Zkažené děti
Zničila jsi ho! Ve všem mu vycházíš vstříc, a on ti pak sedá na hlavu! Pavlíno, takhle to nejde! Zkazila jsi svého syna! A stejně tak jsem zkazila já tebe! Nikdo jiný za to nemůže! Jsem stejná! Vy jste prostě zkažené děti! A neříkej mi, že jsi už dospělá! Pořád se chováš jako dítě! Absolutně neumíš uvažovat a dělat správná rozhodnutí! Libuše rozčileně práskla lednicí a lekla se, když magnetka s fotkou Pavlíny a její rodiny sklouzla na zem.
Ta fotka byla z loňského léta z Lipna, kam mě tentokrát nepozvali. Spoustu let jsem jezdila s “dětmi” na dovolenou. Pomáhala jsem s vnoučaty, odpočívala, navazovala “užitečné” známosti. Ale letos ne.
Důvody, proč mě tentokrát nevzali, mi přišly zvláštní.
Mami, letos je to s penězi napjaté. Jedeme s dětmi sami. Tobě koupíme zájezd později, vyber si zatím něco, co by tě lákalo. Dobře?
Ale Pavlíno! Co děti? Kdo je pohlídá?
Mami, Honza už je velký. Postará se, o koho bude potřeba. A Anička bude se mnou. Letos nemáme na ten hotel, kam jsme jezdili. Takže bude třeba něco oželet. Anička potřebuje na Lipno, víš, že po koupání bývá zdravá celý rok. Když nevystačí na drahý hotel s animátory, pojedeme po česku pronajmeme si byt nebo domek a všechno zvládneme sami.
A pro mě tam samozřejmě místo nebude!
Libuši tahle vyhlídka vůbec netěšila. Jet sama do lázní, kde je jen taneční pro dříve narozené?! A ta společnost tam V hotelu přece byli hosté podle jejích představ. Se svým vzděláním a znalostí dvou jazyků si přeci mohla vybírat. Ale letos ne…
Maminko, starat se dnes není jen o bydlení, je i cesta, jídlo a tak dále…
Snad jsem vás nikdy neobjedovala! doopravdy se rozčílila Libuše.
Proboha, mami! Proč ti to musím vysvětlovat?! Nemáme na to, aby jela celá rodina. Vzala bych tě ráda, ale nemůžu. Rekonstrukce tvého bytu, moje zdravotní lapálie loni, doučování pro Honzu. Stálo to strašně peněz. Musíme šetřit. Chceš, abych zrušila dovolenou? Nebo abych vzala děti k vodě? Jsem po roce vystresovaná, sama to víš!
Ano! Znám tvůj režim! Viděla jsem tě! A vidím, že jsi špatná matka! Dětem se nevěnuješ, všechno necháváš na mě a Martině, tvé tchyni. Vyzvednout Aničku ze školky, Honzu ze školy, nakrmit, rozvézt na kroužky…
Mami! Nepřeháněj! Honza jezdi na tréninky sám, jen Aničku vozíš na tancování, a to ani ne každý den. Mohla by být na tanečky jen ve školce, ale tys chtěla, aby chodila dál. Prý se dítě musí rozvíjet.
Takže teď je to moje chyba!? hlas Libuše vystoupal do výšek a chytila se za srdce. Jste hrozní nevděčníci! Snažím se pořád, a vám je to fuk!
Mami, prosím Pavlíně potemnělo před očima, čelom přitiskla na okenní tabulku. Jsem za vše vděčná, jen mi to neotloukej o hlavu, ano?
Libuše už dál poslouchat nechtěla. Hrdě odešla, nechala uprostřed obýváku tašku s novými plavkami a urazila se.
V tom byla dobrá. Dala najevo, kdo se provinil, nevyvolávala scénu ani nehřešila na duši. Jen nezvedala telefon, nereagovala na usmiřování a když už zvedla, těžce vzdychala a sténala:
Pavlíno, a když srdce úplně zastaví, skoro nebije, co to znamená?
A Pavlína všechno nechala a vyrazila za mámou na chatu, kde Libuše trávila sama. Ty návraty bývaly zničující Pavlína hodila klíčky od auta na stolek v předsíni, zapadla do ložnice a tiše plakala, nechápajíc, proč je mamka taková.
Honza přišel potichu, přikryl ji dekou a dotkl se ramene:
Mami, už tam nejezdi. Babička se vybouří a přijde sama.
Ach Honzí, kéž bych měla takovou jistotu…
Vzpomínám, že mamka byla vždy stejná citlivá, na slovo vzatá, výborně ovládala češtinu i francouzštinu. Ale tak urážlivá! Dokázala vyčítat v několika jazycích. Pro malou Pavlínu bylo nejhorší to tiché, chladné:
Pavlíno, zamysli se nad svým chováním. Běž do svého pokoje!
To Pavlíno nikdy nezaznělo, když měla Libuše dobrou náladu. A ta byla vzácností. Mamka byla typ člověka, co vidí sklenici napůl prázdnou. Pro ni platilo slovo nepatřičný. Takoví byli všichni kolem kolegové, rodina
Na mě se to nevztahovalo, dokud jsem byla malá a hodná. Jako dítě jsem dělala radost každý se rozplýval, když jsem ve třech letech skládala písmenka a ve čtyřech hrála na klavír, co mi mamka pořídila:
Slyším hudbu!
Libuši bylo proč být pyšná. Chodila jsem na kroužky, plnila její přání a věřila, že mamka ví vše nejlépe.
Pak přišla šestá třída a první dvojka z diktátu. Mamka jen kroutila hlavou a nedala mi promluvit:
Pavlíno, moc jsi mě zklamala! Jak jsi to mohla dopustit?! Běž do pokoje!
Poslechla jsem. Vysvětlení přišlo až od babičky, která mě našla v koupelně, jak brečím do umyvadla a snažím se umýt fleky ze sukně.
Pavlíno! Co se děje?
Všechno jsem jí svěřila bolení břicha ve škole, strach a zmatek z toho, co se děje. O tom, že dívky přecházejí do puberty, mi nikdo nic neřekl. Mamka to za zbytečné považovala, ani jsem netušila, že podobné otázky je třeba pokládat. Přátel jsem moc neměla, a ty vybrané vhodné se o podobných věcech nebavily. Výchova…
Dlouhá debata s babičkou (tatínkovou maminkou) nepomohla. Libuše jen řekla:
Pavlíno, takové věci má dívka řešit s matkou!
Ale já to nevěděla…
Příště víc používej hlavu, na to ji máš!
Nechápala jsem, v čem je chyba na mé straně.
A tak poprvé přišlo pochybování, které časem zmohutnělo. Došlo mi, že mamka je taky jen člověk, a ne vše co říká, je pravda.
Další zklamání přišla záhy nespokojenost mamky byla čím dál zřejmější. Často jsem ji vídala s hedvábným šátkem na čele prý proti migréně. Když tak procházela bytem, věděla jsem, že bude malér.
Nikdy nekřičela. Usadila se důstojně do křesla, přitiskla prsty na spánky a ledový hlas dokázal zmrazit atmosféru:
Pavlíno! Ničíš mě
Jak a čím, to už vysvětlovat nemusela. Důvodem mohlo být cokoliv.
Například, že jsem chtěla být lékařkou mamka byla zásadně proti.
Ty nechápeš, co to znamená? S tvým tátou jsme se skoro neviděli, měl pořád službu. Chirurg není profese pro ženu! Nech to být!
Ale babička říkala, že lidem pomáhat je ušlechtilé, a že táta taky snil o chirurgii…
Co říkala babička, mě nezajímá! Záleží jen na výsledku! Co máme teď? Jsem vdova a ty jsi vyrůstala bez tatínka, protože se zničil v práci! Zamýšlej se, Pavlíno, nejen nad svými přáními, ale i nad tím, co tím způsobíš druhým!
Hádaly jsme se, dokud jsem neudělala maturitu a nenastoupila na medicínu. Mamka půl roku skoro nepromluvila.
Pak následoval můj výběr partnera. Zeť Libuši nesedl.
Pavlíno! Nikdo vhodnější nebyl? Nemyslím peníze, ale přece je úplně jiný! Tvůj muž neví, kdo byl Čapek a operu slyšel leda v tramvaji!
Ale Karel je hodný, mami… nechtěla jsem se hádat, ale mlčet jsem nezvládla.
S láskou daleko nedojdeš! To poznáš, ale bude pozdě!
Na naší svatbě si Libuše opatrně utírala oči a každému, kdo poslouchal, říkala:
Budou to mít těžké, ale matka přece pomůže, budu jim nablízku!
Naštěstí právě tam potkala svého druhého muže vzdáleného příbuzného Karla, plukovníka ve výslužbě Václava. Jeho jazyková vytříbenost a galantnost ji získala.
Bože, ten akcent! flirtovala Libuše, zapomínajíc na kapesník, který rychle schovala.
Maminka byla diplomatova dcera a vyrůstala částečně ve Francii.
Úžasné!
Václav recitoval verše ve francouzštině, miloval řád a čistotu a měl prostornou chatu za městem, kde Libuše našla na čas útočiště a nechala nás v klidu.
V druhém manželství byla šťastná. Rozkvetla, dokonce i změkla, alespoň navenek. Když se narodil vnuk a pak vnučka, měla radost.
Pavlíno! Ty děti jsou úžasné! Honza je chytrý, celý dědeček! A Anička! Má můj nos i oči!
Nesporovala jsem. Těšila mě její změna a přála jí štěstí.
Můj s Karlem byl pevný, i když tomu nikdo nevěřil. Karel dokázal nastavit hranice, když to bylo třeba, pracoval hodně, takže musela Libuše uznat, že není špatný manžel.
Byla proti tomu, abychom si vzali hypotéku, Karel trval na svém.
Je to lepší. Máte svůj domov, my svůj.
Ale Pavlína to s dětmi nezvládne. Neutáhneš to sám.
Naše firma jde dobře, zvládnu to. Pavlína se chce vrátit do práce. A máma nabídla pomoc s dětmi.
Tvoje děti nemají jen jednu babičku! Já se o ně postarám!
Můj návrat do ordinace se stal realitou. Byli jsme přestěhovaní a vše vypadalo dobře, dokud nepřišla rána Václav onemocněl a přes veškerou mou péči a nejlepší doktory, Libuši zanechal ve smutku.
Ach, Václave! Teprve teď jsem si připadala jako skutečná žena! Proč jsi mi to musel brát tak brzy?!
Koho tentokrát Libuše vinila za své vdovství, už neřekla.
Koupila najednou dva pugéty bílých karafiátů pro ty, co jí “dělali společnost”, a na živé byla nesnesitelnější.
Snažila jsem se jí vynahradit samotu. Dovolené, víkendy, slavnosti všude byla s námi.
A co je na tom špatného? Jsem člen rodiny! říkala kamarádkám.
Ale Pavlína by možná chtěla jen rodinu, bez tvého dohledu
Nesmysl! Nikdy jsem svou dceru nekontrolovala! Já přece pomáhám! Jak by to zvládla bez mě?
Problémy začaly, když Honza vyrostl. Vadilo mu, že babička všechno kontroluje. Miloval ji, ale její připomínky mu lezly na nervy.
Honzo! Opět?! Prosila jsem tě, abys tu hroznou hudbu nehrál tak nahlas! Jak to vůbec můžeš poslouchat?! Libuše vtrhla do jeho pokoje a zamračila se. To se nedá vydržet!
Opět vytáhla šátek na hlavu, ale Honza na to už dávno neslyšel. Nestěžoval si rodičům, řešil to po svém.
Aničko! Pojď sem! Zpívat a tančit budeme!
Když je Libuše viděla, jak tancujou na Krucipüsk, byla v šoku.
Honzo, tobě je to jedno! Ale Anička! To ne! Volám vaši mámu!
Radši tátovi, babi! Máma při operaci telefon vypíná, víš to!
Karel na výtky tchyně nereagoval, doma pak s chutí zpíval se synem a věřil, že jednou to nebude jen pro rodinu.
Honza měl talent, tak jsem mu koupila kytaru.
Pavlíno, to nedělej! To mě chcete odstavit?
Co to říkáš, mami?
Tohle nevydržím! Kluk má studovat, ne blbnout s kytarou!
Honza má dobré známky, sama to víš! A rozvíjet se je přece důležité! Sama jsi to říkala!
Myslela jsem úplně něco jiného, to víš!
Trvalo to několik dní. Karel stál za mnou, Libuše přešla ke své taktice: přestala odpovídat na hovory, neotevřela, když jsem přišla. Klíče od bytu mi sebrala, prý ztratila svoje.
Tentokrát jsem se nezlomila.
Nechce mluvit? Dobře! Dost! myla jsem nádobí, když mi z ruky vyklouzla hrníček, co mi Honza věnoval k svátku, a roztříštil se.
V tu chvíli jsem pochopila: moje mateřská láska musí být jiná, nesmím už dovolit, aby bolest znovu zraňovala blízké.
Honzo! vykřikla jsem nahoru. Syn sklouzl ze schodů. Kdy jsem naposled zvýšila hlas?
Jsem tady!
Vybral sis kytaru?
Můžu? zableskly mu oči.
Samozřejmě! Jakou chceš?
Basovou! Mami, jsi si jistá?
Na sto procent! Tak to říkáš, ne?
Jo! Co řekne babička?
Ta bude zase tvrdit, že jsme zkažené děti Nemysli na to! Obleč se, jedeme!
Kam?
No přece do hudebnin! Nebo kde ty tvé kytary prodávají?
Super! Aničce ještě řeknu, ať jde s námi, poradí mi.
Když jsem se za nimi dívala, říkala jsem si mám nejhodnějšího kluka. Kdo jiný by bral s sebou šestiletou sestru na radu?
Kytara byla. Za chvíli z Honzova pokoje byla zkušebna. Kluci tam hráli a nahrávali, co šlo, na aparatuře, co koupil Karel a ostatní. A když jejich video, kde Anička zpívala k Honzovi, mělo hromadu zhlédnutí na internetu, věděla jsem, že to nebyly zbytečně utracené koruny.
Měla jsem vážně radost, že mají co dělat a Honza už nedoráží ostny. Večer jsem je objímala, když mi nadšeně vyprávěli, co zas vymysleli, a věděla, že tohle je správně.
Ale Libuše stále čekala. Každý den uklízela, pekla a myslela, že přijedu prosit o odpuštění jako vždycky.
Týden, dva… Pavlína nikde.
Nejdřív byla Libuše v rozpacích, pak se zlobila a nakonec se zamyslela. Snad poprvé někdo řekl: nejsi střed vesmíru, ne všechno se řídí tebou. Když by jiného člověka zcela vymazala ze života, s Pavlínou to nešlo. Po svém dceru milovala.
Měsíc, druhý… Nikdo nepřišel. Už žádné omluvy.
To poznání bolelo. Nechápala vždyť celý život byla Pavlíně a vnoučatům k dispozici! Proč je k ní teď tak krutá? Může slovo v hádce zničit rodinu?
Nakonec jela na chatu, hledat klid. Ale žádný nenašla. Procházela domem, zahradou, s bolestí si přiznávala, že vina není jen na ostatních.
Léto vystřídaly podzimní deště a Libuše pochopila, že není na co čekat.
Ten den, kdy to definitivně vzdala, seděla v kuchyni s šálkem čaje a dívala se na dvůr sousedů, kde pobíhaly děti v barevných holínkách. Kdysi chtěla vysoký plot, Václav si prosadil kovanou bránu. Také mohla jen pozdravit sousedy a nevědomky sledovat jejich štěstí.
Sousedé byli uznávaní vyučující, pět chytrých, slušných vnoučat, dokonalý obrázek. Libuše si tehdy řekla: dám si pokoj. Mohla bych hřát hrnek až do smrti, a pak to bude Pavlína, kdo by mi nosila karafiáty. Komu by to prospělo?
Odložila šálek, sedla do auta a jela do čtvrti, kde bydlí Pavlína s rodinou.
Když zaparkovala u jejich domu, v hlavě ji dunělo, že tentokrát musí ona udělat první krok a to bylo nezvyklé. Seděla dlouho, promýšlela omluvu.
Ale všechny plány padly, když otevřela branku a prošla k domu. Dveře dokořán, z patra rachot bicích, kytara… A Pavlína s Aničkou tancují v kuchyni, Pavlína zpívá a míchá něco v pánvi.
Super! Mami, nahrajeme spolu video?! Anička tleskala a chystala skleničky.
Přines dvě, Aničko. Já taky… Pojď, určitě mají kluci žízeň.
Když Pavlína vykročila ke schodům, zůstala stát. U dveří stála Libuše.
Čas na chvíli ztichnul a čekal, co si tyto ženy řeknou.
Anička ztuhla na prahu, chtěla něco říct, ale Pavlína byla rychlejší:
Mami, ahoj! Prosím, hlídej maso, budeme za chvíli obědvat. Kluci každou chvíli skončí. Máš hlad?
Libuše pomalu přikývla, svlékla bundu.
Mám!
Výborně! Pavlína kývla, zamrkala na dceru. Aničko, povol! Nebo už nevíš, jak babička vypadá?
Anička zakývala hlavou:
Pamatuju! Babi, už netancuju. Chodím do zušky! Budu zpívat! Honza říká, že mi to jde!
Libuše ucítila, jak jí vlhnou oči, proto rychle sebrala skleničky.
Já je vezmu! Musím vidět Honzovu kytaru. Je pěkná?
Moc! Červená! Pomáhala jsem vybírat! Pojď, ukážu!
Anička hopkala nahoru, Pavlína kývla na mámu:
No? Tak jdi, mami! Nejtěžší jsi zvládla…
A Libuše opravdu šla nahoru. Honza vážně ukázal babičce kytaru a něco se změnilo…
Ne všechno, samozřejmě. Nikdo se magicky nepředělá. Spory budou dál, nepochopení taky. Pavlína si ještě často povzdechne, když bude muset poslouchat mamčiny rady, a Libuše stále bude přemýšlet, kde udělala chybu.
Ale jedno už jejich rodina pochopila chceš-li, aby tě slyšeli, nauč se naslouchat nejdřív sám. Pak si všichni najdou cestu k sobě. A co víc si od rodiny přát?
