Chodil jsem s Marií téměř rok. Nikdy jsem nešetřil penězi na ni ani na jejího vnuka. Ale jen co jsem ji poprosil o pár buchet s sebou, hned jsem poznal své místo.
Číšník před nás opatrně položil plastovou krabičku, do které už zabalili téměř nedotčený kus čokoládového dortu. Marie s evidentní radostí krabičku posunula k sobě. Seděli jsme spolu v solidní kavárně v centru Prahy, z repráků tiše hrála Lucie Bílá a mně v nitru pomalu narůstala tupá podrážděnost.
Jsme spolu už bezmála rok. Mně je padesát osm, jí čtyřiapadesát oba dospělí, se zkušenostmi z manželství, rozvodů, s dospělými dětmi a, samozřejmě, vnoučaty. Já mám dvě kluka a holku. Ona jednoho zbožňovaného vnuka, Vašíka, šestileté sluníčko, kterého jsem zahlídl jen dvakrát, ale vím o něm snad víc, než o vlastním cholesterolu.
Marie si dala krabičku do kabelky a usmála se na mě tím měkkým úsměvem, pro který jsem tehdy ztratil hlavu.
Vašík zbožňuje všechno čokoládové, řekla. A já už jsem plná, vůbec už nemám chuť. Byla by škoda, aby to přišlo vniveč, viď?
Jen jsem přikývl, zavolal číšníka, zaplatil účet, kde samozřejmě bylo i to její cappuccino, můj presovaná káva, její salát a ten dort. Peníze nebyly problém neutrpím kvůli tomu. Ale nešlo o peníze, spíš o systém, který se během půl roku nenápadně utvořil. Zarytě jsem předstíral, že se nic neděje, že je to babiččina láska. Při každé příležitosti a většinou na můj účet Marie domů brala vše, co se dalo, aby udělala radost svému milovanému vnukovi.
První varovný signál přišel před třemi měsíci, kdy jsme šli do kina na novou komedii. Koupil jsem lístky, postavili jsme se k baru a Marie si poručila největší kyblík karamelového popcornu a kolu.
Divilo mě to: obvykle drží linii a sladké moc nejí. Myslel jsem, že si chce výjimečně dopřát. Usadili jsme se, zhasla světla. Sáhl jsem do kyblíku, nabral plnou hrst. Marie měla kyblík na klíně, přikrytý víčkem, které si speciálně vyžádala, a sama si nevzala ani zrníčko.
Ty si nedáš? zašeptal jsem. Je fakt dobrý.
Ne, nechci, odpověděla. Vezmu ho Vašíkovi. Dnes u mě spí, a popcorn z kina miluje. Rodiče mu ho moc nedopřávají.
Málem jsem se zakuckal kolou. Takže jsem koupil kyblík ne pro nás, ale pro jejího vnuka a nikdo to ani nezmínil. Prostě rozhodla za oba. Celý film jsem se cítil nesvůj: kyblík byl snad hlídaný pokladem. Po filmu jsem ji odvezl domů, ona šťastně vyběhla z auta s popcornem a já měl pocit, že jsem kurýr, který si navíc zaplatil zakázku z vlastní kapsy.
A nijak netrpí nouzí. Marie vydělává slušně, je elegantní, má auto. Není to otázka chudoby.
Skutečný šok přišel minulou sobotu. Pozvala mě k sobě na oběd, slíbila svoje pověstné buchty, o kterých jsem slyšel už tolik. Nepřišel jsem s prázdnou: koupil výborné bílé, ovoce, plátky lososa chtěl jsem přispět ke stolu. V bytě voněla čerstvá pečeně, až se mi točila hlava.
Na stole v kuchyni stála velká mísa přikrytá utěrkou. Pod ní hromada zlatavých, voňavých buchet. Sedli jsme si, Marie nalila čaj a na talíř vyskládala asi pět buchet.
Jez, Pepíku, dokud jsou teplé, řekla laskavě.
Buchty byly úžasné. Snědl jsem tři s masem, dvě se zelím, byl jsem přecpaný a spokojený, atmosféra teplá, domácká, příjemná.
Maruško, ty buchty jsou fantastické, řekl jsem spokojeně. Večer za mnou přijedou moje děti, Lenka s vnuky na víkend. Nedala bys mi pár buchet s sebou? Stejně pořád kupují jen ty gumové z obchodu.
A tady se všechno změnilo.
Marie najednou jakoby přepnula. Do té chvíle usměvavá, měkká, najednou byla jiná: úsměv zmizel, pohled ztvrdnul, celá se zatáhla.
Jejej, Pepo, natáhla omluvným, ale tvrdým tónem. Ráda bych, ale moc toho nemůžu. Dnes večer přijede Vašík, hlavně kvůli němu jsem pekla.
Zvedla se, přistoupila k obrovské míse (přísahal bych, že tam bylo nejmíň třicet buchet), zašustila v ní, vytáhla průhledný pytlík a nasoukala do něj… tři buchty. Dvě se zelím a jednu masovou.
Tady máš, podávala mi ten ubohý pytlíček. Ochutnají. Vašíkovi na večeři nic nezbude, kdybych dávala všem.
Koukal jsem na tři buchty a cítil, jak mi rudnou tváře. V míse celý kopec. Já jí právě přivezl víno, rybu, ovoce. Nikdy jsem na ni nešetřil. A ona opravdu škudlí pár buchet na moje vnoučata?
Maruško, je jich tam přece dost, snažil jsem se ještě, ale byl jsem už nazlobený. Vašík to stěží sní. Dej aspoň po dvou mým prckům.
Pevně zavřela pusu, přikryla mísu jako hradbu utěrkou a zadrhla hlas:
Pepíku, počítala jsem si to. Vašíkovi jsem slíbila buchty. Nezlob se, ale nemůžu tu rozdat všechno. Ty ses najedl, chutnalo ti, a to je fajn. Zbytek mám pro vnuka.
Nazvala to rozdáváním. Jako bych byl cizí, co žebrá o milodar, ne muž, s kterým buduje vztah a který půl hodiny zpátky vylepšil její stůl dobrotami.
Proč jsem v jejím pořadí až za šestiletým dítětem?
Za půl hodiny jsem se s výmluvou zvedl a odjel domů. Tři buchty ležely na sedačce spolujezdce a ta vůně, která před chvílí hřála, mi teď přišla falešná. Snažil jsem se za jízdy v hlavě pochopit, co se v Marii odehrává, ale nebylo to nic povzbudivého.
Myslel jsem si vždycky, že v dobrém vztahu mají přednost dva dospělí. Děti i vnoučata jsou důležití, jistě, ale až po nás. U Marie je to jinak její vesmír má jasný střed: šestiletého Vašíka. Ten je hlavní, absolutní priorita. A já jsem kdo? Praktický přívěsek? Sponzor na kavárny, kina či popcorn na odnos domů?
Když platím dort pro vnuka, je to přece normální, jsme přece skoro rodina. Ale když poprosím o buchty pro svoje vnoučata, je to nemohu rozdávat. To je jednostranný model. Její vnuk je privilegovaný a moji… dostanou tři buchty na dva. A ona snad ani neviděla, jak trapně působilo podat dospělému muži malý pytlíček a teatrálně přikrýt celou mísu.
Doma už byli moji vnoučci. Lenka, uťapaná z práce, skládala nákup.
Táto, tu krásně voní buchty!
Vytáhl jsem pytlík a přišlo mi to trapné.
Paní Marie ti posílá ochutnat, řekl jsem a vyhnul se pohledu dcery. Tak se podělte.
Buchty zmizely za chvíli. Samozřejmě, byly výtečné.
A ještě jsou? olizovala se vnučka.
Ne, zlatíčko, není… odvětil jsem a šel si zapálit na balkon.
Postával jsem v zimě, díval se do pražských večerních světel a přemýšlel: K čemu tohle mám? Jaký má smysl vztah s ženou, pro niž jsou moje peníze společné, když jde o jejího vnuka, ale buchty ze svého domu už svaté? Nejsem přece hladový koupím za pár korun, co chci. Jde o přístup, ne buchty.
Ona ani nepochopila, že mě ranila. Večer mi volala, rozveselená: Vašík dorazil, najedl se, je nadšený, kouká na pohádky. Já mlčel a poslouchal. Chtěl jsem říct: A moji vnoučci už se ptali na buchty a musel jsem říct, že už nejsou. Ale neřekl jsem nic.
Setkali jste se někdy s takovým dvojím metrem? Že vše nejlepší jde jedním směrem a od vás se čekají jen vklady? Mám o tom s Marií mluvit? Nebo je to jen obyčejná ženská šetrnost a já začínám zbytečně brblat na prázdno?
