Božena Nováková ho uviděla v půl osmé ráno.
Jiří stál u výtahu a držel kocoura. Tisknul ho k hrudi oběma rukama. Kocour byl šedý, na jednom boku olysalý a páchl sklepem tak, že Božena couvla o krok.
– Pane Bože, – řekla. – Co to má být.
Jiří neodpověděl. Sousedům moc nemluvil. Zmáčkl tlačítko a díval se na displej.
– Kdes ho vyhrabal, – nezeptala se, spíš konstatovala. – Vždyť je celej špinavej. Ty ho domů poneseš?
– Hledal jsem ho pět měsíců.
Výtah přijel. Jiří vešel. Zmáčkl čtvrté patro.
Božena zůstala stát na chodbě a dívala se, jak se dveře zavírají. Ale Jiří měl v obličeji radost. Oči nespouštěl z kocoura a když se ten pohnul, jemně mu přendal packy.
Potom sousedce z pátého říkala, že vypadal divně.
Proč – to zjistila až později.
Letáky se objevily v září. Malé, vytištěné na obyčejném papíře, s fotkou. Na fotce byl kocour. Šedý, pruhovaný, vousy na jedné straně kratší než na druhé. Pod fotkou krátce „Ztratil se“ a telefonní číslo.
Jiří je lepil sám. Časně ráno, před prací, vyšel s ruličkou izolepy a hromádkou papírků. Obcházel sloupy, nástěnky, zdi u obchodu. Mrzly mu prsty, izolepa v chladu špatně držela, musel přitlačit déle.
Mourek se ztratil na konci srpna. Prostě večer nepřišel. Okno v kuchyni bylo otevřené.
Doma u topení stála miska. Jiří ji neuklidil.
Zvonili první dva týdny.
Lidi hlásili šedé kocoury. Pruhované kocoury. Jednoho zrzavého, kterého taky nabídli. Jiří jel na každý telefon. Podíval se, zavrtěl hlavou, poděkoval. Jel zpátky.
Ve třetím týdnu zavolala paní z místní části Hájky, že viděla podobného u garáží. Jiří jel večer, po práci, už za tmy. Chodil mezi garážema se svítilnou v mobilu, svítil pod vrata, volal. Nikdo nevyšel. Jen cizí kocour, černý, koukl na něj zpoza branky a zmizel zpátky do tmy.
V říjnu si pořídil notes.
Zapisoval adresy, kam jel. Jména lidí, co volali. Data. Občas stručnou poznámku – „šedý, ale mladší“, „jiný pruh“, „majitelé se našli“. Stránek přibývalo. Jiří v notesu večer listoval, aniž by četl, jen listoval.
Kolega z práce, Vítek, se ho jednou zeptal, co mu je.
– Nic, – řekl Jiří.
– No právě, – řekl Vítek a víc se neptal.
Listopad byl vlhký, stmívalo se brzy.
Jiří rozšířil oblast pátrání. Chodil po sídlištích o ulici dál, o dvě. Vcházel do cizích domů, díval se na parapety, pod schody. Občas se ptal lidí venku. Většinou zavrtěli hlavou a šli dál. Jedna stará paní u vchodu číslo tři řekla, že viděla podobného u trafostanice v září, ale přesně si nepamatuje.
Jiří poděkoval. Došel k trafostanici. Postál. Nikdo. Samozřejmě.
Božena ho jednou chytila na chodbě a řekla, že by už měl přestat, pět měsíců je dost, ať si vezme jiného. Nemyslela to zle.
– Jinýho nechci, – řekl Jiří.
– No a škoda, – řekla.
Přikývl a šel ke schodům. Božena se dívala za ním a myslela si, jak lidi se kvůli nějakým kocourům dohánějí k šílenství.
V prosinci zvony skoro utichly.
Letáky zmokly, zežloutly, místy se odlepily. Jiří je přelepoval. Tisknul nové, chodil ráno s izolepou. Naučil se držet ruličku pod paží a odmotávat jednou rukou, zatímco druhou přitisknul papír.
Třetího ledna uslyšel zvuk.
Tichý. Skoro neslyšný. Někde za dveřmi sklepa, toho pod prvním vchodem. Jiří se zastavil. Poslouchal. Zvuk se neopakoval.
Postál minutu. Pak šel pro klíč k domovníkovi.
Domovník, pan Dvořák, dlouho klíč hledal, našel špatný, pak našel správný. Zeptal se, co Jiří ve sklepě ztratil. Jiří řekl. Dvořák se na něj podíval jako na člověka, kterému je lépe neodporovat, a klíč dal.
Dveře povolily až po zabrání, dýchlo to vlhkým betonem, starým dřevem a něčím dalším. Jiří rozsvítil čelovku a vstoupil.
Sklep byl dlouhý a nízký.
Šel pomalu, svítil pod trubky, za staré bedny, podél zdi. Paprsek vytahoval ze tmy rezavé kolo bez kola, hromadu prken, někým odložený rozkládací gauč s propadlým bokem. Páchlo to vlhkostí a vápnem. Někde kapalo, vzácně a pravidelně jako hodiny.
– Mourku, – řekl Jiří.
Řekl to potichu. Nezavolal, spíš vyzkoušel tmu, než do ní vstoupí.
Nikdo neodpověděl.
Šel dál, kolem rozvaděče s dráty, kolem starých radiátorů poskládaných podél zdi. Paprsek putoval pomalu. Jiří nikam nespěchal. Za pět měsíců se naučil nespěchat tam, kde spěch k ničemu není.
– Mourku.
Znovu ticho. Jen kapání. Jen bzučení trubek nad hlavou, teplých, pokrytých prachem.
Došel až k protější zdi a zastavil. Posvítil do rohu. Tam byly bedny, tři nebo čtyři, poskládané na sebe, a mezi nimi a zdí byla tmavá štěrbina, úzká jako škvíra. Jiří si dřepl. Posvítil tam.
Dvě oči odrazily světlo.
Nepohnul se. Jen se díval. Srdce udělalo něco divného, ne hlasitého, ale cítil to jako přeskočený krok, který pak dohnal.
– Mourku, – řekl. Už docela tiše.
Oči nezmizely. Ale kocour nevyšel. Seděl ve štěrbině mezi bednami a zdí a díval se na světlo. Jiří stáhl paprsek stranou, aby ho neoslňoval. Pak si sedl na zem. Rovnou na beton, bez ohledu na oblečení, bez ohledu na cokoli.
Prostě si sedl. A začal čekat.
Nevěděl, jak dlouho to trvalo.
Byla zima. Beton tahal teplo přes bundu rychle a pravidelně. Jiří se nehnul. Čelovku držel stranou, aby ve štěrbině nebyla tma, ale ani aby svítila do očí. Občas tiše promluvil. Nevolal, nepřemlouval. Jen mluvil, jako se mluví, když má být hlas nablízku.
– Je ti tu zima, – řekl. – Pět měsíců. Ani mě nenapadlo, žes tady.
Ze škvíry nešel žádný zvuk.
– Všude jsem chodil. Do Hájku jsem jel v noci. To jsou garáže, ty to neznáš. Ten notes jsem popsal celej.
Někde v temnotě kapalo. Trubky bzučely.
– Doma stojí miska. Neuklidil jsem ji.
Uslyšel šramot dřív, než uviděl pohyb. Kocour vylezl ze škvíry pomalu. Ne rovnou k Jiřímu, ale nejdřív stranou, podél beden, čichnul vzduch, zastavil se. Jiří se nehýbal. Díval se. Kocour byl hubený. Bok olysalý, srst na některých místech znovu nenarostla. Na jedné straně tlamy vousy kratší. Na levé.
To je on.
Kocour udělal další krok. Pak další. Pak přistoupil k Jiřího noze a strčil hlavou do kolena. Jednou. Jako by to zkoušel. A zůstal stát vedle.
Jiří hned nezvedl ruku. Nejdřív jen seděl. Pak opatrně, pomalu, položil dlaň na kočičí hlavu. Mourek neucouvl. Jen přimhouřil oči, a v tom bylo něco tak prostého, že Jiřímu sevřelo hrdlo.
Neplakal. Jen seděl na studeném betonu sklepa vlastního domu a držel ruku na hlavě kocoura, kterého hledal pět měsíců. A kocour stál vedle a mlčel. Vždycky byl skoupý na slova.
Vstát bylo těžší než si sednout.
Nohy mu ztuhly, zvedal se pomalu, opíraje se o bedny. Mourek couvl o krok a pozoroval ho. Jiří se narovnal, postál. Četl, že kočky mohou zdivočet, odvyknout lidem už za čtrnáct dní. A tady – pět měsíců. Pak si znovu dřepl a vzal kocoura do náruče.
Mourek se nebránil. Byl lehký, mnohem lehčí než býval. Jiří si ho přitiskl k hrudi a cítil, jak mu pod dlaní bije malé rychlé srdce.
Šli k východu stejnou cestou. Kolem gauče, kolem rezavého kola, kolem rozvaděče. Čelovku držel jednou rukou, druhou tiskl kocoura. Mourek se nehýbal. Jen jednou přešlápl packami, usadil se pohodlněji, a znovu ztichl.
U dveří Jiří zastavil.
Pak je otevřel a vyšel.
Venku bylo ráno. Šedé, lednové, bez slunce. Sníh ležel starý, slehlý, s černými šrámy podél cestiček. Jiří mžoural do světla.
Stál u dveří a držel Mourka.
A tehdy je uviděla Božena Nováková.
Doma bylo teplo.
Jiří se v předsíni vyzul, aniž by pustil kocoura. Pak ho opatrně postavil na zem, jako se staví něco křehkého. Kocour hned sklonil nos k podlaze a šel podél zdi. Pomalu, s přestávkami. Čichal lištu, roh, nohu konzole. Zkoumal.
Jiří stál a díval se.
Mourek došel až do kuchyně. Zastavil se u prahu, pohnul uchem. Pak vešel. Jiří vešel za ním.
Miska stála u topení, kde stávala vždycky. Prázdná, čistá, na okraji trochu zaprášená. Kocour k ní přistoupil, očichal ji. Chvíli nad ní postál. Pak odešel a sedl si k topení, přitiskl bok k teplému kovu.
Jiří otevřel lednici. Bylo v ní trochu vařeného kuřete. Oddělil kus, dal ho do misky. Ruce se mu chvěly, prsty ještě neodtály z chladu.
Mourek jedl pomalu. Ne hltavě jako hladová zvířata, ale opatrně. Jiří seděl vedle na zemi, zády ke zdi. Díval se.
Mourek pak obešel celý byt. Zkontroloval každý kout, každou místnost, každý parapet. Pak se vrátil do obýváku, vyskočil na gauč a schoulil se tam, kde vždycky spával. Vlevo od polštáře, u loketní opěrky.
Jiří z něj nespouštěl oči.
Pět měsíců hledal, mrznul u sloupů, jezdil na cizí telefonáty, chodil se svítilnou mezi garážemi. A Mourek seděl ve sklepě pod prvním vchodem. Dvacet metrů ode dveří. Čím se tam živil? Asi myšma. Jak dlouho by vydržel, kdyby Jiřího šťastnou náhodou nezaslechl jeho tiché zamňoukání?
Jiří o tom mohl přemýšlet dlouho. Ale neudělal to.
Zhasl v předsíni, prošel do obýváku a sedl si na gauč vedle kocoura. Mourek pootevřel oko, podíval se a zase zavřel. Za oknem se stmívalo. Všichni byli doma.