Nina Štěpánková spatřila Václava Nováka v půl osmé ráno. Stál u výtahu a držel kočku. Přitisknutou k hrudi oběma rukama. Kočka byla šedá, na jednom boku olysaná a páchla sklepem tak, že Nina Štěpánková ucouvla o krok.
„Proboha,“ řekla. „Copak to je?“
Václav neodpověděl. Se sousedy mluvil málokdy. Zmáčkl tlačítko výtahu a díval se na displej.
„Kdes ji vyhrabal?“ nezeptala se, ale konstatovala. „Vždyť je celá špinavá. A ty si ji poneseš domů?“
„Hledal jsem ji pět měsíců.“
Výtah přijel. Václav vešel, zmáčkl čtvrté patro.
Nina Štěpánková zůstala ve vchodu a hleděla na zavírající se dveře. Ale Václavův obličej byl nesmírně radostný. Nespouštěl z kočky oči a lehce jí narovnával packy, když se pohnula.
Později vyprávěla sousedce z pátého, že vypadal zvláštně.
Ale proč – to zjistila až později.
Letáky se objevily v září. Malé, vytištěné na obyčejném papíře, s fotografií. Na snímku byla kočka. Šedá, pruhovaná, s vousky na jedné straně kratšími než na druhé. Pod fotkou stálo krátce „Ztratila se“ a telefonní číslo.
Václav je lepil sám. Brzy ráno, než šel do práce, vycházel s rolí izolepy a hromádkou letáků. Obcházel sloupy, nástěnky, zdi u obchodu. Prsty mu chladly, izolepa na mrazu špatně držela, musel přidržovat déle než obvykle.
Mourek se ztratil na konci srpna. Prostě večer nepřišel. V kuchyni bylo otevřené okno.
Doma u topení stála miska. Václav ji neuklízel.
Zvony telefonu zněly první dva týdny.
Lidé hlásili šedé kočky. Pruhované kočky. Jednu rezavou, kterou se rozhodli nabídnout taky. Václav jezdil na každý hovor. Podíval se, zavrtěl hlavou, poděkoval. Jel zpátky.
Třetí týden zavolala paní ze Stavbařské ulice, že viděla podobnou u garáží. Václav vyrazil večer po práci, už za tmy. Chodil mezi garážemi s baterkou v telefonu, svítil pod dveře, volal. Nikdo nevyšel. Jen cizí černá kočka se na něj podívala zpod vrat a zalezla zpátky do tmy.
V říjnu si pořídil notes.
Zapisoval adresy, kam jezdil. Jména lidí, kteří volali. Data. Občas krátké poznámky – „šedá, ale mladší“, „jiné zbarvení“, „majitelé se našli“. Stránek přibývalo. Václav notes občas večer listoval, nepředčítal si, jen listoval.
Kolega v práci, Viktor, se jednou zeptal, co mu je.
„Nic,“ řekl Václav.
„No právě,“ řekl Viktor a víc se neptal.
Listopad byl vlhký, stmívalo se brzy.
Václav rozšířil oblasti pátrání. Chodil po dvorech o ulici dál, o dvě dál. Zacházel do cizích vchodů, díval se na parapety, pod schody. Občas se ptal lidí na dvoře. Většina zavrtěla hlavami, aniž by zastavili. Jedna stará paní u třetího vchodu řekla, že v září viděla podobnou u trafostanice, ale přesně si nepamatuje.
Václav poděkoval. Došel k trafostanici. Postál. Nikdo, samozřejmě.
Nina Štěpánková ho jednou chytila ve vchodu a řekla, že už by stačilo, uběhlo pět měsíců, měl by si pořídit jinou. Neříkala to zlomyslně.
„Jinou nechci,“ řekl Václav.
„Škoda,“ řekla.
Přikývl a šel ke schodům. Nina Štěpánková se za ním dívala a myslela si, že lidi si kvůli kočkám pěkně ničí život.
V prosinci hovory téměř ustaly.
Letáky zmokly, zežloutly, místy se odlepily. Václav je přelepoval. Tiskl nové, vycházel ráno s rolí izolepy. Naučil se držet roli v podpaží a odvíjet jednou rukou, zatímco druhou přidržoval papír.
Třetího ledna uslyšel zvuk.
Tichý. Sotva slyšitelný. Někde za dveřmi sklepa pod prvním vchodem. Václav se zastavil. Naslouchal. Zvuk se neopakoval.
Postál minutu. Pak šel pro klíč k domovníkovi.
Domovník, František Horák, dlouho hledal klíč, našel špatný, pak našel ten správný. Zeptal se, co Václav ve sklepě ztratil. Václav to řekl. František se na něj podíval, jako se dívají na člověka, kterému se radši neodporuje, a klíč mu dal.
Dveře se otevřely s námahou, zavonělo vlhkým betonem, starým dřevem a ještě něčím. Václav zapnul baterku a vstoupil.
Sklep byl dlouhý a nízký.
Václav šel pomalu, svítil pod trubky, za staré bedny, podél zdi. Paprsek baterky vyrážel ze tmy rezavé kolo bez kola, hromadu prken, něčí pohozený lehátko s propadlým bokem. Páchlo vlhkem a vápnem. Někde kapalo, vzácně a pravidelně jako hodiny.
„Mourku,“ řekl Václav.
Řekl to tiše. Nezavolal, spíš vyzkoušel, jako se zkouší tma, než do ní vkročíš.
Nikdo neodpověděl.
Došel dál, kolem rozvaděče s dráty, kolem starých radiátorů naskládaných podél zdi. Paprsek baterky se pohyboval pomalu. Václav nespěchal. Za pět měsíců se naučil nespěchat tam, kde spěchat nemá smysl.
„Mourku.“
Znovu ticho. Jen někde kapalo. Jen hučely trubky nad hlavou, teplé, pokryté prachem.
Došel až k protější zdi a zastavil se. Posvítil do rohu. Byly tam bedny, tři nebo čtyři, postavené na sobě, a mezi nimi a zdí byl tmavý prostor, úzký jako škvíra. Václav si dřepnul. Posvítil tam.
Dvě oči odrazily světlo.
Nepohnul se. Jen se díval. Srdce udělalo něco zvláštního, ne hlasitého, ale znatelného, jako by přeskočilo krok a pak ho doběhlo.
„Mourku,“ řekl. Úplně tiše.
Oči nezmizely. Ale kočka nevyšla. Seděla ve škvíře mezi bednami a zdí a dívala se na světlo baterky. Václav sklopil paprsek trochu stranou, aby neoslňoval. Pak se posadil na zem. Rovnou na beton, nemyslel na oblečení, nemyslel na nic.
Prostě se posadil. A začal čekat.
Nevěděl, jak dlouho to trvalo.
Byla zima. Beton mu bral teplo přes bundu rychle a rovnoměrně. Václav se nehýbal. Baterku držel stranou, aby ve škvíře nebyla úplná tma, ale nezářilo to do očí. Občas potichu mluvil. Nevolal, nepřemlouval. Jen mluvil, jako se mluví, když má být hlas nablízku.
„Je ti tu zima,“ řekl. „Pět měsíců. Ani jsem netušil, že jsi tady.“
Ze škvíry nebylo slyšet nic.
„Prolezl jsem všude. Jezdil jsem do Stavbařské, v noci. Tam jsou garáže, ty to nevíš. Celý notes jsem popsal.“
Někde kapalo ve tmě. Trubky hučely.
„Doma stojí miska. Neuklízel jsem ji.“
Uslyšel šustění dřív, než uviděl pohyb. Kočka vylezla ze škvíry pomalu. Ne přímo k Václavovi, nejdřív stranou, podél beden, očichala vzduch, zastavila se. Václav se nehýbal. Díval se. Kočka byla hubená. Bok olysaný, místy srst nedorostlá. Na jedné straně čumáku vousky kratší. Na levé.
To je on.
Kočka udělala další krok. Pak další. Pak přišla k Václavově noze a strčila hlavou do kolena. Jednou. Jako by zkoušela. A zůstala stát vedle.
Václav hned nezvedl ruku. Nejdřív jen seděl. Pak opatrně, pomalu, položil dlaň na kočičí hlavu. Mourek se neuhnul. Jen přivřel oči, a v tom bylo něco tak prostého, že Václavovi sevřelo hrdlo.
Neplakal. Jen seděl na studeném betonu sklepa vlastního domu a držel ruku na hlavě kočky, kterou hledal pět měsíců. A kočka stála vedle a mlčela. Vždycky byla málomluvná.
Vstát bylo těžší než sednout.
Nohy mu ztuhly, a Václav se zvedal pomalu, přidržoval se beden. Mourek ucouvl o krok, pozoroval. Václav se narovnal, postál. Četl, že kočky mohou zdivočet, odvyknout lidem už za dva týdny. A tady – pět měsíců. Pak si znovu dřepnul, už na bobku, a vzal kočku do náruče.
Mourek neprotestoval. Byla lehká, mnohem lehčí než dřív. Václav si ji přitiskl k hrudi a cítil, jak mu pod dlaní bije malé rychlé srdce.
Šli k východu stejnou cestou. Kolem lehátka, kolem rezavého kola, kolem rozvaděče. Baterku držel Václav jednou rukou, druhou přidržoval kočku. Mourek se nehýbal. Jen jednou přešlápl packami, aby se pohodlněji usadil, a znovu ztichl.
U dveří se Václav zastavil.
Pak strčil do dveří a vyšel.
Na dvoře bylo ráno. Šedé, lednové, beze slunce. Sníh ležel starý, slehlý, s černými stopami podél cestičky. Václav mžoural proti světlu.
Stál u dveří a držel Mourka.
A právě tehdy je spatřila Nina Štěpánková.
Doma bylo teplo.
Václav se v předsíni vyzul, aniž by pustil kočku. Pak ji přece jen postavil na podlahu, opatrně, jako se staví něco křehkého. Kočka hned sklonila čenich k zemi a šla podél zdi. Pomalu, s přestávkami. Očichávala lištu, roh, nohu nočního stolku. Kontrolovala.
Václav stál a díval se.
Mourek došel do kuchyně. Zastavil se na prahu, pohnul uchem. Pak vešla. Václav šel za ním.
Miska stála u topení, kde stávala vždycky. Prázdná, čistá, trochu zaprášená na okraji. Kočka k ní přistoupila, očichala ji. Postála nad ní vteřinu. Pak odešla a sedla si k topení vedle, přitisknutá bokem k teplému železu.
Václav otevřel lednici. Uvnitř bylo trochu vařeného kuřete. Oddělil kus, dal ho do misky. Ruce ho hned neposlouchaly, prsty ještě neprohřály od zimy.
Mourek jedl pomalu. Ne hltavě, jako hladový, ale opatrně. Václav seděl vedle na zemi, zády ke zdi. Díval se.
Mourek pak obešel celý byt. Prozkoumal každý kout, každý pokoj, každý parapet. Pak se vrátil do obýváku, vyskočil na gauč a schoulil se tam, kde dřív spával. Vlevo od polštáře, u područky.
Václav z něj nespouštěl oči.
Pět měsíců hledal, mrznul u sloupů, jezdil na cizí hovory, chodil s baterkou mezi garážemi. A Mourek seděl ve sklepě pod prvním vchodem. Dvacet metrů ode dveří. Čím se tam živil? Nejspíš myšmi. Jak dlouho by vydržel, kdyby jeho tiché zamňoukání náhodou neuslyšel Václav?
Mohl o tom přemýšlet dlouho. Ale neudělal to.
Zhasl světlo v předsíni, prošel do obýváku a posadil se na gauč vedle kočky. Mourek pootevřel oko, podíval se a zavřel ho zpátky. Za oknem se stmívalo.
Všichni byli doma.