Michal stál na stejném místě, kde před pěti minutami nechal Anežku, zmateně se rozhlížel a v nitru mu každou vteřinou narůstal podivný neklid. Nikde nebyla…
Mezi ohromným množstvím dětí nedokázal najít jedinou. Svou dceru.
„Nechápu to,” mumlal si Michal pod vousy. „Kam se poděla? Vždyť jsem odběhl jen na pět minut.” Pak si všiml Zdeňky Novákové, třídní učitelky své dcery, která zrovna řadila zamračené prvňáčky podle výšky, a přiběhl k ní.
„Kde je moje dítě?! Holčička s bílými mašlemi. Měla by být s vámi. A nikde není.”
Michal byl tak rozrušený, že si ani nevšiml, jak zvýšil hlas.
Mladá učitelka se otřásla a bezradně na něj pohlédla.
„Promiňte… Kdo prosím? Všichni moji jsou, myslím, na místě.”
„Moje dcera. Anežka. Před chvílí tu byla, a teď tu není! Je ve vaší třídě. Copak si nás nepamatujete?”
„Omlouvám se, ve třídě mám devětadvacet dětí, a viděli jsme se jen párkrát.”
„A co?”
„Ještě jsem si nestihla zapamatovat všechny děti a jejich rodiče.”
„A to je podle vás omluva?”
„Poslouchejte, každý rodič mi přivedl své dítě osobně. Vy… Vy jste nepřivedl. Přišel jste ke mně až teď. Chápu, že je zmatek a tak, ale… Radši řekněte, proč jste nechal svou dceru samotnou? Copak nevidíte, kolik je dnes ve škole lidí? Tady se neztratí jen sedmileté dítě, ale i dospělý.”
„Vždyť jsem jen na pár minut odskočil do obchodu pro vodu. Anežka měla žízeň. Vrátil jsem se – a už tu nebyla. Sakra, vy jste přece učitelka! Neměla jste na děti dávat pozor? Kde ji mám teď hledat? Kam mohla jít?”
Zdeňka se zhluboka nadechla. Byl to její první pracovní den, první vlastní třída, a všechno, co se dělo, připomínalo zlý sen.
„Uklidněte se, pane. Jak vaše dcera vypadala?”
„Říkám přece: měla velké bílé mašle.”
„Promiňte, ale v mé třídě je patnáct dívek a všechny mají bílé mašle. Máte ještě nějaké jiné znaky? Co měla na sobě, například?”
Michal na okamžik zmlkl. Byl tak zmatený a vyděšený, že ani nevěděl, co dodat. Ráno pomáhal dceři vázat ty mašle, narovnával límec, dělal si starosti, aby si neušpinila bílé punčocháče, a teď si najednou uvědomil, že ji skoro neumí popsat.
„No, jaké další znaky… Sedmiletá holčička, hnědé oči a dlouhé tmavé vlasy.”
„To už je lepší. Nevybavíte si ještě něco?”
„No… Má žlutou aktovku s kachničkami! Víš, ona má ráda zvířata, proto si vybrala zrovna tuhle. Žádné jiné dítě takovou nemá. Proboha, kam se mohla ztratit?” mumlal rozrušeně Michal a nervózně se dál rozhlížel.
„Nebojte se, budeme hledat. A určitě ji najdeme. Stěží by mohla opustit areál školy. Takže vaše Anežka je někde tady. Počkejte na mě tady, hned jsem zpátky.”
Zdeňka Nováková přiběhla ke svým žákům, kteří přešlapovali na místě v očekávání začátku školního shromáždění, znovu je přepočítala a obzvlášť pečlivě si prohlédla dívky. Ale mezi dívkami s krásnými bílými mašlemi Anežka nebyla a nikdo z nich dívku se žlutou aktovkou s kachničkami neviděl.
Požádala kolegyni – třídní učitelku paralelní třídy – aby dohlédla na její žáky, a Zdeňka se rychle vrátila k Michalovi.
„Anežku nikdo ze spolužáků neviděl,” řekla. „Dovnitř školy se dostat nemohla. Takže vaše dcera musí být v areálu. Navrhuji, abychom ji hledali společně.”
„Neměli bychom radši zavolat policii?”
„Myslím, že to není nutné. Anežku určitě najdeme,” řekla Zdeňka a snažila se, aby její hlas zněl klidně a sebejistě. I když samozřejmě měla o dívku také velký strach.
A tak se otec a učitelka vydali na pátrání po Anežce.
Rychle prošli školní dvůr, podívali se na hřiště, několikrát přistoupili k vrátnému u branky. Ale zatím bez výsledku. Nikdo Anežku neviděl.
„Copak vaše dcera nemá mobil?” zeptala se Zdeňka, když zamířili na zadní dvůr – jediné místo, kde dnes ještě nebyli.
„Má, samozřejmě,” povzdechl si Michal. „Jenže její mobil je teď u mě. Nestihl jsem jí ho dát…”
„Škoda, že jste nestihl…” povzdechla si učitelka.
„Kdyby se jen nic nestalo… kdyby se jí jen nic nestalo,” opakoval Michal téměř šeptem.
Zdeňka Nováková nic neodpovídala. Přemýšlela o tom, že teď neručí jen za děti, ale i za důvěru rodičů. A jestli se tomu dítěti opravdu něco vážného stalo…
Mezitím stála dívka s bílými mašlemi a žlutou aktovkou s kachničkami na zadním dvoře školy pod vysokým stromem a mluvila na kotě, které sedělo na větvi přímo nad její hlavou a nemohlo dolů. Jak jen ho přemlouvala, aby slezlo, ale kotě na to jen žalostně mňoukalo.
„No tak, maličký, skoč,” říkala kotěti Anežka. „Chytím tě. Čestné slovo, že tě chytím.”
Kočka se jakoby pokoušela skočit, ale na poslední chvíli ji strach ochromil a ona, přitisknutá pevněji k větvi, začala znovu mňoukat. A to tak žalostně, že Anežce bylo do breku.
Když dívka pochopila, že si sama neporadí – rozběhla se pro pomoc.
A když zahnula za roh školy, nečekaně narazila na tátu a Zdeňku Novákovou. Vypadali nějak rozrušeně.
„Dcero, kam jsi zmizela?” přiběhl k ní Michal. „Málem jsem se zbláznil. Co tady vlastně děláš?”
„Tati, můžeš mi vynadat potom, jo?” odpověděla Anežka. „Ale teď… Teď potřebuju tvou pomoc.”
„Co se stalo?”
„Pojď se mnou.”
Vzala otce za ruku, druhou rukou chytla Zdeňku Novákovou a sebevědomě je vedla za školu.
Dospělí, kteří ničemu nerozuměli, se na sebe podívali a mlčky šli za dívkou. Nakonec je Anežka přivedla ke stromu a ukázala prstem nahoru:
„Tam je malé kotě. Vidíte? Tati, sundej ho prosím.”
„Anežko, nechtěla bys tátovi říct, jak ses sem vlastně dostala? Kde jsem ti řekl, abys na mě čekala?”
„Když jsem stála u plotu a čekala na tebe, viděla jsem, jak nějaký pes honí tohle kotě, a běžela jsem za nimi. Kotě se strachem vylezlo na strom a pes na něj štěkal. No, psa jsem odehnala… Ale kotě už vytáhnout nemůžu.”
„Sama jsi odehnala velkého psa?” zeptala se překvapeně Zdeňka Nováková.
„Hm,” přikývla Anežka. „Řekla jsem mu, že přijde můj táta, a že když neodejde samo, tak mu můj táta pomůže. A ono odešlo. A kotě pořád sedí, chudáček, tam nahoře. Tati, sundáš ho teda? Jak dlouho tady budeme stát a nic nedělat?” dupala nespokojeně Anežka nožkou. „Vždyť se bojí…”
Michal skepticky pohlédl na tenké větve a pochopil, že se svými devadesáti kily tam nemá co dělat. Jiná věc byla učitelka. Hubená, štíhlá. Ta by to určitě zvládla.
„Co to na mě tak koukáte?” zeptala se udiveně Zdeňka Nováková. „Já tam nepolezu. Na tu větev ani nedosáhnu.”
„Já vás nadzvednu,” usmál se Michal.
„Ještě něco!”
„No prosím,” vzala Anežka učitelku za ruku. „Podívejte se, jak se bojí. A co když spadne?”
Zdeňka Nováková zvedla hlavu.
Kotě znovu žalostně zamňoukalo, jako by skutečně chápalo, že se o něm mluví.
„Dobře,” řekla konečně. „Ale jenom když vy,” podívala se Zdeňka na Michala, „mě budete držet moc pevně a neupustíte mě.”
„Slibuju, že všechno dobře dopadne,” usmál se Michal.
Zdeňka Nováková se posadila na Michalova široká ramena, ten ji hned s lehkostí zvedl, a pak se postavila na ramena oběma nohama, a přidržujíc se jednou rukou větve, druhou se za pochvalného pokřikování dívky a jejího otce ze všech sil snažila dosáhnout na kotě.
„Ještě kousek…” povzbuzoval ji Michal. „Už skoro máte.”
Kotě nejdřív vyděšeně couvlo, pak sebralo odvahu, opatrně vykročilo vstříc a…
„Povedlo se! Povedlo se!” radostně zatleskala Anežka. „Vy jste ale šikovná, paní učitelko. Tati, drž ji pevně. Neupusť.”
Když Zdeňka Nováková konečně stála na zemi, Anežka jí okamžitě natáhla ruce ke kotěti a přitiskla si ho k sobě.
A to hned tiše přede.
„No konečně,” usmál se Michal. „Díky Bohu, všichni jsme v pořádku. Ale jak jsi mě vystrašila, dcero, tím svým tajemným zmizením.”
„Promiň, tati. Nechtěla jsem tě strašit. Jen jsem ho nemohla nechat samotného. Sám by neslezl.”
Michal se na Anežku podíval a jen zakroutil hlavou.
Právě pro tohle dobré srdce miloval svou dceru nadevšechno na světě.
„Můžeme si ho vzít domů?” zeptala se Anežka a ukázala pohledem na kotě.
„Myslím, že po takovém seznámení se bude těžko odmítat,” ušklíbl se Michal.
„Tak na něj dávej pozor, než si vyzvednu učebnice. A dávej pozor – nikde se neztrácej. Ať tě s paní učitelkou nemusíme potom hledat.”
Učitelka se neudržela a rozesmála se.
„To jo… Představuju si, jak se máma podiví, až se vrátíte domů s tímhle drobečkem.”
„Já nemám mámu…” povzdechla si dívka. „Ale moc bych chtěla, aby byla.”
„Promiňte, já nevěděla…” vyděšeně zamrkala učitelka.
„To nic, v pořádku,” usmál se Michal. „Opustila nás před pěti lety. Odjela do ciziny. A už jsem o ní nic neslyšel. Teda – my s Anežkou jsme o ní už nic neslyšeli.”
Na několik vteřin na zadním dvoře školy zavládlo ticho. Zdeňka mlčky hleděla na ně – na velkého, trochu neohrabaného muže s laskavýma očima a na malou holčičku s šedým kotětem v náručí, a v hrudi jí v tu chvíli něco silně bodlo.
„Zato teď budeme mít Kájíka,” rozhodně řekla Anežka a hladila kotě.
„Už jsi vymyslela jméno?” usmál se Michal.
„Jasně. Copak se dá žít bez jména?”
*****
Michal chodil pro Anežku vždycky sám. Někdy si se Zdeňkou Novákovou vyměnili jen pár vět, jindy se rozhovor protáhl až do doby, kdy školní dvůr úplně osiřel. Probírali Anežčiny úspěchy, legrační historky ze třídy, knihy, filmy, domácí mazlíčky a postupně si přestali všímat, že už dávno nemluví jen o škole.
Jednoho dne Michal, stojíc na chodbě, počkal, až se všechny děti rozptýlí, a pak rozhodně vykročil do třídy.
Zdeňka Nováková se nejdřív široce usmála, a pak, když si všimla krásné kytice v jeho rukou, se podivila.
„To je pro vás,” řekl Michal chraptivě a podával jí květiny. „A ještě… Chtěl bych vás dnes pozvat na večeři. Teda – Anežka a já moc chceme, abyste s námi povečeřela. Společně. Co na to říkáte, paní učitelko?”
Učitelka se zastyděla, cítila, jak jí zrádně hoří uši, ale… květiny si vzala.
Voněly podzimem, domovem a z nějakého důvodu i nadějí. „Dobře,” odpověděla prostě. „Souhlasím.”
Přesně tak odpověděla Zdeňka Nováková Michalovi, když jí o rok později požádal o ruku.
Na matrice držela Anežka Zdeňku Novákovou pevně za ruku a…
…nemohla se přestat usmívat. V tu chvíli se cítila jako nejšťastnější holčička na světě.
„A můžu… můžu ti teď říkat maminko?”
Mladé ženě se v očích objevily slzy.
„Jestli to sama chceš, tak samozřejmě můžeš. Bude to pro mě to nejdražší slovo.”
Anežka ji pevně objala.
Vedle stál Michal a díval se na ně s úsměvem na tváři.
Kdo by byl řekl, že se jeho a Anežčin život v jednom okamžiku tak zásadně změní?
Ale zázraky se přece dějí.
A tenhle zázrak, rozkošný chlupatý zázrak, teď leží na parapetu v bytě a netrpělivě čeká, až se jeho rodina konečně vrátí domů.