Božena Horáčková ho uviděla v půl osmé ráno.
Josef Dvořák stál u výtahu a držel kocoura. Tisknul si ho k hrudi oběma rukama. Kocour byl šedý, na jednom boku ošuntělý, a páchlo z něj sklepem tak, že Božena couvla o krok.
– Proboha, – řekla. – Co to má být.
Josef neodpověděl. Se sousedy mluvil málokdy. Stiskl tlačítko výtahu a hleděl na displej.
– Kdes ho vyhrabal, – nezeptala se, spíš konstatovala. – Vždyť je celej špinavej. Ty si ho poneseš domů?
– Pět měsíců jsem ho hledal.
Výtaj se otevřel. Josef vešel. Stiskl čtvrté patro.
Božena zůstala stát ve vchodu a dívala se, jak se dveře zavírají. Ale tvář Josefa byla moc radostná. Nespouštěl z kocoura oči a trochu mu narovnával packy, když se pohnul.
Potom vyprávěla sousedce z pátého, že vypadal divně.
Proč – to se dozvěděla až později.
Letáky se objevily v září. Malé, vytištěné na obyčejném papíře, s fotkou. Na fotce byl kocour. Šedý, pruhovaný, vousy na jedné straně kratší než na druhé. Pod fotkou stálo krátce „Ztratil se“ a telefonní číslo.
Josef je lepil sám. Časně ráno, než šel do práce, vycházel s rolí izolepy a hromádkou letáků. Obcházel sloupy, nástěnky, zdi u obchodu. Prsty mu tuhly, izolepa v mrazu špatně držela, musel přitlačit déle než normálně.
Mourek zmizel koncem srpna. Prostě večer nepřišel. V kuchyni byla otevřená ventilačka.
Doma u topení stála miska. Josef ji neuklidil.
Zvonění bylo první dva týdny.
Lidé hlásili šedé kocoury. Pruhované kocoury. Jednoho rezavého, kterého se také rozhodli nabídnout. Josef jel na každý telefon. Podíval se, zavrtěl hlavou, poděkoval. Jel zpátky.
Třetí týden zavolala žena z ulice Stavbařů, že prý viděla podobného u garáží. Josef jel večer po práci, už ve tmě. Chodil mezi garážemi s baterkou v mobilu, svítil pod vrata, volal. Nikdo nevyšel. Jen cizí kocour, černý, se na něj podíval zpod vrat a zase zmizel ve tmě.
V říjnu si pořídil notes.
Zapisoval adresy, kam jezdil. Jména lidí, kteří volali. Data. Občas krátké poznámky – „šedý, ale mladší“, „jiné zbarvení“, „majitelé se našli“. Stránek přibývalo. Josef v notesu občas večer listoval, ne že by četl, jen listoval.
Kolega v práci, Viktor, se ho jednou zeptal, co je mu.
– Nic, – řekl Josef.
– No právě, – řekl Viktor a víc se neptal.
Listopad byl vlhký, stmívalo se brzy.
Josef rozšířil oblast pátrání. Chodil po dvorech o ulici dál, o dvě ulice dál. Zacházel do cizích vchodů, koukal na parapety, pod schody. Občas se ptal lidí na dvoře. Většina kroutila hlavou, aniž by zastavila. Jedna babička u třetího vchodu řekla, že viděla podobného u trafostanice v září, ale přesně si nepamatuje.
Josef poděkoval. Došel k trafostanici. Postál. Nikdo, samozřejmě.
Božena ho jednou chytila ve vchodu a řekla, že by už měl přestat, pět měsíců je dost, měl by si vzít jiného. Nemyslela to zle.
– Jiného nechci, – řekl Josef.
– No a škoda, – řekla.
Kývl a šel ke schodům. Božena se dívala za ním a přemýšlela, jak se lidi kvůli nějakým kočkám dokážou utrápit.
V prosinci zvonění skoro ustalo.
Letáky zmokly, zežloutly, místy se odlepily. Josef je přelepoval. Tisknul nové, chodil ráno s rolí izolepy. Naučil se držet roli v podpaží a odvíjet jednou rukou, zatímco druhou přitiskával papír.
Třetího ledna uslyšel zvuk.
Tichý. Sotva znatelný. Kdesi za dveřmi sklepa, těmi pod prvním vchodem. Josef se zastavil. Naslouchal. Zvuk se neopakoval.
Postál minutu. Pak šel pro klíč ke správci domu.
Správce, František, dlouho hledal klíč, našel špatný, pak našel ten správný. Zeptal se, co Josef ve sklepě ztratil. Josef řekl. František se na něj podíval tak, jak se dívají na člověka, kterému je lepší neodporovat, a klíč mu dal.
Dveře se otevřely s námahou, zavál vlhký beton, staré dřevo a ještě něco. Josef zapnul baterku a vkročil dovnitř.
Sklep byl dlouhý a nízký.
Josef šel pomalu, svítil pod trubky, za staré bedny, podél zdi. Světlo baterky vylovilo rezavé kolo bez kola, hromadu prken, něčí odložené lehátko s propadlým bokem. Páchlo to vlhkem a vápnem. Někde kapalo, vzácně a pravidelně jako hodiny.
– Mourku, – řekl Josef.
Tiše to řekl. Nezavolal, spíš to zkusil, jako se zkouší tma, než do ní vstoupíš.
Nikdo neodpověděl.
Došel dál, kolem rozvaděče s dráty, kolem starých topení složených podél zdi. Paprsek baterky se pohyboval pomalu. Josef nespěchal. Za pět měsíců se naučil nespěchat tam, kde spěch k ničemu není.
– Mourku.
Znovu ticho. Jen kapání někde. Jen hučení trubek nad hlavou, teplých, zaprášených.
Došel až k protější zdi a zastavil se. Posvítil do rohu. Tam byly bedny, tři nebo čtyři, naskládané na sobě, a mezi nimi a zdí byla tmavá prostora, úzká jako štěrbina. Josef si dřepl. Posvítil tam.
Dvě oči odrazily světlo.
Nepohnul se. Jen se díval. Srdce udělalo něco zvláštního, ne hlasitého, ale citelného, jako by přeskočilo krok a pak to dohnalo.
– Mourku, – řekl. Už docela tiše.
Oči nezmizely. Ale kocour nevyšel. Seděl ve štěrbině mezi bednami a zdí a díval se na světlo baterky. Josef sklopil paprsek kousek stranou, aby neoslňoval. Pak se posadil na zem. Rovnou na beton, nemyslel na oblečení, nemyslel na nic.
Prostě si sedl. A začal čekat.
Nevěděl, kolik času uběhlo.
Byla zima. Beton bral teplo přes bundu rychle a rovnoměrně. Josef se nehýbal. Baterku držel stranou, aby ve štěrbině nebyla úplná tma, ale ani do očí. Občas tlumeně mluvil. Nevolal, nepřemlouval. Jen mluvil, jako se mluví, když má být hlas nablízku.
– Tady je ti zima, – řekl. – Pět měsíců. Ani mě nenapadlo, že jsi tady.
Ze štěrbiny nevyšel žádný zvuk.
– Všude jsem chodil. Do Stavbařů jsem jel v noci. Tam jsou garáže, ty nevíš. Celý notes jsem popsal.
Kapalo někde ve tmě. Trubky hučely.
– Doma stojí miska. Neuklidil jsem ji.
Uslyšel šustění dřív, než uviděl pohyb. Kocour vylezl ze štěrbiny pomalu. Ne přímo k Josefovi, ale nejdřív stranou, podél beden, očichal vzduch, zastavil se. Josef se nehýbal. Díval se. Kocour byl hubený. Bok ošuntělý, někde srst nedorostla. Na jedné straně čumáku vousy kratší. Na levé.
To je on.
Kocour udělal ještě krok. Pak další. Pak přistoupil k Josefově noze a strčil hlavou do kolena. Jednou. Jako by zkoušel. A zůstal stát vedle.
Josef nezvedl ruku hned. Nejdřív jen seděl. Pak opatrně, pomalu, položil dlaň na kočičí hlavu. Mourek se neuhnul. Jen přimhouřil oči, a bylo v tom něco tak prostého, že Josefa stáhlo v krku.
Neplakal. Jen seděl na studeném betonu sklepa vlastního domu a držel ruku na hlavě kocoura, kterého hledal pět měsíců. A kocour stál vedle a mlčel. Vždycky byl spíš málomluvný.
Vstát bylo těžší než si sednout.
Nohy mu ztuhly a Josef se zvedal pomalu, přidržuje se beden. Mourek couvl o krok, pozoroval. Josef se narovnal, postál. Četl, že kočky mohou zdivočet, odvyknout lidem už za dva týdny. A tady – pět měsíců. Pak si znovu dřepl a vzal kocoura do náruče.
Mourek se nebránil. Byl lehký, mnohem lehčí než kdysi. Josef si ho přitiskl k hrudi a cítil, jak mu pod dlaní bije malé rychlé srdce.
Šli k východu stejnou cestou. Kolem lehátka, kolem rezavého kola, kolem rozvaděče. Baterku držel Josef jednou rukou, druhou tiskl kocoura. Mourek se nehýbal. Jen jednou přešlápl packami, uvelebil se, a zase ztichl.
U dveří se Josef zastavil.
Pak strčil do dveří a vyšel ven.
Na dvoře bylo ráno. Šedé, lednové, bez slunce. Sníh ležel starý, slehlý, s černými stopami podél cestičky. Josef mžoural proti světlu.
Stál u dveří a držel Mourka.
Právě tehdy je uviděla Božena Horáčková.
Doma bylo teplo.
Josef se v předsíni zul, aniž by pustil kocoura. Pak ho přece jen postavil na zem, opatrně, jako se staví něco křehkého. Kocour hned sklonil čumák k podlaze a šel podél zdi. Pomalu, s přestávkami. Očuchával lištu, roh, nohu nočního stolku. Zkoušel.
Josef stál a díval se.
Mourek došel do kuchyně. Zastavil se ve dveřích, pohnul uchem. Pak vešel. Josef vešel za ním.
Miska stála u topení, kde stávala vždycky. Prázdná, čistá, na okraji trochu zaprášená. Kocour k ní přistoupil, očichal ji. Postál nad ní vteřinu. Pak odešel a sedl si k topení, přitisknutý bokem k teplému železu.
Josef otevřel lednici. Doma bylo trochu vařeného kuřete. Oddělil kus, dal do misky. Ruce ho neposlouchaly hned, prsty ještě okoralé zimou.
Mourek jedl pomalu. Ne hltavě jako hladový, ale opatrně. Josef seděl vedle na podlaze, zády ke zdi. Díval se.
Mourek pak obešel celý byt. Zkontroloval každý kout, každou místnost, každý parapet. Pak se vrátil do obýváku, vyskočil na pohovku a schoulil se tam, kde dřív spával vždycky. Vlevo od polštáře, u loketní opěrky.
Josef z něj nespouštěl oči.
Pět měsíců hledal, mrznul u sloupů, jezdil na cizí telefonáty, chodil s baterkou mezi garážemi. A Mourek seděl ve sklepě pod prvním vchodem. Dvacet metrů ode dveří. Čím se tam živil? Asi myšma. Jak dlouho by to vydržel, kdyby náhodou jeho tiché mňouknutí Josef neuslyšel.
Mohl by o tom přemýšlet dlouho. Ale neudělal to.
Zhasl v předsíni, prošel do obýváku a sedl si na pohovku vedle kocoura. Mourek pootevřel oko, podíval se a zase zavřel. Za oknem se stmívalo.
Všichni byli doma.