Otec uvedl na pravou míru neomalené chování sestry svého manžela
– Mamka řekla, že rezervace restaurace je potvrzena, – promluvila Milena tak, jako by si nevšimla napětí v Danině hlase. – A co se týče peněz. Vy s Pavlem jste už vše poslali?
Dana mlčela pár vteřin, snažící se najít vhodná slova, ale Milena už pokračovala:
– Ta částka je opravdu malá, přiznám se, že jsem chtěla přidat ze svého, ale víš, jak to je s mými výdaji… Je to pro mámu, rozumíš.
– Počkej, – Dana ji přerušila, snažíc se zachovat klid. – O tom jsme se nedomluvili. Pavel mi nic neřekl.
– Ale chápeš přece, on na všechno pořád zapomíná, – Milena se zasmála, jako by šlo o běžnou věc. – Řekla jsem mu, že od vás to vyjde kolem čtyřiceti tisíc. To je přece normální částka na takovou příležitost, ne?
Slova zněla, jako by rozhodnutí bylo dávno učiněno a jakékoliv námitky by byly směšné. Dana pevněji stiskla telefon a cítila rostoucí podráždění.
– Čtyřicet tisíc korun? – zopakovala pomalu, téměř šeptem.
– Ano, ani jsem usmlouvala slevu! Jsou v tom i dorty a obsluha, uvidíš sama. Máma bude nadšená. No nic, nenech se tím stresovat, už jsem dala zálohu. Pavel říkal, že všechno převedete.
Milena zavěsila, aniž by počkala na odpověď.
Dana dál seděla a zírala na telefon. V krku jako by jí uvázl kámen a v hlavě jediná myšlenka: „Zase hra jednostranná hra.“
***
Večer v kuchyni se zdálo, že atmosféra vibruje jako napjatá struna. Pavel otevřel lednici, vytáhl lahev piva a aniž by se podíval na Danu, zamumlal:
– Milena říkala, že jsi proti tomu, abychom dali peníze na restauraci.
Dana ztuhnula.
– Proti? To tak řekla? – Postavila se ze židle, snažíc se udržet sebeovládání. – Já něco odmítla? Nic jsem nevěděla, dokud nezavolala a nepostavila mě před hotovou věc.
Pavel se otočil a zamračil se.
– No tak, vždyť to dělá pro mámu. Nepořádá přece každý rok jubileum.
– A k tomu, že to „zařídila“ na náš účet? Čtyřicet tisíc, Pavle! – Dana si držela hlas na uzdě, nechtíc křičet. – Čtyřicet tisíc! To je normalita?
Pavel pokrčil rameny a odvrátil pohled.
– No, je to přece mamka. Co chceš? Milena všechno zařídila.
Dana se ušklíbla.
– Samozřejmě, zařídit za cizí peníze je snadné. A víš, Pavle, nevím, proč jsi prostě souhlasil. Řešili jsme to spolu? Ne. Ona jednoduše rozhodla a ty jsi kývnul.
– Prosím, přestaň. – Pavel mávl rukou a vzal sklenici. – Vždyť to dělá, jak nejlíp může.
– Pro koho? Pro nás? Pro mámu? Nebo pro sebe? – Dana zvedla hlas, ale hned ho snížila, aby nevzbudila syna. – Pavle, já už takhle nemůžu. Pořád je to „dejte, pošlete, zaplaťte“. A pak se ztratí, jako by se nic nestalo.
Pomlčel, zírající do sklenice.
– Co mám dělat? Taková prostě je. Chceš, promluv si s ní sama.
– Už jsem to udělala, – odsekla Dana suše. – A víš, co mi řekla? Že je to naše povinnost.
– A co jsi čekala? Ona sama všechno táhne. Možná má těžší život než my.
– Táhne?! – Dana nevydržela. – Pavle, ona jen využívá všechny okolo. A ty jí ještě nahráváš!
Rozhovor uvízl na mrtvém bodě. Pavel pokrčil rameny, něco zamumlal a odešel do pokoje, nechávajíc Danu samotnou s myšlenkami.
***
Následující ráno začalo nečekaným telefonátem. Dana s nevolí zvedla telefon.
– Ahoj, Dano! Něco potřebuješ? – Milena zněla překvapivě čile.
– Poslouchám, – odpověděla Dana suše, připravujíc se na nové „žádosti“.
– Víš, potřebuji pomoc. Rozjíždím s jednou sousedkou malý projekt. Internetový obchod, ty víš, jaké jsou teď možnosti. A potřebovala bych něco zaplatit, nemám teď skoro nic. Myslela jsem, že bys mi mohla půjčit kartu. Jen na chvíli, na pár dní.
Dana na okamžik ztuhla, snažící se vstřebat slyšené.
– Mileno, – její hlas nabral na tvrdosti, – to myslíš vážně? Moji kartu?
– No jasně! Co je na tom? Víš, že jsem pečlivá. Vše spočítám, všechno vrátím, nic navíc neutratím.
– Ne. O tom se nehodlám dohadovat.
Na druhé straně zavládlo ticho.
– Nerozumím, – Milenin hlas zněl méně jistě. – Vždyť je to jen karta. Proč mi odmítáš?
– Mileno, protože si cením svého klidu. A své karty.
– Dano, já ti nedůvěřuješ mi? – Milena se zdála pohoršena, ale znělo to spíše jako další manévr. – Jsme přece rodina.
Dana se zdržela, aby neřekla něco nevhodného.
– Mileno, končíme. Musím jít.
S tíhou konverzaci ukončila, cítíc zároveň úlevu i hněv. Milena překračovala všechny hranice.
Večer, když se Pavel vrátil z práce, věděla, že rozhovor nebude snadný.
– Pavle, – začala klidně, – tvoje sestra mi zase volala.
Sundal boty a neotáčel se k ní.
– A co?
– Požádala o kartu. Moji. Na nějaký svůj projekt.
Pavel ztuhl, pohlédl na ni s překvapením.
– A co jsi jí řekla?
– Řekla jsem „ne“.
– Proč jsi jí prostě nemohla pomoct? – Jeho hlas byl ostrý. – Vždyť je to Milena.
Dana pomalu vydechla, kontrolujíc své emoce.
– Pavle, je to rodinná vlastnost, nechápat rozdíl mezi žádostí a drzostí? Ona to nedokáže zvládnout sama?
– Dano, nechtěla miliony. Vždycky všechno tak komplikuješ.
Pohlédla na něj, nevěříc svým uším.
– Já komplikuju? Já? Opravdu si myslíš, že to takhle může pokračovat donekonečna?
Pavel chvíli mlčel, pak zamumlal:
– Prostě potřebovala pomoc.
– A pak zase zmizí a my zůstaneme s následky.
Pohybem rukou celou věc odbyl a odešel do pokoje.
Dana seděla u kuchyňského stolu a cítila, jak něco v ní definitivně praská. Už nechtěla snášet. Milena zasahovala nejen do jejich života – ničila ho.
Celý večer uvažovala, jak to ukončit. V hlavě ji uzrál plán: klidný, rozumný a hlavně konečný.
***
Příští týden je pozvali na rodinnou návštěvu k Pavlově rodině. Sešli se skoro všichni: babičky, strejdové, tety, bratři a sestřenice. Milena, jak jinak, byla středem pozornosti. Hlasitě vykládala, jak „investuje do budoucnosti“. Dana sledovala to představení s klidem, s téměř bezcitným výrazem.
Pavel seděl vedle ní, zjevně nervózní, jako by cítil, že se schyluje k něčemu nepříjemnému.
– Tak, – pokračovala Milena k přítomným, – sousedka a já rozjíždíme skvělý projekt. Všechno financujeme sami, snažíme se, víte, jak je to teď těžké.
Dana si odkašlala, aby upoutala pozornost.
– Mileno, není ti trapné, že chceš financovat svůj projekt za pomoci cizích peněz?
Všichni u stolu ztuhli. Mileně chvíli trvalo, než pochopila, že to patří jí.
– Co tím myslíš? – její hlas zněl napjatě.
– Požádala jsi mě o kartu na „dočasné výdaje“. A ještě předtím ti Pavel dával peníze na opravu auta. Mimochodem, ty jsi ty peníze vrátila?
Milena zčervenala.
– No, to jsou drobnosti. Proč je sem tahat?
Dana se nenechala odradit.
– To nejsou drobnosti, když pořád zkoušíš žít na úkor jiných.
– Nerozumím, proč jsi tak naštvaná, – Milena se pokusila usmát, ale vypadala nejistě. – Jsme přece rodina.
– Rodina? – Dana zvedla obočí. – Co je to za rodinu, když bereš a nevracíš, a pak se ještě urážíš, pokud ti někdo odmítne?
Všichni u stolu mlčeli. Pavel se pokusil něco říct, ale Dana ho zarazila.
– Ne, Pavle. Přestaň jí krýt záda. Už jsme na ni utratili spoustu peněz a nervů. A teď ať vysvětlí, proč potřebuje moji kartu.
Milena vyskočila ze židle, svírajíc pěsti.
– Ty mi prostě závidíš, Dano! Já se snažím pro všechny a ty jen sedíš a počítáš drobné.
– Závidím? – Dana se zasmála. – Tomu, že jsi zvyklá všechny okolo podvádět? Nesměj mě.
Milena třískla do stolu a vyběhla z místnosti.
Pavel se postavil a podíval na Danu, s bolestí v očích.
– Proč jsi to udělala? Je to přece moje sestra.
– A ty proč jí všechno dovoluješ? – Dana odpověděla, neuhnula pohledem.
Nic neřekl, jen zakroutil hlavou a šel za Milenou.
Dana věděla, že dosáhla svého cíle: pravda vyšla najevo. Ale bylo to spíše jako porážka než vítězství. Všichni ostatní mlčeli a vyhýbali se jejímu pohledu.
Večer se Pavel domů nevrátil. Napsal pouze krátkou zprávu: „Potřebuji čas, abych vše zhodnotil.“
Dana seděla na gauči. Věděla, že jednala správně, ale něco uvnitř odmítalo uznat to jako vítězství.
