Říká se: Přílišná důvěřivost je horší než krádež. Dlouho mi to připadalo přehnané, ale život mi jasně ukázal, jaká pravda se za tím skrývá.
Přibližně před půl rokem se naproti mému bytu nastěhovala nová sousedka. Žena okolo čtyřicítky, upravená, vždy s úsměvem na rtech. Potkávaly jsme se u výtahu, pozdravily jsme se prostě obyčejná sousedská zdvořilost.
Poprvé mi zaklepala na dveře asi dva týdny po nastěhování. Bylo devět večer. Otevřu dveře a tam stojí Lenka s omluvným výrazem a prázdným hrnkem v ruce.
Teda, omlouvám se, že obtěžuji, začala kokrhat. Představte si, že jsem chtěla dělat palačinky, všechno připravené, a sůl došla! Můžete mi půjčit špetku? Zítra to určitě vrátím!
Jak bych mohla odmítnout takovou drobnost? Nasypala jsem jí skoro půl slánky, poděkovala a odešla.
Jenže druhá návštěva na sebe nenechala dlouho čekat. Za pár dní ji mám u dveří zas tentokrát poprosila o cukr.
Dostala jsem chuť na čaj, stěžovala si, zachumlaná v teplém županu. Venku prší a je pozdě Nepůjčila byste mi hrnek? Kupím velké balení a hned vrátím!
Nešlo mi o cukr, ale v hlavě mi začalo hlodat podezření. Byla tu už měsíc a ještě si nekoupila základní potraviny? Sůl, cukr, olej, sirky to je přece základ, co má každý. Ale řekla jsem si, že nebudu hned soudit.
Za týden Lenka potřebovala vejce. Pak trochu slunečnicového oleje, cibuli, půlku citronu, čajový sáček, tabletu proti bolesti, dokonce i roličku toaletního papíru.
Ten scénář byl pořád stejný a až děsivě pravidelný: večer, omluvný pohled, historka, jak zase na něco zapomněla, a slib, že zítra určitě všechno vrátí. Ale nikdy nic nevrátila. Paměť měla Lenka neuvěřitelně selektivní přesně věděla, kdy jsem doma, ale na své dluhy zapomněla, jen co za ní zapadly dveře.
Jednou jsem sama potřebovala mrkev do polévky. Věděla jsem, že Lenka je doma, zazvonila jsem na ni. Otevřela, vyslechla můj dotaz a tvářila se naprosto nevinně:
Ale já mám jen pár kousků a sama budu vařit, nemůžu dát, promiň.
A zabouchla mi dveře před nosem.
Tehdy mě to doopravdy naštvalo. Mé jídlo je předmětem společného užívání, ale její mrkev je nedotknutelný strategický zásobník? V tu chvíli jsem si řekla dost! Žádné další půjčky.
Vytáhla jsem notes a podle paměti jsem si napsala, co všechno si už Lenka ode mě půjčila: cukr, vejce, kávu, olej, cibuli, tabletku, citron, prací prášek. V přepočtu na koruny mi to vyšlo na přibližně tisíc.
Připravila jsem si papírek a nechala ho na botníku v předsíni byla jsem si jistá, že ho brzy využiji. A nemýlila jsem se.
Jak na potvoru, v sobotu jsem plánovala péct bábovku. Zazvonění u dveří. Dívám se kukátkem Lenka s mísou v ruce.
Hluboký nádech, nasadila jsem chladně zdvořilý úsměv a otevřela.
Nazdárek! spustila vesele. Hele, pomoz mi! Chci udělat lívance, dochází kefír a mouku už nemám vůbec! Nasypeš mi tak tři sta gramů? Všechno ti potom vrátím!
Mouku? zopakovala jsem. Jasně, mám.
No paráda! Víš, že to vždycky vrátím!
Lenko, samozřejmě. Ale pojďme si nejdřív udělat inventuru naší kulturní spolupráce.
Podala jsem jí připravený seznam. Lenka zamrkala, vůbec nechápala, co se děje. Většinou jsem jí všechno brala do kuchyně bez řečí a teď najednou papír a čísla.
Podívej, ukazuji jí řádky. Zapsala jsem si všechno, co sis za poslední dva měsíce půjčila. Porovnejme si to. Vejce patnáct kusů, sedí?
Já to nepočítala zamumlala, její úsměv rychle zvadl.
Já to počítala. Cukr čtyři hrnky. Olej, káva, prášek, citron, cibule Sedí?
Lenka mlčela a v očích jí klíčila nejistota, pomalu přecházející v podrážděnost. Jak jen jsem si to dovolila? Vždyť je to sousedsky!
Počítala jsem to podle průměrných cen, pokračovala jsem. Dokonce jsem ti dala slevu. Celkem: 950 korun.
Natáhla jsem ruku dlaní vzhůru.
Jakmile se vyrovnáme, mouku ti nasypu. Klidně ji i proseju.
To snad nemyslíš vážně? vydechla konečně. Ty mi dáváš účet? Za sůl a sirky? Jsi normální?
Velmi, přikývla jsem. Vzala jsi, měla jsi vrátit. Nevratíš, je to jako bys nakoupila. Jen chci peníze za zboží.
Ty jsi teda malicherná! máchla rukama. Myslela jsem, že jsme lidi A ty… Skrblík!
Malichernost je mít peníze na sushi, ale otravovat sousedka kvůli toaleťáku, řekla jsem klidně.
Lence zrudly tváře.
Tak si tu svou mouku strč! vyhrkla. Už si nic nepůjčím!
Obrátila se a práskla za sebou dveřmi. Zůstala jsem stát s papírkem v ruce bez vzteku, spíš s úlevou.
Od té doby uplynuly dva týdny. Lenka mě ignoruje, v výtahu se otáčí zády a dělá, že telefonuje. Slyšela jsem, jak si stěžuje domovníkovi, že v domě žijí lakomí a podivní lidé.
A co vy? Jak byste se na mém místě zachovali? Pokračovali byste v toleranci?
