo by mě zachránil. Každý nový člověk byl moje poslední naděje. Byl jsem přeci domácí, rozmazlený, zvyklý na teplo a pravidelnou lásku. A najednou jsem byl venku sám, v závějích a ledovém větru.
Moje bývalá majitelka, paní Lucie, se rozhodla pořídit dalšího mazlíčka zahlédla inzerát na čistokrevnou kočku, kterou někdo nabízel zadarmo. Kurátorka, která to měla na starosti, jen požádala o zdravotní vyšetření mě, už žijícího kocoura. Udělali mi krevní testy a zjistili, že v sobě mám virus kočičí imunodeficience. Nic mi nebylo, nikdy jsem neonemocněl, pro lidi ani pro psy to není vůbec žádné riziko virem se nakazí jen kočky.
Laboratorní výsledky znamenaly, že jsem nositelem, ale neměl jsem žádné příznaky. Můj imunitní systém všechno zvládal. Přesto to paní Lucii stačilo: Nemocného” kocoura si nechávat nebude, co kdyby náhodou něco. Nezkusila se informovat, nezjistila, že lidem ani ostatním zvířatům nehrozí vůbec nic prostě mě jednoho rána vynesla ven, hodila na chodník a vrátila se do svého tepla.
Zachránila mě až paní Irena, naše domovnice. Všimla si, že už jen bezvládně ležím na sněhu, stulil jsem se do klubíčka a spal jsem vyčerpáním. Věděla, že spánek v mrazu může znamenat konec, takže mě sebrala, odnesla do své místnosti, položila mě na svůj kabát k topení a podělila se o to, co měla k obědu. Obyčejná čočková polévka byla pro mě v tu chvíli pokladem teplo i jídlo mi doslova zachránily život.
Za pár dní si pro mě přijeli z útulku. Měl jsem silné podchlazení a nastydl jsem, ale léčba zabrala a dneska už jsem úplně v pořádku. Získal jsem zpět důvěru v lidi, i když občas ještě ustrnu, když slyším ledový vítr za oknem. Teď mám svůj veterinární průkaz, jsem kastrovaný, očkovaný a čekám na novou rodinu v útulku u Modřan.
Jsou mi teprve tři roky. Miluju lidi a jejich laskavost. Objímám tlapkami, přiškubávám se k uchu a jakmile mi někdo věnuje chvíli, znovu nadšeně přadím svoje kočičí písničky. Tulení a mazlení je moje oblíbená činnost. Každé loučení s dobrovolníky bolí, ale nikdy jsem nepřestal doufat, že mám někde svůj nový domov. Jsem kocour do bytu, do pelíšku, k laskavé ruce. Takhle upřímně jsem to cítil vždy, a i přes všechno, čím jsem prošel, si to myslím dodnes.
