Anton měl radši letní rybaření, ale i v zimě párkrát vyrazil. Jak říkával, „trochu se zmrazit“. Ryb moc nenosil, ale aspoň na polévku stačilo a ještě zbylo na sousední kočky.
Teď se Anton přesvědčil, že led na rybníku už dávno zesílil, a chystal se na další výjezd. Ráno potichu vzal náčiní, z lednice vytáhl obložené chleby a po špičkách vyšel na dvůr – žena s dětmi v tu chvíli spali jako dudci.
Na rybníku nebylo ani nohy. Snad i ti nejzapřisáhlejší rybáři radši trávili vánoční prázdniny doma u bramborového salátu, než aby mrznuli. Antonovi to ale vůbec nevadilo.
„Tím víc ryb zbude na mě,“ pomyslel si a pomalu začal rozmotávat pruty.
Zhruba v tu chvíli zahlédl u břehu jakýsi pohyb. Z chrastí vystoupil velký huňatý pes, opatrně vkročil na led a upřel oči na Antona. Všechno nasvědčovalo tomu, že ten hafan strávil v lese dlouhé dny: neupravená srst, vyhublé boky, ostražitý pohled.
Pes se nesměle přiblížil, lehce zavrtěl ocasem, jako by dával najevo, že nečekej žádnou agresi. Anton už dávno věděl, že pes byl kdysi domácí: divoký by dávno utekl a nesnažil se seznámit.
Pes bedlivě sledoval průběh rybaření. Nejvíc ho těšilo, když Anton vytáhl z díry další rybu. Pes pokaždé vyskočil a zavrtěl ocasem, jako by radost z úlovku sdílel.
Obložené chleby rozdělili napůl – naštěstí jich žena Antonovi naložila s rezervou. Ke konci svačiny pes natolik zesmělel, že očichal termosku s čajem. Ten nápoj ale neschvaloval.
Rozpaky přišly, když se Anton začal chystat domů. Pes se zřejmě nechtěl nikam hnout a motal se kolem auta. Anton váhal: přivést domů dospělého psa neměl v plánu.
Když auto vyrazilo, hafan se rozběhl za ním – ne po silnici, ale po krajnici, zabořuje tlapy do sněhu.
Anton se nejdřív otáčel, pak zachmuřeně zíral na cestu, ale za pár minut neodolal a ohlédl se. Pes, i když vyzáblý, nezaostával. Anton si povzdechl a dupnul na brzdu.
Rybáře přivítala celá rodina: děti a žena právě dojedli snídani a vyšli stavět sněhuláka.
„Tak co, máme dneska velký úlovek?“ usmála se na Antona žena. „Ryb zrovna moc není. Zato se mi chytil tenhle kapitální kus,“ zasmál se Anton a otevřel zadní dveře auta. Pes nesměle vylezl a začal vrtět ocasem…
Za pár týdnů zmizely všechny pochybnosti, jestli si psa nechat. Pes, který dostal neobvyklé jméno Štika, už se na dvoře zabydlel a dokonce nechával děti, aby se na něm vozily. Veterinář potvrdil, že pes je zdráv, jen vyhublý. Ale to se spraví – na pánských žrádle…A jednoho lednového rána, když se Anton chystal na ryby, stál u dveří Štika s prutem v tlamě – přinesl mu ho s takovou samozřejmostí, jako by to dělal celý život. Anton se zasmál, pohladil ho po huňaté hlavě a řekl: „Tak jo, parťáku, jdeme zmrazit kosti společně.“ A od té chvíle už nikdy nejel na rybník sám. Led na hladině sice praskal, ale v srdci měl najednou jaro.