Mnohokrát jsem se chtěla podělit o své trápení, ale vždycky jsem měla pocit, že existují větší dramata než to moje. Tentokrát jsem se však rozhodla vylít si duši.
Před třiceti lety jsem se provdala za Filipa, ne z lásky, ale protože na tom rodiče trvali a já je poslechla.
Na to, že mě nemiluje, jsem si už zvykla, ale tíží mě spousta jiných věcí.
V mládí mi Filip zleva i zprava říkal, že jsem kulatá nula nejen v kuchyni, ale i v posteli.
Urážel mě ve všech směrech a jednou jsem od něj neslyšela vlídné slovo.
Trpěla jsem kvůli dětem a bála se, co by lidé řekli, kdybych se rozvedla.
Nakonec jsme dodnes pod jednou střechou, ale pravdou je, že už léta žijeme odděleně a náš domov vypadá jako bitevní pole.
Když naši synové povyrostli a rozešli se, manžel udělal přístavbu, do které se vchází z kuchyně.
A bydlel tam. Vymyslel to dobře, aspoň lidé nepoznají, že spolu ani nespíme.
Slyšela jsem, jak lidé říkají, že nám závidí naši pěknou rodinu.
A on mě od narození kluků jako manželku nevyhledával. Kuchyň máme společnou, ale jídlo v lednici je rozdělené.
To své si dává do krabiček, na které si napsal své iniciály.
Nikdy jsem neviděla většího sobce, než je on. Jako by mě chtěl naštvat, kupuje drahé šunky a salámy a já jím fazole a čočku. Hrnce dávám na spodní police.
V kuchyni smím jíst, jen když tam není Filip, obvykle večer, protože pracuje jako noční hlídač.
Ráno a při obědě tam nepořádek dělat nemusím, protože je to jeho království. Prostře stůl předkrmy a lahůdkami, nalije si brandy a sedí sám jako pšouk. Pak si vezmu chleba se sýrem a v ložnici zhltnu suché věci.
Občas jdeme společně nakupovat, ale dělíme se o každou korunu – každý platí to, co si koupil.
Stejně jako se dělíme o účty za elektřinu, vodu a telefon. Před sousedy a dětmi, které nás málokdy navštěvují, jsme pár.
Napětí doma stoupá nejvíc, když jsme na dovolené. Hádky propukají jedna za druhou a Filip mi za všechno vynadá.
Říká mi kráva, prase, spratek… Ani já už mu neustupuji, ale bojím se, že na mě jednoho dne zvedne ruku.
Když si zvykne, sedne si k televizi nebo začne hrát sám se sebou šachy. Mlčí a mručí, jako bych mu bránila v dýchání.
V takové chvíli mě napadne popadnout vázu a rozbít mu ji o hlavu, ale nechci jít do vězení kvůli temerutu. Jen se modlím, aby moji synové byli šťastnější než já.
