Jsem z práce hladovej, uvař něco. Ten frajer, se kterým jsem chodila půl roku, řekl jednu větu – a já ho požádala, ať jde.
Lístky jsem koupila tejden dopředu. Dvě místa v sedmý řadě, na večerní představení, na ten film, co jsme probírali s Jirkou už v září. Tenkrát jsem si řekla: překvapím ho, neřeknu mu to dopředu, ať přijede – a já už budu mít všechno připravený.
Seznámili jsme se v březnu. Dala jsem si inzerát na seznamku z nudy, abych řekla pravdu, nevěřila jsem v nic, prostě mi bylo večer smutno, hlavně v pátek, když z okna slyším, jak sousedi s rodinama někam chodí, a já tady jen konvici a televizi. Jirka napsal první. Normální zpráva, bez oplzlostí, zeptal se, jakou muziku poslouchám. Pak vyšlo najevo, že oba máme syna, co chodil do stejný školy, jen v jinejch letech, a to nás nějak rychle sblížilo, jako bychom se znali už dávno.
Uměl vtipkovat. Laskavě, ne zle, a ty vtipy byly takový, že jsem se smála doopravdy, ne jen ze slušnosti. Vozili jsme se navzájem na výstavy, chodili do kavárny u nádraží, kde maj špatnou kávu, ale dobrej štrůdl. Jednou jsme v dešti běželi na zastávku a on si sundal svoji bundu a hodil mi ji na ramena, a sám šel celej mokrej a říkal, že mu není zima, i když se třásl, až mu drkotaly zuby.
Prostě byl dobrej člověk. Alespoň jsem si to myslela.
Ten večer přijel v osm, jak jsme se domluvili – i když jsme se domluvili jenom na to, že „večer někde posedíme“, bez podrobností, schválně jsem mu neřekla o kině. Chtěla jsem, aby se překvapil. Otevřela jsem dveře – a já na sobě šaty, účes, kterej jsem si hodinu dělala, rtěnku o trochu tmavší než obvykle. Viděla jsem, jak na mě kouká, a v jeho pohledu nebylo obdiv, ale spíš něco jako nepochopení, jako bych měla na sobě něco špatnýho.
„Ty se někam chystáš?“ zeptal se, aniž by překročil práh.
„My se chystáme,“ řekla jsem a vytáhla z kabelky lístky, zamávala jima jako kouzelník. „Překvapení. Na sedm čtyřicet, ale ještě stihnem, když…“
Nenechal mě domluvit. Položil na zem tašku, kterou držel – a v ní, jak jsem pak uviděla, bylo maso, zmražený, ve vakuovým balení, asi kilo a půl – a řekl, že vlastně počítal s tím, že strávíme večer doma.
„Koupil jsem maso,“ řekl, jako by to všechno vysvětlovalo. „Myslel jsem, že si sednem, uvaříš něco, já pustím telku, dneska je fotbal.“
Stála jsem s lístkama v ruce a cítila, že se na tváři ještě držím úsměv, ale už nějak křivě, nejistě. Řekla jsem, že fotbal se dá koukat i zítra, že ty lístky nejdou vrátit, že jsem se tak připravovala…
„No vidíš,“ usmál se, ale ne zle, spíš unaveně, jako dospělej, kterej vysvětluje dítěti očividnou věc, „ty ses připravovala, místo abys… prostě lidsky přivítala. Nalíčit se můžeš i doma. A já jsem z práce hladovej, chtěl jsem domácí jídlo.“
Tady jsem poprvé za ten večer ucítila, že se vevnitř něco ochlazuje. Ne ještě z křivdy, ale z údivu – jako by najednou promluvil jinejma slovama.
„Jirko,“ řekla jsem, „nedomlouvali jsme se, že budu vařit. Já jsem prostě chtěla jít do kina, spolu, jako jsme chodili dřív.“
„Dřív bylo dřív,“ odpověděl, prošel kolem mě do kuchyně, samozřejmě, jako by tady byl stokrát přesně takhle, s taškou masa v ruce. „A teď už máme, řekněme, vážnej vztah, skoro půl roku. Ty jsi zralá ženská, Libuše, není ti pětadvacet, abys běhala po klubech. V tvým věku bys měla vytvářet pohodlí, vést domácnost, muže nakrmit, vyžehlit košili. A ne se strojit a táhnout ho do kina.“
Stála jsem jako pod studenou sprchou a nechápala, odkud ta voda teče.
„Co znamená ‚v mým věku‘?“ zeptala jsem se tiše.
„Přesně to,“ říká a už rozbaloval balíček, hledal v šuplíku nůž, jako by byl doma. „Chlap potřebuje domov, ne věčnej mejdan. Vaření, čistota, starost. A kino – to je pro mladý, co nemaj jiný starosti.“
Dívala jsem se na něj a najednou jsem si jasně vybavila jinej kuchyň, jinej byt, víc než dvacet let zpátky. Tam taky stál chlap – můj první muž, Vašek – a taky říkal podobný slova, jenom jinejma intonacema, ze začátku míň ostře, a pak každým rokem tvrdší. Tehdy jsem poslouchala. Vařila, žehlila, vzdávala se svýho, jen aby byl domov, aby bylo útulno, aby se nezlobil. Syn rostl, já pracovala, táhla jsem všechno sama, a Vašek přicházel a říkal, že ženská musí. Dvacet let jsem musela. A pak odešel za jinou, mladší, řekl, že jsem „příliš zvadlá“, a já zůstala sama v prázdným bytě se zvykem žehlit košile, který už nikdo nenosil.
A teď, koukajíc na Jirku s tím masem v ruce, jsem pochopila – tady to je, znova. Jenže tentokrát nejsem mladá, už mám zkušenost, jak tohle končí. Nechci podruhý v životě bejt kuchařkou za jízdenku jedním směrem k samotě.
„Polož ten nůž,“ řekla jsem.
Otočil se, překvapenej mým tónem.
„Nebudu ti vařit večeři,“ řekla jsem. „Ne dneska a asi už vůbec. Nejsem tvá služka, Jirko. Já jsem se ti nenajímala.“
„No ty ses urazila?“ najednou byl zmatenej, položil maso na stůl. „Já neřekl nic takovýho, já jen říkám, jak to je, po mužsku…“
„Odejdi, prosím,“ řekla jsem.
Nejdřív nepochopil, že to myslím vážně. Pak pochopil. Tvář se mu změnila, ztvrdla, přesně ta, co jsem už jednou viděla u jinýho člověka.
„Ty jsi blbá,“ řekl, když si prudce oblékal bundu. „Myslíš, že jsi ještě mladá? Kino, parády. Budeš sama na stáří, uvidíš. Kdo by tě chtěl takovou, pyšnou.“
Vzal si svoje maso – dokonce i to si vzal, pamatuju si, jak strčil tašku zpátky do batohu – a odešel, práskl dveřma tak, že na chodbě zazvonila váza na polici.
Postála jsem ještě pár minut v předsíni, ve svých modrých šatech, s lístkama v ruce, který se teď hodily jen na vyhození. Pak jsem si zula boty, setřela rtěnku ubrouskem a lehla si na gauč, oblečená. Plakat se mi nechtělo. Byl v tom nějakej zvláštní klid, jako když konečně vytáhneš třísku – bolestivě to škubne, a pak je líp.
Druhej den, kolem oběda, někdo zazvonil. Už jsem věděla, kdo to je, ještě než jsem otevřela – slyšela jsem, jak někdo přešlapuje přede dveřma.
Jirka stál s kyticí, ne moc drahou, vypadalo to, že ji koupil narychlo v metru, a s tváří tak provinilou, že v jinej životě bych mu asi hned odpustila.
„Libuše, já jsem se unáhlil,“ začal. „Nepřemýšlel jsem, jak to bude znít. Ty jsi skvělá ženská, já byl včera unavenej, v práci všechno… Promiň mi, jo?“
Dívala jsem se na něj a přemýšlela – tady je člověk, kterého jsem skoro půl roku považovala za dobrého. Možná je dobrej, po svým. Možná mu to tak vštípila máma, nebo první žena naučila, nebo prostě doba, ve který vyrůstal, s tím, že ženská po čtyřicítce je na hrnce, ne na kino. Možná to ani nemyslel zle.
Ale nešlo o to, jestli to myslel zle nebo ne.
„Jirko,“ řekla jsem klidně, „není to o omluvě. Jde o to, že jsi včera řekl to, co si doopravdy myslíš. A já už jednou prožila dvacet let s člověkem, kteréj si myslel totéž. Nechci to podruhý.“
„Ale já jsem přišel, omlouvám se…“
„Slyším tě.“ Neucouvala jsem, neudělala krok zpátky, nepozvala ho dál. „Ale nevrátím se k tomu, co bylo včera. Nechci znova dokazovat, že nemusím nic vařit a žehlit, aby mě někdo měl rád. Promiň, ale ne.“
Postál ještě chvíli, nechápal, zdá se, až do konce, co se stalo – pro něj to byla jen hádka kvůli večeři, kterou můžou uhladit kytky. Ale pro mě to byla celá minulost, celej život, kterej jsem nechtěla opakovat.
Kytici nenechal – vzal si ji s sebou, když odcházel, jako by už nikomu nebyla k ničemu. Zavřela jsem dveře a šla si do kuchyně uvařit čaj. Za oknem byl obyčejnej den, šedej, ničím zvláštní, jenomže mně se poprvé po dlouhý době zdálo, že neztrácím, ale konečně něco nacházím – byť to byla jen já sama, ta, která už nechce bejt pohodlná na cizí účet.