Byla to velmi krásná žena. Zastávala vedoucí funkci a nic jí nechybělo. A její manžel ji rozmazloval. Jejich jediný syn byl obklopen láskou svých rodičů. Maminka a tatínek mu dali všechno, co si přál.
Přátelila se se sousedkou Marií, ale když k ní přišla, ohrnovala rty. Osamělá matka. Měla spoustu dětí. Děti byly špinavé, blbly na dvoře a často měly drobná zranění.
– Máte špatně vychované děti, že? Můj Robert je jiný. Čistotný, poslušný, chytrý. Před jídlem si vždycky umyje ruce,’ řekla.
– Jsou to děti. Nechávám je hrát si,’ odpověděla sousedka.
Hanna mluvila o tom, jak hodného má syna. Je její nadějí a oporou. Dokonce se upnula na svou bezdětnou sousedku a nazvala ji marnotratnicí.
Uplynuly roky. Mariini chlapci vyrostli. Získali obvyklá povolání a chodili do práce. Starší syn si přivedl do domu své matky snachu. Ta teď měla vnučku.
– Ach, jak se vám tu všem žije? Pořád máte nedostatek peněz. Proč jste všichni tak šťastní? – Hanna byla rozhořčená.
Robert v té době studoval na prestižní univerzitě – chtěl se stát režisérem. Ale jeho otec zemřel dřív, než měl možnost vidět, jaký člověk z jeho syna vyrostl. Hanna navštěvovala sousedku a říkala:
-Vaše děti jsou obyčejní dělníci, na co by měly být hrdé? Já to mám s Robertem dobré. Dosáhne výšin. Bude z něj vůdce.
– A k čemu jsem je měla učit? Vždyť je vychovávám jen já. Jsou to dobří kluci a jejich povolání je normální. Všichni mají zlaté ruce. Všichni máme málo peněz, ale nejsme smutní,” bránila se Maria.
Maria ani nepomyslela na to, aby kamarádka žárlila, stejně byla šťastná. Šťastná se svými vnoučaty. Nikdy nebyla sama, na rozdíl od Heleny. Dokonce i v době její nemoci ji děti nosily na rukou a neopustily nemocniční lůžko, dokud se matka neuzdravila.
Jednoho dne Robert narazil na schodišti na Mariina syna. Nesl do domu tašky.
– ‘Copak nemáš té staré ženy dost? – Zeptal se Robert.
– Mluvíš o mé matce? To ona nás všechny čtyři ubytovala. Když jsme byli malí, prala nám, uklízela a léčila nás, a teď bych ji měl opustit?
– No, ano. Vždycky jsi žil špatně a nesrovnávej starou ženu s dětmi. Ona smrdí.
Po těchto slovech chtěl muž Roberta udeřit, ale zadržel se. Po nějaké době onemocněla i Hanna. Přišel za ní její syn a řekl:
– Mami, chtěl jsem ti něco říct. Stala ses úplně zbytečnou. Chci se oženit, potřebuji byt. Vezmeme tě na jedno místo. Jsou tam výborné podmínky, je tam vždycky lékařský personál. Je to tam jako v letovisku. Zítra pro tebe přijedu, musíme udělat rekonstrukci.
– Na jakém místě? Synu, já nechci. Nech mě žít s tebou. Nechci žít sama, – plakala Hanna.
– Mami, proč se chováš jako malá holka? Děti musí žít odděleně. No tak, pospěš si a připrav se.
Matčiny slzy Roberta nezastavily. Když Hanna vyšla ven, uviděla Marii a její děti. Vesele žertovaly a povídaly si.
Když odváděli starou ženu, Mariin syn se Roberta zeptal :
– Kam jde tvoje matka?
– Teď bude žít v domově důchodců.
– Je to tvoje maminka… Nudí tě? Proč si ji nevezmeme k sobě? Kamarádí se s mojí mámou.
– V žádném případě! Moje máma se nebude tísnit, zaplatil jsem jí pobyt i stravu! A nebude tam jíst jen tak něco.
Hanna zemřela o dva měsíce později – na infarkt. Robert během té doby matku nikdy nenavštívil.
