Gennadij zmáčkl tlačítko na klíčku a auto bliklo světly. Na kapotě černého lexusu ležel šedý kocour a bylo mu naprosto fuk, že parkovištěm v podzemí znělo houkání alarmu, že tam stojí jeho pán a že je teprve tři čtvrtě na osm.
Ležel přesně uprostřed. Natáhl přední tlapky, položil na ně hlavu a přivřel oči. Jako by pod sebou neměl kapotu cizího auta, ale teplý parapet ve vlastním bytě. Šedá srst na černém laku působila komicky a zároveň tak sebevědomě, že Gennadij na vteřinu zapomněl, proč vlastně do garáže sestoupil.
A sestoupil kvůli jednání. Za padesát minut na druhém konci města začínala schůzka s dodavatelem, na kterém závisel čtvrtletní plán. Aktovka mu tížila ruku. Těžká, kožená, nacpaná výtisky, grafy, dvěma exempláři smlouvy se záložkami na každé stránce, kde byl potřeba podpis. Každá z těch padesáti minut byla naplánovaná: parkoviště, výtah, chodba, podání ruky. A tady pruhovaný kocour na kapotě a ksicht měl takovej, jako by tu byl pánem on.
Gennadij plácl dlaní do stehna. Luskl prsty. Nevýrazně, ale důrazně řekl „kšá“. Hučení ventilace unášelo všechny zvuky k betonovým stěnám a kocour se ani nehnul. Jen otevřel jedno oko, žluté, kulaté, podíval se směrem ke Gennadijovi a zase je zavřel. S takovým výrazem, s jakým lidé zavírají dveře před reklamním agentem.
Od kapoty sálalo slabé teplo: včera přijel Gennadij pozdě, skoro o půlnoci, a motor do rána úplně nevychladl. Kocour si očividně našel teplé místo a uvelebil se. Logika jasná. Jenže Gennadijovi z té logiky o nic líp nebylo, protože minuty ubíhaly a kocour ležel. A nejenže ležel, ale dělal to s takovým klidem, že se člověku chtělo zároveň smát i zavolat odchytovou službu.
Lojza, hlídač parkoviště, se objevil, když už Gennadij vytáčel číslo řidiče. Ramenatý, v uniformní bundě na zip, s krátkým plnovousem, který rostl nerovnoměrně a působil tak trochu jako namalovaný. Přistoupil, koukl na kapotu, rozepnul si vrchní knoflík bundy.
Řekl, že tenhle šedý tu je každé ráno. Už dobrých čtrnáct dní. Přijde brzy, když je parkoviště ještě prázdné, lehne si na kapotu lexusu a leží. Lojza ho párkrát sháněl, jednou smetákem, podruhé jen rukama. K ničemu. Za deset minut se kocour vrátil a uvelebil se na stejném místě. Jako by mu někdo vysvětlil, že je to přesně jeho kapota, a on tomu uvěřil.
Gennadij sklopil telefon. Zrovna na jeho auto? Ostatních je v garáži padesát. Lojza pokrčil rameny, otočil v prstech svazek klíčů a potvrdil: jenom na vaše. Kolem bavoráku finančního ředitele projde, kolem stříbrného mercedesu z právního oddělení projde, ale na ten lexus si lehne jako doma. Lojza dokonce tipoval, že se kocour orientuje podle čichu, ale znělo to jako snaha vysvětlit něco, co se vysvětlit nedá.
Bylo to zvláštní a Gennadij neměl rád zvláštní věci. Zvláštní se nevešlo do rozvrhu, nedalo se vtěsnat do vzorců, nemělo to paragraf ve smlouvě. Postavil aktovku na betonovou podlahu, stáhl si pravou rukavici, přistoupil ke kapotě.
Kocour byl teplý. Srst hebká, čistá, bez chuchvalců, bez toho mastného lesku, co mívají toulaví. Nebyl to bezdomovec. Gennadij přejel dlaní po rezavém hřbetě a kocour začal příst. Zvuk šel odněkud z hlubin, hluboký, pravidelný, jako malý motor na volnoběh. Kocour pootočil hlavu a strkal čenichem do jeho dlaně. Beze strachu, bez podlézání. Tak to dělají ti, co jsou zvyklí na lidské ruce.
Lojza poznamenal, že je to mazlíček, rozhodně ne pouliční. A dodal: má obojek, tenký, kožený, pod srstí není hned vidět. On sám si ho všiml až třetí den, když ho kocour pustil blíž.
Gennadij rozhrnul prsty hustou srst na krku. A skutečně: tenký kožený řemínek, změklý časem, a na něm plechová známka velikosti pětikoruny. Ošoupaná po okrajích, ale písmena se dala přečíst.
* * *
Přiblížil si známku k očím. Písmena drobná, vyražená do kruhu. Adresa, číslo domu, číslo bytu. Bez telefonu, bez jména majitele. Jen adresa.
Ruka se mu zastavila.
Gennadij to přečetl znovu. Pak potřetí. Písmena se nezměnila. Kov známky byl studený pod konečky prstů a kocour přestal příst, jako by i on něco očekával.
Ulice Tkalcovská, čtrnáct, byt šest.
Tu adresu znal. Vyrostl v tom bytě. Tapety v chodbě měnil dvakrát, ještě jako kluk. Kliku na balkónové dveře přivazoval drátem, protože se každé jaro odvrtávala. Z okna kuchyně bylo vidět školu a topol, který každý červen zasypával celý dvůr chmýřím.
V tom bytě žila jeho matka, Valentina Serafimovna. Se kterou nemluvil tři roky. Tři roky a dva měsíce a pár dní, ale dny nepočítal, protože kdyby je počítal, znamenalo by to, že si pamatuje, a když si pamatuje, tak mu to není jedno, a on si namlouval, že je mu to jedno.
V krku mu vyschlo. Gennadij se narovnal, ustoupil o krok, pak o další. Kocour zvedl hlavu a podíval se na něj, a v tom pohledu nebylo nic kočičího. Jen trpělivost. Jako u někoho, kdo nepřišel náhodou a je ochoten čekat tak dlouho, jak bude potřeba. A bylo potřeba, jak se ukázalo, déle než čtrnáct dní.
Lojza se zeptal, jestli je všechno v pořádku, protože Gennadijovi zbělel obličej. Gennadij slyšel svůj vlastní hlas jakoby z dálky, jako by to nebyl jeho. Řekl:
„V pořádku. Vím, čí je to kocour.“
Slova zněla klidně, ale prsty, které právě držely známku, se jemně chvěly, a on si schoval ruku do kapsy.
Sedl za volant. Kocour mu ležel na klíně, protože ho neměl kam jinam dát. Gennadij ho sebral z kapoty opatrně, oběma rukama, jako se bere něco křehkého, a kocour se nebránil. Jen se přitiskl k saku a zase začal příst.
Aktovku Gennadij hodil na sedadlo spolujezdce. Složka s podklady k jednání vyklouzla z rozepnutého zámku a vějířem se rozprostřela po kůži sedačky. Dva exempláře smlouvy. Harmonogram dodávek. Propočet marže na třech listech.
Ještě před půl hodinou by každý list sebral a složil do pořádku. Teď se tím směrem ani nepodíval.
Kocour se uvelebil, schoval tlapky pod sebe a teplo jeho těla bylo cítit skrz látku kalhot. Gennadij tak seděl minutu, možná dvě, s rukama na volantu, aniž by nastartoval. V autě to vonělo kůží a trochu kočičí srstí a ten nový pach měnil celý prostor, dělal z auta ne pracovní nástroj, ale něco jiného. Něco živého.
Tři roky. Pohádali se kvůli penězům, jak to tak bývá. Gennadij koupil matce byt v novostavbě, ale ona se odmítla stěhovat. Řekla, že nepotřebuje jeho almužny a že zapomněl, odkud vyšel. Gennadij odpověděl, že vyšel odtud, odkud chtěl celý život utéct. Práskl dveřmi.
Pak nevolal týden, pak měsíc, pak už bylo pozdě. Protože by musel vysvětlovat to mlčení. A vysvětlovat Gennadij neuměl. Uměl podepisovat smlouvy, budovat dodavatelské řetězce, počítat rentabilitu na dvě desetinná místa. Uměl říct „vyřídíme“ a „jasně“ tak, že lidé vstali a udělali to. Ale zavolat matce a říct „promiň“ nedokázal, protože to slovo mu uvízlo někde v krku a nechtělo se odtud hnout.
Vytáhl telefon. Otevřel chat s partnerem. Napsal: „Sergeji, jednání ruším. Rodinné důvody.“ Prst se mu zastavil nad tlačítkem odeslat. Smlouva, na které závisí čtvrtletí. Bonusy manažerů. Pověst. Všechno to leželo na jedné misce vah. A na druhé ležel rezavý kocour, který vážil sotva čtyři kila.
Gennadij zmáčkl „odeslat“ a položil telefon displejem dolů. Za vteřinu telefon zavibroval. Odpověď partnera. Gennadij ji nečetl. Ne proto, že by na tom nezáleželo, ale proto, že právě teď, v tenhle konkrétní okamžik, mezi koženým volantem a šedým kocourem na klíně, bylo důležité něco jiného. A on po dlouhé době neuměl najít pro to slovo.
Otevřel aktovku. Vytáhl všechny papíry, složil je na hromadu vedle sebe. Aktovka zůstala prázdná a zevnitř teplá. Gennadij zvedl kocoura a opatrně ho položil na dno. Kocour se otočil, uvelebil se a podíval se nahoru. Z aktovky za čtyři sta tisíc korun trčela šedá hlava se žlutýma očima a výraz těch očí byl takový, jako by všechno šlo podle plánu.
Gennadij otočil klíčkem v zapalování.
Ulice Tkalcovská vypadala skoro stejně jako před třemi lety. Natřeli lavičku před domem na jinou barvu, dali novou stříšku nad vchod, a vedle domovního telefonu přibyl seznam bytů, vytištěný na tiskárně a zalaminovaný nakřivo, s bublinou vzduchu v rohu. Gennadij vyťukal šestku a dveře cvakly bez otázek. Možná matka zmáčkla tlačítko. Možná byl jen zámek rozbitý. Nechtěl to řešit.
Vůbec na chodbě byl stejný. Vařené brambory. Trochu vlhká omítka. A něco domácího, co nemá jméno, ale co vás chytne pod žebra, když to poznáte. Gennadij tu nebyl tři roky, ale hodně si pamatoval. Pamatoval, na který schod stoupnout, aby nevrznul. Pamatoval, že zábradlí v prvním patře se viklá. Pamatoval všechno, před čím se jeho hlava třicet šest měsíců pečlivě odvracela.
Stoupal pomalu. Aktovku s kocourem v pravé ruce, levá klouzala po zábradlí. V prvním patře bylo zpoza dveří slyšet rádio, tlumené, s rušením. Někdo smažil cibuli a vůně se linula po schodech a mísila se s tou bramborovou.
Na odpočívadle mezi prvním a druhým patrem stál dětský kočárek, přikrytý igelitem. Dřív tady stával jeho kočárek, pak kolo, pak nic, pak on odjel. Barva na zábradlí místy oprýskala a pod ní se objevovala stará vrstva, zelená, sytá, s drobnými prasklinami. Gennadij si tu zelenou pamatoval. V dětství do ní dlabal nehtem a matka ho peskovala: „Zase máš špinavé ruce, zase černé nehty, ty jeden treste.“ A on nedlabal z nudy. Líbilo se mu, že pod jednou vrstvou je další, a on se snažil dostat až k té úplně první, k té, kterou natřeli, když se dům stavěl. K začátku.
Třetí patro. Dveře byly čalouněné hnědým koženkovým pásem, prošlapaným u klíky. V horním rohu byl zatlučený maličký věneček ze suchých květin, který tam dřív nebyl. Gennadij se zastavil přede dveřmi. Kocour v aktovce se zavrtěl a krátce zamňoukal. Jako by řekl: tak už běž, dost stání.
Zmáčkl zvonek. Zvonek byl stejný, dvoutónový, s drnčivou druhou notou.
Za dveřmi ticho. Pak kroky, drobné, šoupavé. A pauza. Dlouhá, táhlá, jako by člověk na druhé straně stál a rozhodoval se, jestli otevřít.
Cvakl zámek.
Valentina Serafimovna stála ve dveřích. Maličká, sto padesát šest centimetrů, v zástěře s drobnými puntíky. Stejná zástěra. Nebo stejná, koupená na výměnu, protože ta stará se opotřebovala. Dívala se na syna zdola nahoru a mlčela.
Gennadij mlčel taky. Všechna slova, která posbíral v autě, poskládal na schodech, zkoušel na každém stupni, byla pryč. Nezůstalo ani jediné.
Ona přesunula pohled dolů. Na aktovku. Z aktovky trčela šedá hlava a kocour, když uviděl paničku, zamňoukal a pokusil se vylézt, drápaje po kůži.
Valentina Serafimovna zašeptala:
„Mourku.“
Odmlčela se. A zopakovala tišeji:
„Mourku, ty můj nešťastníku.“
Zvedla oči na Gennadije.
„Přece jsi přišel.“
A nebylo jasné, o kom to řekla. O kocourovi, který každé ráno odcházel z domu a vracel se k obědu. Nebo o synovi, který odešel před třemi lety a ani jednou se nevrátil. A možná o obou, protože oba přišli s jednou aktovkou, a to by bylo k smíchu, kdyby to nebylo tak přesné.
Z bytu proudil teplý vzduch. Vonělo to bramborami. Někde v hloubi bublala televize a hlasy odtamtud byly povědomé, protože matka vždycky koukala na stejný kanál. Gennadij stál na prahu s aktovkou, ze které vykukoval šedý kocour.
Aktovka, ve které ještě ráno ležely smlouvy, grafy, rozpočty. Všechno, co považoval za důležité, zůstalo na koženém sedadle auta. A to, co bylo doopravdy důležité, vážilo čtyři kila a přede.
Valentina Serafimovna ustoupila stranou. Neřekla „poď dál“. Neřekla „konečně“. Jen ustoupila.
Gennadij překročil práh. Nesundal si boty, nepoložil aktovku. Matka se podívala na jeho boty a na vteřinu se jí po tváři mihl ten výraz, se kterým dřív říkala: „Boty ke dveřím, kolikrát to mám opakovat.“ Ale neřekla nic. Jen mírně pokývala hlavou, tak, jak se kývne, když se mávne rukou nad pravidly, protože jsou věci důležitější než pravidla.
V kuchyni se začala vařit voda v konvici. Normální konvice s píšťalkou, jako z dětství. A ta píšťalka byla jako hlas, který tři roky volal, a teď se konečně dočkal.