Rozhodla jsem se vám napsat, protože moji přátelé mi už nerozumí. Doufám, že zde dostanu užitečné rady.
Před dvěma týdny mi bylo 30 let.
S posledním přítelem jsme se rozešli asi před rokem a půl.
Prostě to neklapalo, neustále na mě křičel a bral mě skoro jako samozřejmost. V jednu chvíli jsem toho prostě měla dost, sbalila jsem si kufr a odstěhovala se od něj.
Než jsem potkala Adama, měla jsem několik dalších vztahů.
Kromě toho prvního, který byl velmi krásný, ale skončil ne mou vinou, byly ty ostatní zklamáním.
V určitém okamžiku jsem si začala myslet, že už nejsem schopná udělat někoho šťastným.
A smířila jsem se s tím.
V mém okolí je docela dost milých mužů. Věnují mi pozornost.
Někteří z nich se mnou dokonce mluví o citech, o lásce, ale nic ve mně necuká.
Je hrozné, když vám někdo věnuje pozornost a vy mu ji nemůžete a nechcete oplatit stejnou, i když ten člověk naproti nic špatného neudělal. Nedokážu se zamilovat, a tím to končí.
Srdce mám jako z kamene.
Uvědomuji si tyto věci a přemýšlím, jestli jednou budu moci založit rodinu.
Chci milovat, být milována, mít děti stvořené s láskou. Ale bohužel…
Zoufám si a nevím, co mám dělat.
Pomozte mi s radou.
