Antonín měl sice radši letní rybaření, ale i v zimě pravidelně vyrážel aspoň párkrát. Jak říkával, „trochu si zamrznout“. Ryb moc nepřivážel, ale aspoň na rybí polévku stačilo a ještě zbylo pro sousední kočky.
Právě teď se Antonín přesvědčil, že led na rybníku už pořádně zesílil, a začal se chystat na další výjezd. Ráno potichu vzal náčiní, z lednice vytáhl obložené chlebíčky a po špičkách vyšel na dvůr – manželka a děti v tu dobu spaly jako dřevo.
Na rybníku nebyl nikdo. Zřejmě i zarytí rybáři dávali přednost vánočním prázdninám doma u bramborového salátu před mrazem. Antonína to ale vůbec nerozhodilo.
„Tím víc ryb zbude na mě,“ pomyslel si a pomalu začal rozmotávat pruty.
Zhruba v tu chvíli si všiml nějakého pohybu u břehu. Nezvykle velký huňatý pes opatrně vstoupil na led a zahleděl se přímo na Antonína. Všechno nasvědčovalo tomu, že ten hafan strávil v lese hodně času: neupravený vzhled, propadlé boky, ostražitý pohled.
Pes se opatrně přiblížil k Antonínovi, trochu vrtíc ocasem, jako by dával najevo, že od něj nehrozí žádná agrese. Antonín sám už dávno pochopil, že pes byl nejspíš kdysi domácí: divoký by dávno utekl a nesnažil by se seznámit.
Pes pozorně sledoval průběh rybaření. Zvlášť ho těšilo, když Antonín vytahoval z ledové díry další rybu. Pokaždé vyskočil a zavrtěl ocasem, jako by radoval z rybářova štěstí.
Chlebíčky si rozdělili napůl – dobře, že jich manželka Antonínovi nachystala s rezervou. Ke konci jídla pes natolik zesmělel, že očichal termosku s čajem. Ten nápoj ale neschválil.
Nebezpečí nastalo, když se Antonín začal chystat domů. Pes zjevně nehodlal nikam odcházet a motal se kolem auta. Antonín váhal: přivést domů dospělého psa neměl v plánu.
Když auto vyjelo, hafan se rozcupital za ním, ovšem ne po silnici, ale po krajnici, dřepaje tlapkami do sněhu.
Antonín se nejdřív otáčel, pak mračně zíral na cestu, ale za pár minut neudržel a ohlédl se. Pes, i když byl hubený, nezůstával pozadu. Antonín povzdechl a sešlápl brzdu.
Rybáře na dvoře už vítala celá rodina: děti a manželka Eva zrovna dojedli snídani a vyšli stavět sněhuláka.
„Tak co, máme dneska velký úlovek?“ usmála se na Antonína manželka. „Ryb zrovna moc není. Zato tadyhle kus se chytil,“ zasmál se Antonín a otevřel zadní dveře auta. Pes nesměle vylezl a začal vrtět ocasem…
Za pár týdnů už nebylo pochyb, jestli si psa nechat. Pes, který dostal neobvyklé jméno Karas, se mezitím dokonale zabydlel na dvoře a dokonce dovolil dětem, aby se na něm vozily. Veterinář potvrdil, že pes je zcela zdráv, jen vyhublý – ale to se spraví na domácích dobrůtkách…A jednoho rána, když Antonín opět vyrazil k rybníku, tentokrát už nešel sám. Karas cupital vedle něj, dech se mu srážel v obláčcích páry, a když se rybář posadil k díře, pes si lehl těsně k jeho nohám a položil hlavu na jeho boty. Ryby ten den braly pomalu, ale Antonín se ani nezlobil. Když konečně vytáhl pěkného cejna, Karas se postavil, zavrtěl ocasem a pak dal tlapku rybáři na koleno – jako by děkoval. „No jo, Karase,“ usmál se Antonín a pohladil ho po huňaté hlavě. „Tohle je přece to nejlepší rybaření – když máš s kým zamrznout.“ A doma už na ně čekala Eva s horkým čajem pro oba.