Sešel jsem se skoro rok s jednou paní, ani jsem nepočítal, kolik jsem na ní a na jejím vnukovi utratil peněz. Ale jakmile jsem poprosil, jestli by mi nenabalila pár koláčků s sebou, hned jsem si uvědomil, kde je moje místo.
V restauraci v centru Prahy před nás číšník opatrně položil plastovou krabičku s nezasaženým kusem čokoládového dortu. Ivana si spokojeně přisunula krabičku blíž k sobě. Seděli jsme v kavárně, kolem zněla tichá hudba a já cítil, jak ve mně roste mírná frustrace.
Byli jsme spolu skoro rok. Mně je osmapadesát, jí je čtyřiapadesát oba máme za sebou manželství, rozvody, dospělé děti a samozřejmě vnoučata. Já mám dva kluka a holku. Ona má jednoho zbožňovaného vnuka, Filípka, šestiletého sluníčko v baráku. Osobně jsem ho viděl jen párkrát, ale vím o něm téměř víc, než o vlastním zdravotním stavu.
Ivana schovala krabičku do kabelky a usmála se na mě tím jejím měkkým úsměvem, pro který jsem jí kdysi nemohl dostat z hlavy.
Filipek miluje všechno čokoládové, řekla. A já už nemůžu, fakt ne. Přece to nenecháme propadnout, že?
Mlčky jsem přikývl, zavolal číšníka a zaplatil účet samozřejmě i její dort, svoje presso a její salát. Peníze mi nikdy nevadily, rozhodně jsem na tom netratil. Ale nešlo o částku, ale o to, že tohle se už stalo typickým scénářem posledního půlroku. Tvrdohlavě jsem to sváděl na “babičkovskou lásku”. Když měla možnost a zpravidla na můj účet Ivana pokaždé brala něco s sebou domů, aby potěšila svého milovaného Filípka.
Poprvé mě to zarazilo už před třemi měsíci, když jsme šli do kina na ten velký český film. Koupil jsem lístky, Ivana u baru poprosila o největší kyblík karamelového popcornu a kolu.
Překvapilo mě to, protože normálně si dává pozor na postavu a sladkému se vyhýbá. Myslel jsem, že si chce udělat radost k filmu. Sedli jsme si, svět zhasnul. Sáhnul jsem po popcornu, vzal hrst a začal žvýkat. Ivana ale držela kyblík na klíně, přikrytý víčkem, které si extra vyžádala u pultu, a sama si nevzala vůbec nic.
Proč nejíš? Je to dobrý, šeptl jsem.
Víš co, já nemám chuť. To chci donést Filípkovi. Dnes u mě spí, zbožňuje popcorn z kina a doma mu ho nekupují.
Skoro jsem zaskočil kolou. Tak já vlastně platil ten kýbl ne pro nás, ale pro jejího vnuka aniž by se mě kdokoli zeptal. Rozhodnuté, hotovo. Celý film mi bylo tak nějak divně, jíst to nešlo a kyblík měl svoje strážce. Po filmu jsem jí dovezl domů, ona vystoupila nadšeně s popcornem a já jsem si připadal jako poslíček, který si ještě ke všemu platí sám.
Přitom peníze měla, Ivana si žije dobře, je upravená, má svoje auto, na nouzi si fakt stěžovat nemůže.
Skutečná facka přišla minulou sobotu. Pozvala mě k sobě na oběd, slíbila svoje vyhlášené koláčky, o kterých jsem už mnohokrát slyšel. Nejel jsem s prázdnou koupil jsem dobré víno, ovoce a trochu uzeného lososa, ať je stůl hezčí. Byt voněl po čerstvém pečivu, až se mi sbíhaly sliny.
Na kuchyňském stole stálo pod utěrkou velké mísa. Byla nacpaná dozlatova vypečenými koláčky, lesklými od másla. Sedli jsme si, Ivana nalila čaj a na talířek dala asi pět kusů.
Jez, Honzo, dokud jsou teplé, pronesla laskavě.
A byly luxusní snědl jsem tři s masem a dvě se zelím a byl jsem úplně plný. Povídali jsme si, otevřeli víno, byla pohoda, fakt domácká atmosféra.
Ivano, tvoje koláčky jsou dokonalé, oddechl jsem a opřel se o židli. Večer ke mně přijdou moje vnoučata, dcera doveze děti na víkend. Nedala bys mi pár kousků s sebou, ať ochutnají? Oni znají jen kupované, nikdo jim doma nepeče.
A teď přišla ta chvíle, kterou jsem vůbec nečekal.
Ivana se během minuty změnila přestala se usmívat, ztuhla a najednou byla odměřená.
Jé, Honzo, natáhla omluvným, ale přitom tvrdým hlasem. Ráda bych, ale nemůžu ti dát moc. Odpoledne přijede Filípek a pekla jsem to hlavně pro něj.
Vstala, došla k míse, kde leželo minimálně třicet koláčků, štrachala v ní, vzala průhledný sáček a dala do něj tři kusy. Dva se zelím, jeden s masem.
Tady máš, nastavila ke mně ten ubohý pytlíček. Ochutnají si. Jinak by Filda neměl nic na večeři.
Koukal jsem na ten směšný sáček a cítil, jak se mi začíná vařit krev. Tam celá halda, já donesl víno, ovoce, lososa, nikdy jsem pro ni nelitoval. Ale ona šetří na pár koláčcích pro moje vnoučata?
Ivano, tam je toho spousta. Tvůj Filípek to sám nesní. Dej prosím mojim na ochutnání, jsou dva, zkusil jsem to smířit, i když bych už nejradši bouchl do stolu.
Stiskla rty, rychle přikryla mísu utěrkou a natvrdo řekla:
Honzo, počítala jsem suroviny. Slibovala jsem koláčky Filípkovi. Nezlob se, nemůžu rozdávat všechno. Ty ses najedl, chutnalo ti, ne? Tak je to v pořádku. Ostatní zůstane vnoučkovi.
Ona tomu říká rozdávat. Jako bych byl cizí, ne chlap, se kterým žije a který před chvílí obohatil její stůl. Proč jsem v jejím žebříčku až pod šestiletým dítětem?
Za půl hodiny jsem odešel domů kvůli práci. Ty tři koláčky mi ležely na sedadle spolujezdce a ta vůně, která mi ještě dopoledne připadala jako symbol domova, najednou chutnala spíš falešně a studeně. Přemýšlel jsem, co se jí honí hlavou, a závěr nebyl moc veselý.
Vždycky jsem myslel, že zdravé vztahy znamenají, že jsme si navzájem rovnocennými partnery. Děti i vnoučata jasně, jsou důležití, ale v první řadě jsme my dva. U Ivany to bylo jinak středobodem vesmíru je její Filipek. Já jsem buď platební karta, nebo někdo, kdo platí kafe, kino i popcorn na doma.
Když koupím dort pro jejího vnuka to je přece normální, jsme “jako rodina”, i když kdo ví po roce? Ale když já poprosím o pár koláčků pro svoje vnoučata, najednou to je já nemám na rozdávání. Nedává mi to smysl její vnuk dostává luxus, moji vnoučci mají dostat tři ubohé kousky na dva? A jí to ani nepřijde divné dospělému chlapovi dát trapný pytlík, přitom mísa je plná.
Doma už byli vnoučci. Dcera vybalovala nákup, unavená po práci.
Jé, táto, voní tu po koláčích!
Vytáhl jsem ten pitomý pytlíček a bylo mi trapně.
To ti poslala teta Ivana, ochutnejte, zamumlal jsem a vyhnul se pohledu dcery.
Koláčky zmizely za minutu jasně, byly výborné.
Ještě jsou? zeptala se vnučka s upatlanýma prstíkama.
Ne, zlato, víc nemám, odpověděl jsem a šel si dát cigáro na balkon.
Stál jsem v chladu, díval se na večerní Prahu a přemýšlel: proč tohle vlastně dělám? Proč být s ženou, která moje peníze vnímá jako společné, když jde o jejího vnuka, ale své koláčky má jako nedotknutelnou zásobu? Nejde o koláče jídlo můžu kdykoli koupit, objednat menu klidně za tisícovku z restaurace. Jde o postoj.
Ani ji nenapadlo, že mě to ranilo. Večer mi ještě volala, celá rozesmátá: Filípek už je tu, tak se nacpal, je spokojený, kouká na pohádky. Poslouchal jsem ji a mlčel. Měl jsem chuť říct: A moji se ptali, jestli je ještě, a já musel říct, že není. Ale neřekl jsem nic.
Zažili jste někdy takový dvojí metr? Když všechno lepší jde na svoji stranu a od vás se čeká jen příspěvek? Má vůbec smysl to s ní řešit? Nebo je to běžná ženská šetrnost a já prostě jenom zbytečně brblám na stará kolena?
