Rozvedla jsem se se svým prvním manželem před mnoha lety. Ach, jak mi zničil nervy! Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho manželství vzpamatovala. Nepracoval, propíjel moje peníze a odnášel všechno z domu.
Snášela jsem to, protože jsme měli dospívajícího syna. Ale jednoho dne, když bylo Jakubovi dvanáct let, přišel ke mně, podíval se mi přímo do očí a řekl:
— Mami, proč to trpíš? Vyhoď ho!
V tu chvíli jako by mi spadly klapky z očí a bez zaváhání jsem manžela vyhodila. Jaká to byla úleva – nedá se to popsat slovy. Později jsem měla několik nápadníků, ale nikdy jsem neplánovala vážný vztah. Bála jsem se, že zase spadnu do pasti.
Poslední čtyři roky byly obzvlášť těžké. Syn odjel za prací do Kanady a rozhodl se tam zůstat natrvalo. Já tam jet nechci – je příliš pozdě zvykat si na jinou zemi.
Období karantény jsem prožila velmi těžce – nikdo za mnou nechodil. A pak se to stalo ještě smutnější.
— Najdi si aspoň nějakého přítele, ať máš s kým mluvit! – přesvědčovala mě kamarádka.
— Víš, dívám se na své vrstevníky a všichni vypadají hrozně a jsou bezmocní. Styděla bych se s nimi ukázat na veřejnosti. K čemu by mi byli? Abych se o ně ve stáří starala? Oni nehledají partnerku, ale služku.
— Tak si najdi někoho mladšího. Vypadáš přece skvěle!
Tehdy jsem se nad tím zamyslela. Náhodou se se mnou začal bavit muž, který bydlel v sousedním domě. Každý den venčil svého psa v blízkém parku.
Jmenoval se David. Byl rozvedený, jeho bývalá žena odjela do Itálie a měl dospělou dceru. Na svých 49 let vypadal skvěle. Jen připomínám – mně je 62.
Začali jsme se vídat a on mi projevoval tolik pozornosti – téměř každý den mi nosil květiny. Ani jsem si nevšimla, kdy už se ke mně nastěhoval. Všichni kolem se divili, jak si mě mohl všimnout tak atraktivní a zajímavý muž. Nebudu lhát – bylo mi to velmi příjemné.
Každý den jsem mu vařila chutná jídla, s radostí jsem mu prala a žehlila oblečení. Až jednoho dne mi řekl:
— Mohla bys venčit mého psa. Prospěje ti pobyt na čerstvém vzduchu!
— Pojďme spolu.
— Možná bychom se spolu neměli na veřejnosti ukazovat příliš často.
„Stydí se za mě?“ – pomyslela jsem si. A tehdy mi došlo, že jsem se stala jeho služkou. Rozhodla jsem se s ním vážně promluvit.
— Myslím, že domácí práce by se měly dělit spravedlivě. Svoje oblečení si můžeš žehlit sám. A psa si také můžeš venčit sám.
— Poslyš, jestli jsi chtěla mladého a pohledného muže, musíš se o něj starat. Co z toho vlastně mám?
— Máš 30 minut na to, aby sis sbalil věci a odešel!
— Cože? To nemůžu, moje dcera už si přivedla svého přítele do mého bytu.
— Tak tam bydlete všichni spolu!
Bez zaváhání jsem ho vyhodila. I když, abych byla upřímná, bylo mi smutno. Je vůbec možné, aby žena v mém věku našla skutečnou lásku? Tolik toužím po něze…
